Asadův vražedný režim byl svržen - ale co zaplní vakuum v Sýrii?

9. 12. 2024

 

Varování spočívá v tom, že radost se může rychle změnit v pláč a osvobození v nové represe, pokud náhlý pád nenáviděných, ale relativně stabilních autoritářských struktur vyvolá nezadržitelný pád do chaosu. Hrozba spočívá v tom, že o vzniklé politické a vojenské vakuum se budou ucházet aktéři, kteří mají zájem nikoli o spravedlnost a usmíření, ale o moc a odplatu. V Sýrii je pomsta pokrmem podávaným za tepla - a je opět na jídelním lístku.

Počátek kampaně za svržení Asada lze vystopovat v Dará na jihozápadě Sýrie, kde v roce 2011 vypuklo lidové povstání. V tomto kontextu je úspěšný postup militantní skupiny Haját Tahrír aš-Šám (HTS) ze základny v Idlibu na severozápadě Sýrie do hlavního města Damašku důstojným zakončením: lidová revoluce lidem pro lid. Nikdo však zatím nedokáže říci, jakou syrskou budoucnost si představuje vůdce HTS Abú Mohammed al-Džolání, dříve džihádista napojený na al-Káidu a hledaný terorista, který se překřtil na národního osvoboditele. HTS má na svém kontě porušování lidských práv a autoritářskou vládu v Idlibu.

Mnoho Syřanů se údajně přiklonilo k praporu HTS, když Džoláního síly táhly na jih. Krize však rychle využívají i další skupiny, které mají jiné cíle a zájmy. Patří k nim koalice nacionalistických milicí vedených Kurdy na severovýchodě - Syrské demokratické síly podporované USA; Tureckem podporované povstalecké frakce souhrnně známé jako Syrská národní armáda; a opoziční skupiny na jihu, které spojuje nenávist k Asadovi, ale možná ne o moc víc.

Lze znovu poskládat předválečnou syrskou mozaiku - multietnickou, multináboženskou, neobvykle tolerantní a sekulární? Je Džolání mužem vhodným k vedení národa? Kdo jiný by mohl zabránit anarchickému územnímu a politickému štěpení? Na tyto otázky zatím nikdo nezná odpověď. Předseda vlády Mohammed Ghazi Džalálí oznámil, že na rozdíl od  Asada zůstává na místě a je připraven spolupracovat s povstalci. Odvážná slova a doufejme, že ne poslední.

Výzvy, které jsou před námi, jsou skutečně skličující. Občanská válka zabila více než 300 000 lidí, i když některé odhady hovoří o dvojnásobku. Předpokládá se, že od roku 2011 se pohřešuje nebo násilně zmizelo asi 100 000 lidí. Kde jsou? Nyní začíná strašlivé účtování. Polovina populace - asi 12 milionů lidí - je vysídlená. Desítky tisíc lidí byly zadržovány bez soudu, mučeny, týrány. Jejich věznice se nyní vyprazdňují a posílají příliv rozzlobených, rozhořčených, fyzicky a psychicky poznamenaných a pomstychtivých lidí zpět do zdevastované, již tak nefunkční společnosti. Miliony uprchlíků v Turecku a Jordánsku mohou hromadně zamířit domů. Hrozí humanitární a bezpečnostní katastrofy.

Destruktivní zahraniční vměšování - ústřední prvek příběhu Sýrie od začátku války - je další velmi reálnou hrozbou, pokud se situace zhroutí. Asadovo svržení představuje obrovskou porážku pro jeho hlavní sponzory, Rusko a Írán. Vladimir Putin se do Sýrie přesunul v roce 2015 poté, co tehdejší americký prezident Barack Obama ustoupil a upřednostnil boj proti terorismu před podporou prodemokratických sil. Bombardéry ruského letectva spolu s íránskými revolučními gardami udržely Asada u moci. Odměnou Putinovi byly vojenské základny a zvýšený vliv. To vše je nyní ohroženo.

Pro Írán je syrský kolaps jen posledním z řady zvratů spojených s izraelským bojem po teroristických útocích Hamásu ze 7. října 2023. Izraelská degradace Hizballáhu v Libanonu, klíčového spojence Teheránu v takzvané „ose odporu“ v celém regionu, připravila Asada o další důležitou oporu a učinila íránskou pozici zranitelnější. Jeho velvyslanectví v Damašku je údajně pod palbou. Jeho diplomaté uprchli. Přesto se Rusko ani Írán nevzdávají. Budou se snažit utvářet nové uspořádání ve svůj prospěch bez ohledu na to, co je pro syrský lid nejlepší.

Totéž lze říci o Izraeli, který v rámci své války proti Hamásu a dalším íránským zástupcům opakovaně bombarduje cíle, které jsou podle něj íránské a cíle Hizballáhu v Damašku a jinde v Sýrii. Teherán vidí v Asadově pádu podíl Izraele. I když možná ne záměrně, Izrael - podle zákona nezamýšlených důsledků - ho jistě pomohl podkopat. Nyní se obává zhrouceného státu na svých hranicích, který má pod kontrolou Asadovy chemické zbraně, a možné obnovené hrozby islamistického džihádu.

Když už mluvíme o vlastních cílech,   Recep Tayyip Erdogan, turecký prezident, je v čele. Předpokládá se, že dal HTS zelenou k zahájení ofenzívy poté, co Asad odmítl jeho pokusy o vytvoření pohraničního nárazníkového pásma uvnitř Sýrie. Erdoğan je posedlý kurdskou „hrozbou“ ze severní Sýrie a Iráku. Nyní možná vyšle přes hranice další vojáky. Měl však skutečně v úmyslu rozbít režim a vyvolat chaos v celé Sýrii? Možná by Erdoğan mohl vysvětlit, jak to slouží zájmům Turecka. 

Pokud nevěříme temným konspiračním teoriím, USA, Británie a Evropa byly událostmi překvapeny stejně jako Asad. To samo o sobě je alarmující selhání zpravodajských služeb - ale na druhou stranu, bilance Západu v průběhu celé syrské války je jedno dlouhé, zavrženíhodné selhání. Z velké části přihlížel tomu, jak se odehrává nejstrašnější utrpení, masové vysídlování, válečné zločiny, nezákonné použití chemických zbraní a další hrůzy. Jeho občasné zásahy - jako například jednorázové bombardování vojenských zařízení režimu Donaldem Trumpem v roce 2017 po útoku chemickými zbraněmi v Chán Šajchúnu v Idlibu - byly podnikány spíše pro ulehčení kolektivního svědomí než pro dosažení skutečné změny. Nyní si Západ opět hraje na diváka - ačkoli hrozba, kterou představuje selhání státu, je naléhavá. „Není to náš boj,“ říká Trump samolibě.

Nemá smysl hledat v této kritické chvíli pomoc ani u arabských sousedů v Perském zálivu. Před necelým rokem se Asadovi podařilo na summitu Ligy arabských států v Rijádu zlikvidovat jeho  zasloužený status mezinárodního vyvrhele. Mimo jiné ho tam oslavil saúdský vůdce Mohammed bin Salmán. Nepříliš diplomatické poselství znělo, že Asad je zpět. Rehabilitován. Svět s ním může opět jednat.