Zemřel „Maďar“, chlap se strašnou minulostí…

13. 1. 2023 / Pavel Veleman

čas čtení 8 minut
 „Odorsom khere, jak man den paťiv“
„Doma jsem tam, kde si mne váží“

„Pane Velemíne, když budete mít nějaký problém kdekoli, třeba v hospodě - řekněte: „Jdu hned volat „Maďarovi“ a každý Vám dá hned pokoj…“


V těch vyprázdněných prezidentských debatách, jestli volit Petra nebo Pavla, mi zemřel další klient, se kterým jsem prožil několik let života.

Lid český dostal před deseti lety od politiků hračku a jednou za pět let si prodloužíme vánoční pohádky. Jedni tu o hodném knížeti nebo o spravedlivém generálovi. Druzí o morálním podvodníkovi, který bude sloužit dolním deseti milionům nebo o sociálním miliardáři, kterého ve skutečnosti zajímá jen jeho byznys.

 

Nevím, koho by volil „Maďar“ (myslím, že k volbám nikdy nechodil), měl svůj svět, své starosti, které žádný politik, natož president neřeší. Jakoby se v posledních měsících jeho života odehrával jakýsi návrat ke kořenům původně velmi asimilovaného Roma, ze kterých ho společnost v samé dobrotě vyrve již v předešlé generaci a poté jeho osud jí potvrzuje všechny předsudky a se škodolibostí sleduje jeho životní pád do zločinu a věznic.

Dokonce si „Maďar“ změnil jméno (vzal si zpět své původní) a chtěl umřít - jako člověk svého rodu. Měl jsem pocit, že u něj opravdu nehrálo roli, zda je Rom, ale hlavně - z jaké je rodiny a kasty. Svým chováním spíše potvrzoval kulturologický směr dvou nesmiřitelných táborů akademické vědy, kdy se hádají absolventi kulturologie s absolventy romistiky. Myslím, že „Maďar“, jako většina Romů tento problém opravdu neřešil.

Ke mne se dostal po odsloužení dlouhého trestu, kdy  ještě projevoval pozůstatky  svého vězeňského chování, které mu umožňovalo ten dlouhý trest přežít a abych použil jeho větu: "Pane Velemíne" (tak mne vždy oslovoval, nikdy si nezapamatoval mé jméno), "nikdy nesmíte být koštětem a vystrašeným hovadem těch mocných“ - on se snažil tento postup uplatnit na úřadech a ve společnosti. Křičel, vyhrožoval, řval, prostě přirozené chování člověka, který více dospělého věku strávil ve vězení než na svobodě…

Vždy jsem se ho snažil krotit, ale mezi úředníky a mnohdy i sociálními pracovníky je opravdu málo lidí, kteří této problematice aspoň trochu rozumí a je takřka nemožné hájit takového klienta. A jelikož jsem měl skutečně strach i o své kolegyně třeba na Úřadě práce, bylo nutné se ho ujmout opravdu osobně a individuálně. Ukázat mu, že z něj nemáte strach, nechat si vyprávět hrůzostrašné povídky vysloužilého, drsného vězně (každý máme přeci potřebu vyprávět své příběhy a máme tak málo posluchačů, že?).

Podařilo se mi to i přes velké překážky lidí, kteří mají vždy jasno o lkaždém již ve dveřích kanceláře. Natož, když se propojí kriminální minulost klienta s naučeným chováním z vězení a vnitřním „anticigánismem“ takřka nás všech, je vlastně nemožné za tohoto člověka bojovat a hájit ho. „Maďar“ byl již naštěstí tzv. po sezóně, bál se dalšího trestu a vězení a to byl důvod, proč potřeboval sociální pomoc a s mou osobou spolupracoval takřka vzorně vzhledem k jeho typologii.

Nejspíše díky určité směsi štěstí, tehdy prosociálně složené politické reprezentace dané municipality a snad i díky mému neúnavnému boji právě za tohoto (neobhajitelného) člověka - získal nejprve samostatnou jednotku na městské ubytovně a poté dokonce obecní byt. On, který takřka vším prezentoval před českými politiky, úředníky, sousedy a veřejností absolutní prototyp člověka, který si byt tzv. „nezaslouží“ a přece v něm nemůže vydržet.

