Jan Palach oslovuje moji generaci přímo - je neděle 15. 1. 1989, odpoledne, Praha, Václavské náměstí

16. 1. 2023 / Pavel Veleman

čas čtení 6 minut
Ve vězení jsem četl sto let starou knihu. Když jsem dospěl k místu, kde Nataša Rostovová přichází v bílé, noční košili k umírajícímu Andreji Bolkonskému, otočil jsem se ke zdi, aby spoluvězni neviděli, jak se mně, člověku úplně jiné epochy, plní nos a oči vodou."

(Milan Šimečka, O velkých a malých dějinách, Index, 1985)

S vědomím si obrovského zjednodušení mne baví celoživotně sledovat, jak se lidé dělí ve většině na dvě kategorie a možná, že právě toto velmi povrchní dělení zapříčiní tak často - naše obrovské nedorozumění. Naše postoje, hodnoty a případné hádky většinou netvoří konkrétní věc nebo situace, ale často "jen" jiné nastavení mozku. Jeden stále vzpomíná a současnost poměřuje minulostí, druhý žije spíše aktivní realitou konkrétní chvíle a času.

 Asi ta větší skupina lidí žije přítomností, jsou to lidé funkčně a výkonně velmi aktivní. Vytvářejí realitu dne, ta se však díky velkým dějinám a různým hodnocením může významově proměňovat. Tito lidé nemají příliš rozděleny velké (společenské) a malé (osobní) dějiny na dva samostatné celky. Většinou jim splývají v jedno, dokáží se vždy rychle přizpůsobit nové situaci, a proto se tak často diví, když je ty velké dějiny někdy dohoní a ptají se jich… Oni však nemají čas na odpověď, žijí a tvoří přeci již ty nové dějiny, ty dnešní. Vše je přeci relativní. Oni žijí velmi intenzivní život svých malých dějin, kam ty velké pronikají přes jejich kariéry, oni je vlastně i většinou spoluvytváří a často netuší, že jsou taženi spíše jakousi vyšší silou svých oprávněných ambicí, a právě proto se stávají hračkou různých společenských sil.

To ta druhá skupina je menší, jsou to lidé, kteří hodně prožívají sebe sama spíše úzkostně, zkoumají své malé životy a porovnávají je s velkými dějinami. Obstál jsem? Tito lidé netvoří ty velké dějiny přímo a když ano, je to pouze v nějakých zlomových okamžicích. Jejich faktický dosah do ovlivňování první skupiny není příliš velký, většinou je chvilkový při střídání velkých epoch. Potom brzy prohrávají v soutěži každodenní reality s první skupinou, která vždy tvoří neměnná pravidla lidského světa, který se řídí hlavně podle výkonu a funkčnosti člověka. Na tomto hřišti nejsou lidé této druhé skupiny příliš úspěšní. Hřiště se jim často zdá příliš malé, svazujicí, jednoduché, povrchní a dokážou být velmi otravní svým neustálým překreslováním placu. Svým neustálým vzpomínáním, mícháním a posuzováním svých malých dějin a jejich sronáváním s dějinami velkými jsou pro první skupinu často nesnesitelní.

Byla neděle 15. ledna 1989, když vystupuji na stanici Můstek a všímáme si společně s kamarády, kolik, že policistů zde je. Pomalu se bojíte zvednout oči od země, ihned Vás legitimují. To odpoledne zažiji opravdu iniciační důkaz toho, co posléze Ludvík Vaculík přesně pojmenovává ve svém fejetonu ze začátku února 1989: Komunismus je bití!

V těch několika tisících lidí, kteří se najednou spojují - se pamatuji na tehdy staršího pána určitě kolem šedesátky, který stále hlubokým hlasem volal Masaryk, Masaryk….

Ten brutální útok Veřejné bezpečnosti a dalších mocenských složek byl však tak rychlý, že dodnes vidím před očima, jak právě tento starý pán je ve vteřině sražen vlčákem s náhubkem k zemi a tlučen pendrekem velmi mladým klukem, tehdy mého věku kolem dvaceti let přes hlavu, klečí na něm a tluče, tluče…

Vší slabou silou tehdejších 55 kil do něj strčím a zařvu nepublikovatelný výraz. To už se však po mne sápe další a já najednou běžím opravdu jako o život, zděšeně s davem pryč. Pamatuji si, jak potom po demonstraci celý politý sedím vyděšen někde v hospodě a ruce se mi třesou tak, že se nemohu napít piva a oběma rukama držím půllitr. To se mi snad od té doby asi nestalo…

Jan Palach se najednou proměnil z kamenného symbolu mé generace v opravdový "Hořící keř" dané chvíle. Ta propast jedné generace zmizela a najednou stojí vedle nás a my mu opravdu rozumíme.

Tehdejší nedělní odpoledne začíná opravdový konec komunismu v Československu. V tehdejší neděli a v dalších pěti dnech, kdy se každý den vrací několik tisícovek lidí nechat mlátit na Václavském náměstí - režim definitivně končí. Pro mne je sedmnáctým  listopadem 1989 vždy spíše 15. leden 1989. "Rok zázraků", - jak později nazval britský spisovatel a tehdejší novinář ve východní Evropě Timothy Garton Ash svoji knihu - právě začínal.

Večer trávím v tehdy nesmírně populárním klubu "Na Chmelnici", kde hostuje "Divadlo Na provázku" s divadelní hrou "Koncert" a poprvé si uvědomuji, jak veliký herec je Miroslav Donutil (tehdy jsem ho opravdu neznal). Přes tento divadelní zážitek mi dodává sílu do dalších dnů. Právě si teď uvědomuji, jak moc se změnil za těch 34 let i význam divadla pro společnost a jedince. Nebo jsem se změnil já? Kdy jsem byl opravdu zasažen divadelním představením? Nevím. Tehdy mi divadlo, film a umění vůbec pomáhaly přežít, trávil jsem v divadle nebo kině takřka každý druhý večer. A nebyl jsem sám.

Jan Palach však naštěstí přetrval stále, ten mladý kluk je věčný, stále nablízku zejména opravdovému mládí a naději. Moc mne mrzí, že jsem nedokázal tehdy toho starého pána zalehnout a společně se nechat zmlátit, na to jsem byl celý život moc velký srab. To jeho hromové: Masaryk, Masaryk - však slyším v uších celý život.

Po sobotním  Babišově "prezidentském projevu" ve druhém kole těchto voleb "s úsměvem idiota" (Jan Vodňanský) a za zvuku písně v uších "Přicházejí maršálové" - hodím hlas občanskému kandidátovi a toho času důchodci - negenerálu Petru Pavlovi.





1
Vytisknout
4584

Diskuse

Obsah vydání | 19. 1. 2023