Podlézat Trumpovi 2.0 je pro Evropu nebezpečné. Je čas přitvrdit

7. 12. 2024

Víkendové vystoupení Trumpa v Paříži při znovuotevření katedrály Notre Dame připomíná hozenou rukavici. Noční můra, o které se Evropané domnívali, že je za nimi, se vrátila. Je to skutečné. Znovu je tady a dožaduje se pozornosti a poslušnosti. Vstřícné reakce politiků, kteří ho dříve kritizovali, vypovídají o slabosti a rozpolcenosti Evropy.

Je to všechno poněkud trapné. Líbezná chvála je upřímná v případě maďarského vůdce Viktora Orbána a tvrdých pravicových populistů, jako je Călin Georgescu, který se stylizuje do role rumunského Trumpa. Bromantická gesta Emmanuela Macrona, nestálého francouzského prezidenta, jsou neupřímnější. Byl jedním z prvních, kdo Trumpovi pogratuloval k jeho volebnímu vítězství. To, že přiletěl Trump do Paříže, je poněkud trapně vnímáno jako diplomatický úspěch.

Keir Starmer se neklidně vznáší někde uprostřed zmatku a snaží se být milý. V projevu z minulého týdne odmítl myšlenku, kterou vyslovili Trumpovi poradci, že si Británie musí vybrat mezi USA a Evropou. Národní zájem Spojeného království vyžaduje dobré vztahy s oběma. Při vzpomínce na jejich zářijovou večeři v New Yorku Starmer velkoryse označil Trumpa za „laskavého“ - což je opravdu zvláštní charakteristika.

Potenciálně rozpačitý je jiným způsobem postoj dlouholetých Trumpových kritiků, jako je polský premiér Donald Tusk. Stejně jako mnozí další Tusk kritizoval to, co nazývá Trumpovou „závislostí na ruských bezpečnostních službách“. Polsko se v lednu ujme předsednictví EU. Nepřátelství by mohlo zhoršit jeden z větších, hrozících rozkolů ve vztazích mezi USA a Evropou: Trump sympatizuje s Putinem a hrozí omezení vojenské pomoci Ukrajině.

Trumpovu hádanku dále komplikují politické turbulence ve Francii a Německu. Vůdcovská vakua by mohla z EU učinit snadný cíl pro jeho taktiku „rozděl a panuj“. Nová Evropská komise není vyzkoušená. V Berlíně kancléř Olaf Scholz zachmuřeně očekává vyhazov. A v Paříži si Macron hraje na honěnou. Místo aby se například dohodla možná protiopatření EU vůči Trumpovým obchodním clům, mluví se o tom, jak ho nejlépe uplatit.

Možná má Mark Rutte kouzelnou hůlku. Za svou novou funkci šéfa NATO vděčí částečně své pověsti „Trumpova našeptávače“ - muže, který jako nizozemský premiér navázal s Trumpem konstruktivní vztah. Podle portugalského ministra zahraničí Paula Rangela je Rutte „tím správným mužem ve správný čas“. Doufejme, že má Rangel pravdu. Trump považuje NATO za evropský podvod. V sázce je budoucnost NATO  i budoucnost Ukrajiny.

Volodymyr Zelenskyj, stále zoufalejší ukrajinský prezident, se Trumpovi dvoří po svém - a křičí, ne šeptá. Tvrdí, že v případě omezení pomoci by došlo ke ztrátě amerických pracovních míst. Varuje před ostudným debaklem ve stylu Afghánistánu. Protože ví, že Trump chce z Ukrajiny odejít, nabídl hypotetické ústupky při budoucích mírových jednáních, aby projevil ochotu. Ale jeho základní linie je neměnná: Členství v NATO, hned.

To je tedy ta volba. Je tu lichocení a sebeponížení. Je tu Zelenského způsob - apelovat na vlastní zájem a nabídnout něco na oplátku -, který nahrává Trumpově transakční, obchodnické povaze. A je tu Starmerova reálpolitika, kdy zdůrazňuje nutnost „spolupráce“. Všechny tyto strategie však narážejí na základní problém. Ve svých 78 letech je Trump více než kdy jindy nespolehlivým, egoistickým, nerozhodným a iracionálním mužským dítětem. Sám neví, co udělá, natož kdokoli jiný.

Proto lidé s osobní zkušeností trvají na tom, že je zapotřebí daleko tvrdší přístup. Když byl Malcolm Turnbull australským premiérem, považoval za nutné postavit se Trumpovi, jinak prohraje. „Byly tu dvě mylné představy,“ řekl. „První bylo, že v úřadu bude jiný než v kampani. Druhé bylo, že nejlepší způsob, jak s ním jednat, je podlézat mu.“

Tyto mylné představy stále přetrvávají, tvrdí Luca Trenta ve forenzní analýze, kterou zveře)jnil Royal United Services Institute. „Pořádná dávka zbožných přání kolem Trumpa charakterizuje reakce mnoha lídrů,“ napsal. Stejně jako v roce 2016 „má Trump tendenci být velmi kritický k evropským lídrům, kteří mu přispěchali pogratulovat, a velmi pochvalný vůči světovým diktátorům“.

Přesto jsou nyní velké rozdíly. Trumpa již neomezují „dospělí v místnosti“ - zkušení profesionálové v oblasti politiky. Dnešní poradci jsou vybíráni podle loajality, nikoliv podle schopností. Trump #2 je v zahraniční politice ještě vágnější než dříve - ale v otázkách klimatu, demokracie, Ruska a Ukrajiny, Izraele a Palestiny, bezpečnosti a obchodu zpochybňuje evropské zájmy a hodnoty.

Doma se přiklání k extremistické konzervativní agendě, kterou reprezentuje nechvalně známý Projekt 2025. Tento první návrh na diktaturu usiluje o očistuí americké vlády, ministerstva spravedlnosti, CIA a FBI, přičemž se útočí na nezávislá média, univerzity a další centra potenciální opozice. Analytik Thomas Edsall v tom vidí americkou verzi toho, čemu Jihoafričané říkají „state capture“.

„Jedna věc je jistá,“ napsal Trenta. „S Trumpem se tentokrát nebude pracovat o nic snadněji - pokud něco, bude to horší. Světoví lídři by se měli připravit na americkou vládu, která bude méně stabilní, méně předvídatelná a - s největší pravděpodobností - méně přístupná diplomacii a kompromisům.“