Vydá se Irák katastrofální cestou Libanonu?

2. 10. 2024

Nasralláhova ztráta však má větší dopad než jen na libanonskou teroristickou skupinu. Od útoku bezpilotního letounu na generála íránských sil Kuds Kásima Sulejmáního 3. ledna 2020 byl Nasralláh de facto vůdcem toho, co Írán nazývá Frontou odporu.

Technicky vzato, samozřejmě, Nasralláh seděl mimo řetězec velení. Íránský nejvyšší vůdce Alí Chameneí jmenoval zástupcem sil Kuds Ismaila Kaániho nástupcem svého dlouholetého šéfa. Kaání však strávil většinu své kariéry řízením afghánských záležitostí. Zatímco Sulejmání byl charismatický a vybudoval si kolem sebe kult osobnosti, Kaání se skrýval ve stínech. Když jsem s Kaáním krátce sdílel penzion v Bagdádu, seděl z velké části sám a dokonce i mnoho Íránců ho ignorovalo. Jako tvůrce strategie mohl být Sulejmání oslavencem; Kaání byl přinejlepším salutatoriánem třídy letní školy. Mezi extremisty a odmítači na celém Blízkém východě zdědil Nasralláh Sulejmáního plášť, ať už tento titul držel nebo ne.

Stejnou dynamiku očekávejte i nyní. Safjeddine se sice nazývá generálním tajemníkem Hizballáhu, ale terorističtí vůdci si musí získat respekt svých stoupenců; neobdrží jej automaticky. Mezi arabskými odmítači, přinejmenším v Íránem vedené "ose odporu", je Safjeddine nikdo.

Totéž neplatí pro některé irácké proíránské milice a teroristické vůdce. Hádí al-Amiri například řídí Islámskými revolučními gardami vycvičené Badr Corps. Má na rukou americkou krev a může tvrdit, že si zaslouží širší vedení. Je však ze starší generace a jeho zdraví nyní ochabuje.

Dva další Iráčané se však mohou pokusit vyniknout. Prvním je padesátiletý Kajs al-Chazalí, vůdce Asa'jb Ahl al-Hak, další šíitské polovojenské skupiny známé na Západě svými neustálými útoky na americké síly. Druhým je Muktada al-Sadr, přeživší syn z prominentní klerikální rodiny, kterému je také 50 let. Zatímco úředníci Bidenovy administrativy přesvědčují sami sebe, že Sadr je ve skutečnosti antagonistický vůči íránské kontrole nad Irákem, zásadně ho nechápou. Konflikt s Íránem není sporem o koncepci kněžské vlády ajatolláha Rúholláha Chomejního a jeho nástupce Alího Chameneího, ale spíše sporem o to, zda by měl být nejvyšším vůdcem on sám, nebo se podřídit íránským protějškům.

Po odstranění vůdce al-Kájdy Usámy bin Ládina jmenovala teroristická skupina jeho nástupcem egyptského zubaře Ajmána Zavahrího. V mnoha regionálních uskupeních al-Kájdy se však ozývalo reptání a v rychlém sledu se každé z nich snažilo zinscenovat spektakulární útoky, aby se znovu chopilo vůdcovského pláště. Stejná dynamika bude ve hře i po Nasralláhově smrti, neboť všechna chapadla Íránem podporovaného odporu budou usilovat o povýšení do čela chobotnice.

Otázkou je, zda je Irák připraven, protože jakékoli zapojení Chazalího nebo Sadra by mohlo Iráku způsobit to, co Hizballáh udělal Libanonu: Opakovaně zatáhnout zemi do války, která brzdí ekonomický rozvoj, o nějž většina občanů usilovala. Bohužel, irácký premiér, šíita Muhammad al-Súdání, už ve zkoušce selhává se svou bezdůvodnou obhajobou Nasralláha.

Generace iráckých vůdců přiznala svůj problém s milicemi a debatovala o politice, jak je kooptovat nebo zrušit, aby zachovala iráckou suverenitu, aniž by vyvolala válku, která by mohla vést k rozpadu státu. Čas se nyní krátí. Súdání se musí rozhodnout: Bude Irák následovat katastrofální cestu Libanonu, anebo dá na první místo svou vlastní suverenitu a rozvoj?

Zdroj v angličtině: ZDE