Očekávalo se, že „Maďar“ brzy tzv. selže (nebude platit nájemné, bude dělat samé problémy). Já ale věřil v jeho pragmatičnost, určitou životní inteligenci a obrovskou schopnost - vyhodnocovat situaci. A věc se podařila - klient dožil svůj život v obecním bytě a přes mnohdy absolutně zveličené problémy ze strany sousedů, správních firem, úředníků (vždy se jednalo o skrytý rasismus a předsudky vůči osobě s trestnou minulostí) - se nakonec v domě etabloval (dokonce pomáhal jedné velmi složité klientce, která mi včera uplakaná tuto smutnou zprávu přišla sdělit – a to jsem se bál, že zrovna tuto osobu bude šikanovat nebo bude na ni zlý. Pochopitelně zde velmi pomohly i další terénní organizace.

Časem jsme k sobě našli (skoro jako u každého klienta, se kterým déle pracuji) i osobnější vztah. Díky Bohu jsem neznal jeho minulost nějak podrobně, což v této fázi života ulehčuje práci. Vyprávěl mi neuvěřitelné příběhy ze svého života, pochopil jsem znovu, jak naprosto neúčinný, drahý a beznadějně nefunkční vězeňský systém ČR máme, a zažil s ním i něco, co se mi možná nikdy předtím nestalo:

Pan „Maďar“ se mne totiž zastal před velmi agresivním klientem. Byl to najednou na chodbě mžik, slovně velmi agresivní útok na moji osobu ze strany člověka evidentně na drogách, silného, mladého a „Maďar“ se mne tvrdě zastal. Já se bál, že vypukne tvrdý, fyzický konflikt mezi nimi, ale Maďar se zachoval jako pravý diplomat. On, který se neustále agresivně domáhal sociálních dávek, najednou promluvil jako pan Velemín k agresorovi: "Hele, mladej, já mám víc odsezíno, než je Tobě let, tak se panu Velemínovi omluv a vypadni v tom stavu, v jakém jsi. A řeknu Ti jedno: Řevem a agresí zde nic nevyřešíš – všechny si jen proti sobě popudíš“.

A já najednou ohromeně slyším svá slova z jeho úst, které mu léta opakuji při konfliktech s úřady a on se stal ve vteřině najednou skvělým sociálním pracovníkem. Ten mladý týpek se ihned zklidnil, div se „Maďarovi“ nepoklonil a vypadnul a já si uvědomil, jak často opakuji slova svých nadřízených k mojí osobě, když příliš vehementně hájím klienty (v tomto jsme si byli trochu podobní).

A vzpomenu si na divadelní hru Václava Havla „Largo desolato“, kde v konci představení jednotlivé postavy přebírají (absurdně) repliky, které jim nepatří. A divák najednou vidí, že je vlastně jedno, kdo co říká v této době mediálních, politických frází a opakování stále dokola jeden od druhého vypůjčená slova, jelikož ty naše původní, opravdová nás již nenapadají.

A tím se dostávám k úvodu svého textu, kdy v prezidentských debatách si také jeden od druhého vypůjčují fráze, slova a je to úplně jedno, kdo to říká, stejně nikdo nikoho neposlouchá, vše je vždy účelové a fanoušci všech táborů se baví jako na fotbale. A nakonec se všichni kandidáti na presidenta přihlásí k odkazu Václava Havla. Já stále tvrdím, že Havel byl hlavně geniální dramatik.

„Tak tam u těch nebeských bran, milý „Maďare“, moc neřvi, nepředbíhej ve frontě a konečně se snad dočkáš opravdového rozhřešení svého složitého života…

Jen mne tak napadá, kdo se mne teď na úřadě nebo v hospodě zastane?



7
Vytisknout
8010

Diskuse

Obsah vydání | 17. 1. 2023