Trumpovo vítězství a nadcházející změny v Evropě

6. 12. 2024

Některé členské státy NATO, jako Polsko a pobaltské státy, jsou v dobré pozici, protože po určitou dobu prosazovaly evropskou soběstačnost a zvýšily výdaje na obranu, čímž se ukázaly jako schopní partneři jak republikánské, tak demokratické administrativy. Francie a Německo jsou zranitelnější kvůli roztříštěné vnitřní politice a kolapsu křehké německé koaliční vlády pouhý den po amerických volbách, přičemž příští rok se pravděpodobně objeví vláda vedená Křesťanskodemokratickou unií. Pro Evropu je Trumpovo znovuzvolení budíčkem a varovným signálem, signálem, že Bidenova léta možná nebyla návratem k normálu a že Trump není anomálií, ale představitelem hluboce zakořeněného rysu americké politiky.

Nicméně "mozková smrt" NATO, slovy francouzského prezidenta Macrona, není zdaleka jistá, a zatímco budoucnost Ukrajiny je nepochybně nebezpečnější, než by byla za administrativy Harrisové, porážka Kyjeva není zdaleka jistá. Ukrajina může dokonce přivítat nepředvídatelnost nového prezidenta, jak tvrdil nedávný článek v The Economist, a zatímco některé posty v domácím kabinetu vyvolaly kontroverzi, Trumpův výběr Keitha Kellogga jako zvláštního vyslance pro ukrajinsko-ruský konflikt, Marca Rubia jako ministra zahraničí a Mikea Waltze jako poradce pro národní bezpečnost byl vítaným vývojem.

Jak napsala bývalá Zelenského poradkyně Iulia Mendelová v komentáři pro The Kyiv Post, tento okamžik je pro Ukrajinu také příležitostí k přeorientování, k dobití baterek a k uznání, že dočasné příměří může být nezbytné. Pro Mendelovou je to okamžik pro "důslednost, odhodlání a jasné pochopení reality" na Ukrajině, který vyžaduje nuance a pokoru, uznání, že i nejhorší možnosti se mohou stát. Trumpova administrativa bude mít na Ukrajině spojence, které dříve neměla, ty, kterým hluboce záleží na přežití ukrajinského státu a jeho lidu, ale ne za každou cenu, a kteří operují s tvárnější definicí vítězství.

Bidenova administrativa byla rétoricky sebevědomá, ale strategicky a vojensky opatrná, pokud jde o Ukrajinu. Pro Kyjev je pod Trumpem příležitost nekapitulovat před Ruskem, ale přeskupit se a zůstat věrný svým hodnotám a identitě jako hrdý evropský národ s nezměrnou silou, kterou může přinést do aliance NATO, navzdory tomu, že formální transatlantické členství je ještě vzdálenější.

Trumpovým vítězstvím v podstatě skončila éra transatlantických amerických prezidentů, jejichž názory jsou formovány mezinárodním řádem po 2. světové válce a jsou s ním spjaty. To neznamená, že budoucí američtí prezidenti nebudou považovat evropskou bezpečnost a evropské politické otázky za kritické zájmy Spojených států; ale pouze do té míry, do jaké jsou rozšířením národních zájmů. Nově zvolený prezident Trump si vybral Keitha Kellogga a Marca Rubia a pravděpodobně bude upřednostňovat silnou americkou přítomnost v NATO a zároveň prosazovat, aby evropští spojenci utráceli více na vlastní obranu. V prosinci 2023 schválil Kongres legislativu, kterou společně podpořili Rubio a senátor Tim Kaine (D-VA) a která brání prezidentovi vystoupit z NATO bez souhlasu Senátu nebo Kongresu. V Kongresu zůstává široká podpora NATO ze strany obou politických stran, což Trumpovi ztěžuje, ale ne znemožňuje pokus o vystoupení USA.

