Boj proti dezinformacím

23. 1. 2025 / David Marenčák

Sociální sítě coby ještě donedávna alternativní informační kanály jsou zatíženy stejnou systematickou strukturální chybou, jako naprosto všechna ostatní média. Zvláště je to patrné u bludařské „alternatívní dezinfo scény“, která, přesto že je marginální a její vliv je minimální, je nejvíce propírána, sledována a kritizována.

Jenže i tato část mediálního ekosystému je svým způsobem jen do krajnosti dovedený základní princip fungování téměř všech médií, včetně těch středoproudých. Jejich primárním cílem není informovat, ale propagandizovat.

Sekundárním cílem, už potichu přiznaným, je sklízet pozornost lidí a tu jako produkt prodávat inzerentům a zadavatelům reklamy. Je proto zcela iluzivní až vědomě lživé tvrdit, že koncoví příjemci – diváci, čtenáři a posluchači jsou nějak vinni tím, jaký obsah média nabízejí, že snad svým výběrem, osobními  svobodnými rozhodnutími spolurozhodují o tom, o čem a jak se bude psát.Je základní lidskou biologickou přirozeností, že stejně jako prožíváme silněji emoce negativní, než všechny pozitivní, i naši pozornost nejúčinněji lapou apely a útoky na vše mrzké, nízké a pudové v nás. Tedy v případě médií je to násilný, sexualizovaný obsah, cokoli, co šokuje, pobuřuje a nasírá. Toto je hlavní důvod, proč se dekády média bulvarizují a sociální sítě v podobě parazitů na ostatních informačních kanálech svým algoritmy preferují obsah smyšlený, lživý, nenávistný, kontroverzní, matoucí, hoaxový.

Od prodejců inzertního prostoru po prodejce zboží a služeb, všichni velcí hráči zaměstnávají početné týmy psychologů, neurologů, antropologů, sociologů a četných dalších profesí k tomu, aby dokázali lépe zneužít fungování lidské psýché, mozku a chování ku svým cílům. Manipulace je prostřednictvím nejnovějších poznatků těchto oborů dovedena do absurdních hloubek a rozměrů, je velice sofistikovaná a tím zákeřná. Jako začátečnický úvod do této problematiky sociálních sítí může posloužit dokument Netflixu „Sociální dilema“.

Důsledkem tohoto základního nastavení je pak jakékoli „end-of-pipe“ koncové řešení, jako je fact-checking nevyhnutelně jen chabou až bezzubou náplastí.

Všichni levicoví lidé na vlastní kůži zažívají, jak rasistický, nenávistný, fobický, prosystémový, progenocidní, proválečný, imperialistický, neokolonialistický obsah není na sítích téměř korigován a je preferován, kdežto opačné postoje jsou rutinně odebírány, shadowbanované, potlačované ve svém dosahu. Komerčním nastavením prodejce inzertního prostoru pak například Facebook téměř zcela ignoruje pokusy o odebrání různých podvodů, ať už v podobě falešných sbírek, návodů na investice, nebo podvodů s prodejem zboží a služeb a četné jiné další.

Všechny ty bohulibé fact-checkingy, ověřovny, spolky bojující proti dezinformacím pak logicky tahají za kratší konec provazu v předem prohrané bitvě.

Nemluvě o tom, že i tyto aktivity a lidi za nimi mají vlastní ideologii, agendu a tedy bias, nejčastěji pravicový a neoliberální. Bohužel v Česku je v konstelaci pravicové politické a mediální hegemonie tento bias považován za normální, objektivní a zaujatost se nepřipouští. 

Dopouštějí se selektivní kritiky menšinových médií, zatím co chyby, mateníky až otevřené lži oligarších a pravicových médií nechávají zcela stranou. Vždyť jen kolik vyložených ujetých konspirací nachrlil mainstream na téma RF-UA války nebo genocidy v Gaze! Křiklavým skandálním příkladem budiž britský editor Raffi Berg, bývalý spolupracovník Mosadu a CIA, který cíleně blokoval, ředil, manipuloval veškeré zprávy silným pro-izraelským biasem. 

To ovšem bojovníky „za pravdu“ vůbec nezajímá, místo toho mají plné pusy ohrožení demokracie, zatímco chuděrka demokracie byla dávno zcela unesena velkým kapitálem, tj. oligarchy a jinými zlovolnými pracháči, kteří si ve velkém napřímo kupují mediální prostor a vliv na politiku.

V této situaci lze „boj proti dezinformacím“ považovat jen za mírnou kritiku v mezích zákona, Potěmkinovu fasádu od základu špatného systému, odvracení pozornosti od strukturálních příčin a jednu z forem kontroly oficiálního narativu.

Za mnohem větší ohrožení demokracie a svobody slova považuji mainstreamizaci nenávistného slovníku, ať už se strany médií a politiků všech barev, záplavu infotainmentu, banalit, který huxleyovsky utápí pravdu a vše podstatné, dávání prostoru fosilní propagandě a četným jiným. Autocenzuru i přímou cenzuru řady lidí, témat a oblastí, které těžce zasahují všechny privátně vlastněná média a sociální sítě.

Dokud bude existovat cokoli, jako komerční reklama a marketing, institucionalizovaná propaganda nejen co by stenografie všelijakých politiků, mluvčí armád, tajných služeb a oligarchických zájmů, můžeme si o svobodě slova nechat jen zdát. Svoboda slova totiž není jen možnost říkat, co slina na jazyk přinese, nebýt vyhazován z práce, cileně sociálně popravován, dehnoestován a popotahován, jako už se běžně děje všem od středu doleva, ale také možnost mít hlas a být slyšen.

Existují obrovské skupiny lidí a postojů, které ve zcela dominantní mediální mašinerii vůbec nemají své místo, své zastoupení. V Česku jsou to například obecně chudí a chudnoucí, zdravotně postižení a jiné menšiny, jejichž příběhy a život nemají hlas žádný. A přitom když neoliberálové škrtají, jsou tyto skupiny vždy mezi prvními, kterým se bere od úst nebo se zavádí další a další úřední šikana. A naopak se jim neustále sprostě připomíná, jak se mají skvěle, jen o tom nevědí.

Je pak logickým důsledkem, že lidé, kteří nemají v médiích svůj hlas, nemají ani v politice žádné zastání, hltají alternativní média a volí tak, jak volí. A právě neustálé blahosklonné kibicování, mentorování, moralizování, arogantní posměch a odsudky všech strážců statu quo v kostýmech bojovníků proti dezinformacím notně přispívají k odmítání mediálního hlavního proudu mnohem víc než údajné osobnostní, gramotnostní, vzdělanostní a jiné podobné deficity. 

Lidé nejsou tak blbí, jak by bojovníci proti nemainstreamovému dezinfu chtěli a Rusko není tak všemocné, že by každý hloupý frk musel být produktem jeho hybridní informační války. Ačkoli často lidé nemají znalostní a metodologický aparát rozklíčovat a přesně pojmenovat, odkud vítr vane, moc dobře si uvědomují základní pravdy. Například, že nemají v politice zastoupení a vliv, že se jim oficálně lže a že kulturní a intelektuální elity jimi především a pouze pohrdají.