Írán hraje "dlouhou hru", zatímco USA se soustředí na vedlejší výstupy

2. 10. 2024

Určitě ne v nadcházejících týdnech, protože Izrael se obrátil proti Hizballáhu, který začal odpalovat rakety na sever země hned po masakru Hamásu. Přesto staré reflexy neumírají. "Nevěříme," řekl mluvčí NSC John Kirby Izraelcům, že "eskalace je ve vašem nejlepším zájmu".

Lomení rukama se táhne od Washingtonu až po Valné shromáždění OSN. Ani Hamás, ani Hizballáh však nejsou skutečným problémem. Ani Húsiové daleko na jihu, kteří chtějí uzavřít Rudé moře, přední globální lodní trasu.

Skutečným problémem je Teherán. "Tři H" nejsou autonomní aktéři, ale proxies Íránu, nejmocnějšího nepřítele Ameriky na širším Středním východě. Írán je všechny zaplatil, vycvičil a vyzbrojil. Ať bojují a umírají za větší slávu Islámské republiky. Příručka se čte snadno. Zasáhnout Izrael, jediného spolehlivého spojence Washingtonu, a zranit amerického obra, na kterého si netroufne přímo zaútočit. Takže ho demoralizujte, abyste ho vykopli ze šachovnice na Středním východě.

Bidenova administrativa oscilovala mezi smířením a skromnými mocenskými gesty. Nyní vzal Izrael věci do vlastních rukou. Úvodní tah byl "Stránkování strany Boží". Explodující pagery a vysílačky zranily asi 3 000 operativců Hizballáhu. Pak armáda (IDF) zdvojnásobila své úsilí smrtícím útokem na nejvyšší velitele Hizballáhu a neúnavným bombardováním jeho zbrojnic.

Tyto údery jsou součástí ofenzívy, která má obnovit odstrašení a učinit severní Izrael bezpečným pro desítky tisíc lidí, kteří uprchli do vnitrozemí. Galilejská Kirjat Šmona je městem duchů. Kromě odstrašení IDF přesunula dvě divize k libanonské hranici.

Cynismus, charakteristický znak Blízkého východu, je oprávněný. Washington může být tajně vděčný Izraeli, který dělá špinavou práci za Ameriku. Degradací Hamásu a Hizballáhu IDF oslabuje Írán, mocnost, která se snaží oslabit USA. Ať už americká vláda znovu zahájí jakékoli rozhovory, "na frontě na Středním východě nebude klid," abychom si vypůjčili název oscarového filmu z roku 1930.

Antony Blinken možná odtrhl oči od nekonečných rozhovorů s Hamásem a prozkoumal celé tablo. Ukazuje Střední východ v jeho nejhorší podobě – světelné roky daleko od mírových smluv mezi Jeruzalémem, Káhirou a Ammánem, o které se starají USA. Stejně jako v těchto případech, příměří funguje, když bojující strany již nejsou ochotny nebo schopny bojovat. Odtud Versailleská dohoda s Německem v roce 1919 a korejské příměří z roku 1953, které platí dodnes.

Přesto Gaza a Libanon ukazují, že žádná strana tohoto bodu nedosáhla. Hamás byl zdecimován, ale ne poražen, jak dokládá jeho pokračující raketová palba. Hizballáh má stále obrovské množství raket krátkého a dlouhého doletu. A IDF může dát dohromady více vojáků než Británie nebo Francie. Proto s nikým nepočítejte. Nikdo neztratil vůli a prostředky k boji.

Což vyvolává nesnesitelnou otázku: Proč by Washington hrál čestného zprostředkovatele pro Izrael a Hamás – a možná i pro Hizballáh? Pro bidenisty není v této hře o mnoho víc než pauza, poslední hurá před lednem. Trpká realita: Pokud příměří nefungovalo s "islámským odporem" v Gaze, proč by fungovalo s Hizballáhem, když oba slouží jako předvoj Íránu?

V tomto prokletém kraji "válka jsme my" vládla již od předbiblických dob. Začněme vedlejším představením, kterým je Gaza. Nemusíte být absolventem Westpointu, abyste změřili ohromující cenu šestitýdenního příměří, které je stále na stole. Cenou za ně bude Hamás, znovu vyzbrojený a znovu ožívající. A zpět do budoucnosti – ke členovi politbyra Ghazi Hamadovi po masakru 1 200 lidí 7. října: "Budeme to dělat znovu a znovu!"