Zpráva Wall Street Journal, že mírový návrh Trumpovy administrativy pro Ukrajinu zahrnuje dvacetileté zastavení jejího členství v NATO výměnou za zmrazení současných linií v konfliktu, může být hořkou pilulkou, ale odráží politickou a vojenskou realitu na zemi. V loňském článku pro The National Interest Kellogg oponoval představě, že by Trump opustil Ukrajinu, a místo toho obhajoval zrušení omezení vojenské pomoci Ukrajině, aby donutil Putina uvažovat o mírovém urovnání. To je strategie "eskalace k deeskalaci" nastupující Trumpovy administrativy, která je méně druhořadou vyjednávací taktikou a více nekonvenčním rozchodem se strategickou ortodoxií, která může získat některé prominentní lídry na Ukrajině.

Vytvoření nebo pokračování zamrzlého konfliktu na Ukrajině nebo v jakémkoli jiném koutě Evropy je darem Vladimiru Putinovi, který by nikdy neměl být primárním cílem těch, kteří usilují o mír a stabilitu v regionu. V této fázi to však nesignalizuje ani tak appeasement, jako spíše širší selhání NATO při řádné integraci a řízení jeho vztahů s Ukrajinou a dalšími aspirantskými státy, jako je Gruzie, které se táhnou desítky let.

Zasedání Evropského politického společenství (EPC), které se konalo tento měsíc v Budapešti, poskytlo pohled na náladu v Evropě ohledně Trumpova návratu k moci a také na to, co je nezbytné pro členské státy EU a NATO, aby si vybudovaly větší odolnost. Prezident Macron, který EPC zorganizoval v reakci na ruskou invazi na Ukrajinu v plném rozsahu v roce 2022, se zeptal, zda jsou Evropané připraveni hájit zájmy Evropanů, a zároveň zahrnul obvyklou prosbu, aby Evropa "věřila v naši suverenitu a strategickou autonomii".

Evropská strategická autonomie byla pro Macrona bodem jeho agendy od jeho prvního zvolení v roce 2017 a zůstává komplikovanou myšlenkou, která pro různé členské státy EU znamená různé věci. Pro Macrona to v konečném důsledku znamená vytvoření podmínek pro to, aby Evropa mohla jednat nezávisle na Spojených státech jako geopolitický hráč na světové scéně. Je to něco, co bude za druhé Trumpovy administrativě naléhavější, ale Macron už na politické scéně dlouho nezůstane a je stále více považován za chromého vůdce.

Je těžké předpovědět, jak bude Evropa vypadat na konci Trumpova druhého funkčního období v roce 2028. Lídři jako Macron odejdou ze scény, Ukrajina bude možná stále bojovat o své přežití nebo bude vázána neutralitou a další nepředvídané konflikty pravděpodobně roztrhají strukturu evropské solidarity.

Prozatím se Evropa bude připravovat na nepředvídatelné události jak z Washingtonu, tak ze svých vlastních řad. Nově zvolený prezident Trump a síly blíže k domovu budou zpochybňovat nejen schopnost Evropy být geopoliticky nezávislým hráčem, ale také její samotnou relevanci a vůli bojovat za své zájmy, když bude napadena. Stejně tak Macronova vize strategické autonomie bude pravděpodobně v rozporu s vizemi jeho politických protivníků, jako je francouzská strana Národní sdružení a maďarský Orbán. Na obou stranách Atlantiku existují nacionalistické a více protekcionistické tendence, které prosazují přístup "Evropa nebo Amerika na prvním místě" a doufejme, že se setkají, až se tyto zájmy sladí. Stejně jako si Evropa nemůže dovolit vytáhnout padací most, Washington si nemůže dovolit stavět další příkopy. Ať už mezi Washingtonem a různými evropskými hlavními městy existují třenice nebo bratrství, nyní existuje jasné uznání, že Trump není úchylkou a nelze s ním tak zacházet. Pro Evropu je to okamžik nejvyšší jasnosti, který by měl vyžadovat éru nejvyššího přesvědčení.

Zdroj v angličtině: ZDE