Diviš a Preisner. Dva zajímaví, avšak nesnášenliví "intelektuálové"
1. 10. 2024 / Matěj Metelec
čas čtení
2 minuty
Tenhle objemný svazek jsem četl
větší část prázdnin, a přestože tahat se s tím kilem a půl bylo
náročné, nelituju, že jsem odolal pouze výběrové četbě či náhodnému
listování.
Přestože je důkladná četba občas vysilující (tentokrát to myslím spíš intelektuálně a emocionálně), rozhodně stojí za to, píše Matěj Metelec.
„Vydali
bychom se přece debilům!“ komentuje nápad publikovat společnou
korespondenci Ivan Diviš. Dialog dvou exulantů, básníka usazeného v
Mnichově a germanisty a svébytného filosofa a politického myslitele sídlícího v Pensylvánii patří k těm, jež mohou vyjít až po smrti svých protagonistů.
Oba
provázela za života pověst těžko snesitelných patronů, u Diviše spojená
s alkoholismem, u Preisnera s intelektuální urputností, tunelovým
viděním a intolerancí.
To se ostatně projevuje i v přítomném svazku, kdy Preisner často podléhá pokušení poučovat svého korespondenta (například když mu vysvětluje, že Hieronymus Bosch, jehož si Diviš cení, byl postižený gnózí) na což Diviš zpravidla reaguje podrážděně ("co to má vlastně znamenat?").
Je patrné, že kdyby si žili blíž, nejspíš by se rozešli ve zlém - jako se ostatně rozešli skoro s každým, z koho jsou v nějaké fázi dvaceti exilových let nadšení - mezi debily se v nějaké fázi zařadí mimo jiné každý z exilových vydavatelů.
Atlantický oceán ale dokázal udržet jejich přátelství nezkalené, a v dopisech si projevují náklonnost a zaujetí dílem toho druhého.
Zatímco však Preisner měl zajištěnou existenci profesora germanistiky na pensylvánské univerzitě, Diviš zápolil o živobytí jako archivář ve Svobodné Evropě (pro kterou jako instituci má výhradně to nejhlubší pohrdání, což se mimo jiné projevuje ve vtipném variování jejího názvu).
Stížnosti na úskalí života v exilu naplňují značnou část korespondence, včetně již zmíněného neurvalého urážení jiných významných i méně významných exulantů.
V tom se jejich korespondence paradoxně podobá dopisům, jež si vyměňovali Marx s Engelsem (což je samozřejmě ironické, protože tuto dvojici exulantů předcházejícího století Diviš s Preisnerem svorně nenávidí), kteří také pro šťavnatou urážku nešli daleko.
I v urážení se ale skví Divišovo jazykové mistrovství (Preisner je spíše suchopárně didaktický), které umí čtenáře strhnout i tehdy, kdy se jedná o nekonečné sebelítostivé či jedovaté tirády.
Pozn. JČ: Vím velmi dobře, že Ivan Diviš v Mnichově a v té Svobodné Evropě pozurážel všechny opravdu intenzivně. Byl nezaměstnatelný, ta práce v té knihovně byla od té instituce charitativním aktem. On samozřejmě považoval za absolutní ponížení, že ho zaměstnávají v knihovně.
1042
Diskuse