Jde o americké investice po masakru ze 7. října. Velké mocnosti si mohou dovolit odepsat mnohem větší ztráty, jako je Vietnam a Afghánistán s 50 000 oběťmi. Ale jakákoliv bojová přestávka, dlouhá nebo krátká, v Gaze nebo Libanonu, nerozlouskne nejpalčivější problém Washingtonu, kterým je, abych to zopakoval, Írán. Na větší scéně mezi Levantou a Perským zálivem hrají Hamás a Hizballáh jen podpůrné role. Írán píše scénář a režíruje akci.

Tento příběh se vrací k pádu šáha před 45 lety, pilíře americké strategie. Jimmy Carter by se ho nevzdal, kdyby mohl nahlédnout do budoucnosti. Po Chomejního převratu byl odměněn 440 dní trvající okupací amerického velvyslanectví. Rukojmí byli propuštěni s výkupným ve výši 50 tun zlata. Od té doby to jde z kopce.

Proč se stále pokoušet s cukrem a křehkými biči, vzhledem k trpké zkušenosti Ameriky s Chomejního Íránem? Na rozdíl od tradičních hráčů, kteří chtějí jen větší kus akce, revoluční herci se nemohou ukonejšit větší rolí nebo většími písmeny na markýze. Ne, když soubor stojí proti tomu, kdo chce všechno – režii, divadlo a pokladnu.

V případě Íránu se uzurpace skládá ze tří částí. Jednou z nich je podvratná činnost, zbavit se zrádců pravé víry, všech těch potentátů, kteří se krčí za Amerikou. Za druhé, nekonfrontujte tohoto Goliáše tváří v tvář; mohl by se prostě začít ohánět. Za třetí, posuňte své proxies dopředu. Nechť zasáhnou Izrael, "Malého Satana", aby oslabili a nakonec vytlačili Velkého.

Izrael je cílem volby, protože Spojené státy nemají žádného jiného významného konfederáta. Turecko je destruktivní síla, nepředvídatelná a zlomyslná. Káhira, Rijád, Ammán a "Gulfies" jsou čistými spotřebiteli bezpečnosti vyrobené v USA. Bojí se Íránu, který proměnil Irák ve vazala a tlačí svá chapadla do Sýrie a Libanonu. Přesto američtí klienti nebudou jednat podle svého hněvu.

Jsou příliš slabí, než aby zadrželi mulláhokracii. Žádný z nich se plně nezaváže Washingtonu; budou balancovat a manévrovat, zatímco se krčí za panem Velkým, který pojišťuje jejich životní pojistku. A navíc Saúdská Arábie hraje fotbal s Ruskem a Čínou, hlavními globálními rivaly Ameriky.

A co izraelský Benjamin Netanjahu, který obsesivně lpí na moci, zatímco se tváří jako jediný zachránce židovského státu? Není to přítulný americký spojenec. Přesto má tento zoufalý premiér na své straně strategický rozum, když se staví proti příměří a americkému tlaku na předání kontroly nad propustnou hranicí mezi Gazou a Egyptem. Jako služka Íránu bude Hamás opět pašovat vybavení pro další útok. Stejná logika platí pro mnohem silnější Hizballáh na severu. Ne, Izrael nemůže porazit "Stranu Boží". Mohl by ji však odradit bez remaku nešťastné okupace z let 1982 až 2000.

Dohody zprostředkované USA se nikdy neudržely. Budou trvat tak dlouho, dokud je bude Hamás a Hizballáh mít zapotřebí k tomu, aby se znovu vyzbrojily s íránskou velkorysostí, pokud Izrael nevytvoří spolehlivé odstrašení. To by posloužilo i americkým zájmům. Ale USA uvízly mezi neslučitelnými cíli: Vyzbrojit a podpořit Izrael, zatímco hrají prostředníka.

Tak proč neútočit na kořeny konfliktu, o kterém se říká, že je to státnost odepřená Palestincům? Spravedlnosti i stabilitě by mohlo být učiněno zadost. Odtud pokračující americké úsilí o dvoustátní řešení. Přesto to ani Teherán, ani jeho proxies nechtějí. Ani Palestinci; touží po celém díle. Izrael také nechce dva státy po tolika odmítnutých nabídkách, poslední v roce 2008 – nemluvě o dvou odpudivých osadnických stranách v současné koalici.

Přesto dejte americké diplomacii to, co jí náleží. Stáhla "propasti" do "Abrahámských dohod" a vydláždila cestu pro mír mezi Izraelem a Egyptem a Jordánskem. Írán a jeho satrapové jsou jiný druh. Usilují o zničení židovského státu. To je význam hesla "Od řeky k moři". Plus tisíce smrtících sloganů.

