Pro mnoho Evropanů, unavených kompromisy s Budapeští, se vkrádá otázka: proč si to EU nechává líbit? Proč se nenechá vydírat jedním autokratizujícím premiérem, a proč Maďarsku zkrátka nenaznačí, že dveře jsou otevřené – nejen dovnitř, ale i ven?

A právě tady se dotýkáme hlubokého evropského paradoxu. Unie, postavená na hodnotách právního státu, solidarity a kompromisu, není zároveň stavěná na vylučování či na rozvodu. A není připravena ani změnit svá pravidla tak, aby jeden stát nemohl celé společenství zablokovat.

Orbánova taktika je známá. Už léta využívá pravidlo jednomyslnosti jako páku: když chce více peněz, méně kontroly, nebo politické krytí doma. Tentokrát se rozhodl vzít unijní rozpočet jako rukojmí, pokud Maďarsko nedostane všechny zmrazené prostředky. Peníze byly pozastaveny kvůli obavám z porušování zásad právního státu. Orbán však tvrdí, že mu „náleží“ a že Unie je v současnosti jen „válečný projekt“ vedený proti Rusku.

K tomu přidává obvyklý kulturní boj: západní Evropa podle něj zaniká pod náporem muslimské migrace, zatímco střední Evropa je poslední baštou „křesťanské civilizace“. Apeluje na strach, národní suverenitu, a občas dokonce flirtuje s euroskepticismem – ale zároveň zůstává závislý na evropských penězích.

Z pohledu běžného občana se může zdát nepochopitelné, že EU stále funguje na principu jednomyslnosti u klíčových rozhodnutí. Proč nehlasovat většinově, jako v běžném parlamentu? Odpověď je zároveň pragmatická i historická. Jednomyslnost měla chránit malé státy před dominancí velkých, zajistit konsenzus v záležitostech národní suverenity, a udržet společenství spolu – za každou cenu.

Ale dnes tato pravidla přinášejí přesný opak: slabost místo soudržnosti, vydírání místo konsenzu. A přesto se většina členských států bojí změny – částečně ze strachu, že by příště mohli být menšinou oni sami, a částečně kvůli právní složitosti těchto reforem.

A co vystoupení Maďarska? Zde je EU uvězněna vlastní identitou. Unie není jen ekonomický klub, ale normativní projekt. Vyloučit členský stát by znamenalo uznat, že hodnotové společenství se může rozpadnout – že selhalo. Zatímco Spojené království si své „leave“ nakonec odhlasovalo (a nyní britští občané toho zoufale litují), Unie si nedokáže představit, že by někoho vypověděla. A už vůbec ne středoevropského člena, který má stále geopolitický význam.

Navíc Orbán ví, že Brusel se bojí. Bojí se precedentů, rozkladu zevnitř, a nové železné opony. On hraje poker s hodnotami, ale v ruce má karty financí, geopolitiky a nacionalistického sentimentu. A zatím vyhrává.

Orbánova vláda v posledních měsících ztrácí podporu. Opoziční strana Tisza Pétera Magyara roste v průzkumech, a i přes provládní mediální útoky na jeho soukromý život zůstává populární. V této situaci Brusel doufá v „maďarské jaro“ – klidnou změnu režimu skrze volby. V tom je i klíč k odpovědi: Unie nechce Orbána vyloučit, ale doufá, že ho Maďaři sami nahradí.

Proto EU drží Maďarsko uvnitř. Proto přechází Orbánovy urážky, výhrůžky a vydírání. Proto mlčky akceptuje, že pravidla jednomyslnosti zůstávají – alespoň prozatím. Protože projekt EU je dlouhý maraton, nikoliv sprint. A protože její strategie zůstává věrná své vlastní DNA: trpělivost, kompromis, naděje na návrat.

A tak se Viktor Orbán může chvástat, že zablokuje celý rozpočet. Ale Evropa mezitím doufá, že ho nakonec zablokují voliči. V tom je ona tichá, trpělivá víra Unie – a zároveň její největší zranitelnost.