Třikrát smrt; a pokaždé zcela odlišně „rámovaná“ souvislostmi

8. 1. 2020 / Miloš Dokulil

čas čtení 6 minut


Asi je vhodné připomenout pokaždé odlišný rámec událostí, jež v konečné fázi vypadaly docela podobně. Mrtvému v níže zmíněných případech byly pokaždé především ze strany „Západu“ připisovány zločiny ústící mnohdy ve stěží přesně evidovatelné množství jemu přičítaných smrtelných obětí, a nejednou zcela mimo jenom výchozí angažovanost v uvažovaných souvislostech.

 

Především si připomeňme Usámu bin Ládina, zakladatele teroristicky proslule známé organizace Al-Káidá. Na jedné straně bojoval proti sovětskému vpádu do Afghánistánu, ale zároveň – jen o pár let později – se mu jako osnovateli připisoval proslule známý a otřesný útok „z 11. září“ (2001). Už ale 10 let předtím byl vypovězen z rodné Saúdské Arábie, kde zpochybňoval legitimitu královské rodiny; mimochodem rovněž pro její vztahy s USA.

Teroristické aktivity nepřestávaly ani po „11. září“. Málem současně se ale začaly rovněž rojit zprávy buďto o zhoršujícím se zdraví bin Ládina, žijícím – a snad umírajícím – na neznámém místě, anebo jsoucím již „po smrti“. Během prezidentství Baracka Obamy se podařilo vystopovat místo bin Ládinova pobytu v Pákistánu, kde byl 2. května 2011 speciálním americkým týmem zastřelen. (Jeho tělo bylo pohřbeno v moři.)

USA mají „online“ dostupné doklady o kontaktech bin Ládina s nelegálním vojensky organizovaným Tálibánem. Vyrojily se rovněž dohady o legalitě i moralitě postupu USA v Pákistánu. Došlo taky (hned v květnu 2011) k několika – rovněž sebevražedným – teroristickým akcím ze strany Tálibánu jako reakce na tuto smrt. Veřejnost v USA si ale poněkud dočasně oddychla.

To druhé teď navazující jméno je jen programová přezdívka pro jeho nositele. Zní: Abú Bakr al-Baghdádí. A jde tu o podobně mimo legalitu prosazované a v muslimském světě zrozené úsilí, tentokrát včetně dočasně velmi silně fungující jeho státnosti, i když na účet některých muslimských zemí. V lednu 2014 vznikl tzv. Islámský stát („IS“); a to na území několika dosavadních států, Sýrie a Iráku (později s frakcí dokonce v Jemenu či v Libyi). Nejdříve jakoby v součinnosti s aktivitami Al-Káidá; následně jak tak, tak i nezávisle onak. IS představoval pokus o inovativní návrat ke starým tradicím islámu; totiž: politickými a vojenskými aktivitami navenek umožnit preferenci náboženských priorit Muhammadova odkazu. (Nezapomeňme, že něco podobného panovalo v evropském křesťanském středověku. Trvalý kompromis Evropy vůči tomuto pojetí znamenal posléze westfálský mír z roku 1648. K ničemu podobnému v rámci islámského světa nikdy nedošlo; tím méně k následné koncepci, že náboženství je jen soukromou záležitostí každého občana.)

Zkraťme to teď. Ten IS měl zprvu úspěchy, a nejen teritoriální. Mohl třeba hned platit ropou za zbraně. Měl své některé osobní „legionáře“ také z řady evropských států. Představoval sunnitskou frakci islámu (jež převažuje taky v Iráku). Ještě za prezidenta USA B. Obamy Spojené státy vojensky čelily silám IS. (Neřešme teď dál roli Ruska, Iráku, Íránu – anebo Turecka či Kurdů – v těch bojích.) V březnu 2019 existence IS skončila. 26. října 2019 byl zabit druhý „Abú Bakr“ na severu Sýrie, sám rodák z Iráku. Také jeho faktickému úmrtí předcházely již od roku 2016 zprávy, že snad je již mrtev; dokonce díky zásahu ruského letectva. Došlo k tomu teprve akcí speciální jednotky USA. (Abú Bakr předtím zabil své vlastní děti.) Ne že by následně proto došlo v některém muslimském státě – ať již sunnitském nebo šíitském – k závažnějším protestům vůči USA.

A potom tu máme „do třetice“ ten zatím „poslední“ případ, tentokrát likvidaci čelného představitele šíitského Íránu. Na území – převážně sunnitského – Iráku. A to v režii USA. (Viz: 5. 1. 2020 / Miloš Dokulil Překvapivá smrt íránského generála v Iráku není závěrečnou „tečkou za tím, čím se stala pro USA vytčeným (a dosaženým) cílem“ )

Nebudu zde předjímat. Nemůžeme si ovšem zastírat, že zatím se vzájemné vztahy mezi USA a Íránem „pochopitelně“ dále zhoršují, ne-li přímo nyní „eskalují“. A že v sázce teď je nejen konkrétně prestiž dvou významných exportérů ropy (a i takto konkurentů v obchodní branži), když tu současně máme na jedné straně jakoby světově představovaného garanta nezvyšování hrozby dalšího jaderného zbrojení (USA jako hospodářsko-politického „hegemona“ dnešního světa), zatímco na té zřejmě druhé straně stát, který se cítí těmi mezinárodně danými požadavky nyní ještě více omezován ve své „svébytnosti“ jako suverénní stát (Írán, který se dočasně zavázal k rozmanitým mezinárodně adresným ústupkům). Ne že by něčím USA a Írán v ty dny mezi Solejmáního smrtí a jeho pohřbem již hledaly cestu k možnému vzájemnému „modu vivendi“… tj. k tomu, jak nakonec přece jen hledat a najít způsob vzájemného soužití.

To nově vzniklé napětí nemůže takto trvat „do nekonečna“. A na účet i těch zatím „přihlížejících“…

(Emoce nemohou navodit mír. I když neznáme bezprostřední racionální pohnutky prezidenta Trumpa k jeho pokynu zrovna teď likvidovat jednu z nejvýznamnějších osobností Íránu. A meze soudnosti na íránské straně rovněž neznáme.)





0
Vytisknout
7706

Diskuse

Obsah vydání | 14. 1. 2020