Pokud Islámská republika tlačí své pěšáky kupředu, pak by Spojené státy, ve svém vlastním chladném zájmu, neměly chtít poškodit Izrael. Obchodujeme se zlými hochy, jako je Si Ťin-pching, který chce spolknout Tchaj-wan, a proto je pro Čínu "jednostátní řešení". Se všemi svými chybami stojí odporný Netanjahu v čele jediné demokracie mezi Středomořím a Himalájemi. Kdyby jeho největší soupeř, ministr obrany Yoav Gallant, sestavil novou vládu bez zvrácené pravice, tento bývalý generál by se náhle nezbavil izraelských strategických imperativů.

Proč by tedy Bidenova administrativa ignorovala americké priority ve vztahu k Íránu? Kromě jejích globálních potíží – Rusko, Čína, nepřátelská OSN – je odpovědí "demokracie". Totéž platí pro Izrael, kde stovky tisíc lidí vyšly do ulic, aby si vynutily dohodu o příměří a rukojmích. Ve Spojených státech si demokracie také nárokuje své. Izrael není zrovna populární v progresivní části voličstva. Každý demokratický prezident musí vzdávat úctu levici ve své straně. Takže hrajte si na čestného makléře.

To je demokracie v akci, nejcennější poklad Západu. Ledová strategická logika však není silnou stránkou demokracie na této straně existenčních zkoušek, jako byla 2. světová válka, do níž USA vstoupily až po japonském útoku. Nikdo to nevyjádřil lépe než George F. Kennan, architekt zadržování za studené války.

Přirovnal Spojené státy, vlastně jakoukoli demokracii, k dinosaurovi. "Leží tam ve svém pohodlném pravěkém bahně a nevěnuje téměř žádnou pozornost svému okolí. Musíte mu utrhnout ocas, aby si uvědomil, že jsou narušovány jeho zájmy." Kennanův názor: "Bylo by moudřejší, kdyby se trochu více zajímal o to, co se děje," aby zabránil katastrofě.

Írán hraje dlouhou hru a je chytřejší než Nikita Chruščov, který v Kennedyho éře implantoval jaderné rakety na Kubu. Teherán má "bombu ve sklepě" se všemi ingrediencemi kromě uranu vhodného pro zbraně. Má to však i povzbudivou výhodu. Neudělat poslední krok svědčí o prospěšné opatrnosti proti jaderně vyzbrojenému Izraeli a Americe.

Takže uprostřed chaosu panuje klid. Odstrašování funguje. Musí to však být věrohodné. Tato vláda kolísá mezi appeasementem a mocenskými gesty, jako je zasahování zástupných cílů v Jemenu, Iráku a Sýrii. Íránský nejvyšší vůdce není ohromen, když si vychutnává americký tlak na svou přední linii konfederovaného Izraele.

Samozřejmě, Washington je chycen v mnoha poutech a snaží se uspokojit všechny strany doma i v zahraničí. Nakonec však měl Forrest Gump pravdu se svým strohým bonmotem: "Hloupé je jako hloupé." Problémem Ameriky nejsou "tři H", ale jejich pán v Teheránu, který je vyzbrojuje a řídí.

Jakkoli je jeho současná koalice nechutná, Jeruzalém zůstává jedinou americkou předsunutou baštou - řekněme "zástupnou?" To je to, čím bylo Prusko pro Británii v 18. století, jejím "kontinentálním mečem". Abychom to otupili, je to priorita číslo 1 Alího Chameneího na cestě k hegemonii Teheránu.

Velké mocnosti jako Amerika nemusí pozvednout zbraň. Věrohodné odstrašení postačí proti nepříteli, který přes všechnu svou krvežíznivou rétoriku nehraje fotbal, nýbrž šachy. A správně měří americkou moc. Přesto velké mocnosti nebodují dvojznačností. A hle, administrativa se přeskupuje. Poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan označil likvidaci vysokých velitelů Hizballáhu při izraelském leteckém útoku za "dobrý výsledek". Zatímco stále vidí "cestu k příměří", USA "nejsou v bodě, kdy by mohly něco položit na stůl".

Kennanovy rady jsou stále stejně čerstvé jako před celou generací. "Spojené státy mají ve své moci zvýšit napětí, pod kterým musí fungovat sovětská politika, vnutit Kremlu mnohem větší stupeň umírněnosti a obezřetnosti", což způsobí "postupné zmírňování sovětské moci". Nahraďte Moskvu Teheránem.

Zdroj v angličtině: ZDE