Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Steve

19. 1. 2023 / Helena Drašnarová

čas čtení 7 minut

Na podzim v New Yorku jsme chodili prát do laundromatu na šedesátý ulici. Prádelna nic moc, otřískaná, polovička sušiček nefungovala, žádný přehnaný čisto. Provozoval to tam mužskej, řekla bych Portorikánec, tak pětatřicet, pohlednej a milej, ne však někdo, koho by člověk předběhl ve frontě u pokladny s dobrým pocitem. Jmenoval se Steve.

Jednou, bylo zrovna hezky a svítilo slunce a zatímco se naše prádlo převalovalo v pračce a my si četli knížku u výlohy otevřený do ulice, se venku před podnikem strhla podivná mela.

Chlap, černoch, postarší a viditelně kapku prdlej, divný bylo už to, že neměl roušku, a ty v New Yorku v tom čase nosili i bezdomovci, šíleně řval na takovýho hodně mladýho bílýho kluka v červenejch gatích, co šel s holkou.

Táhnul se po chodníku několik kroků za nima a řval na výrostka, kterej hleděl úporně dopředu, zatímco jeho holka se občas pootočila a něco mu přes rameno do toho řvaní odsekla. A on šel vytrvale jen pár metrů od nich a furt řval jak tur.

Potom ti dva došli ke křižovatce a čekali na přechodu na zelenou a chlap došel až těsně za ně a zezadu se do nich navážel. Přilákalo to pozornost nás všech, kteří jsme prali, ale i zákazníků vedle z restaurace ‘Maria’s Kitchen’ a mnoha dalších lidí na ulici kolem.

Majitel prádelny Steve vyšel ven na chodník a pozorně to sledoval. V okamžiku, kdy výměna mezi holkou a černochem vyvřela a hrozila přetéct, k němu přistoupil a přátelsky ho oslovil. Pak spolu ustoupili stranou a dost dlouho mluvili.

Černoch sice řval pořád, ale už míň, a ukazoval Stevovi něco v tašce.

Lidi z prádelny se mezitím postupně vytratili, až na jednu paní, takovou mírně vyšinutou, osamělý pako, co jich je ve velkejch městech spousta. Ta to nevydržela a přišla nám říct, jak je neuvěřitelný, že čteme knížky, to že už se nevidí a že vona teda taky čte, ale zdaleka ne tolik jako dřív.

Odolali jsme její touze si o tom dlouze popovídat, tak ač nerada, vzala tašku s prádlem a odešla.

Situace na ulici se postupně rozplynula, černoch odkráčel skoro v klidu a Steve se vrátil do prádelny. Zůstali jsme s ním sami.

Byl toho všeho plnej a prohlásil, že jsme právě teď byli málem svědkama vraždy. Že mu bylo hnedle jasný, že de do tuhýho, a proto cejtil, že se do toho musí vložit. Mohl bejt úplně zničehonic průser.

Vzhlédli jsme od knih, H tu svou dokonce zavřel, a tázavě jsme na něho pohlédli. A Steve se ochotně rozpovídal.

Že v tomhle městě je na veřejnosti nutný dodržovat jistý pravidla chování a jak ten kluk blbej v červenejch gatích udělal před tim černochem pohyb rukou v kapse, že to vypadalo, jakoby na něho namířil pistoli, a to že tady prostě nejde.

H se připojil, jak si lidi neuvědomujou, že tady ani neni možný se člověku na ulici podívat určitým způsobem do ksichtu, do vočí, udělat tenhle druh kontaktu, to že je nepřípustný, a ukázat na někoho prstem, no to už vůbec.

A Steve na to, že no právě a že ten kluk netušil, jak blízko měl ke skutečnýmu maléru. To, co udělal, mohla bejt úplná náhoda, něco bezděčnýho, ale taky třeba rasistický gesto a ten černoch, jak byl divnej, si moh i myslet, že má v ruce kvér a že de po něm a moh ho klidně jako v sebeobraně vodprásknout.

Von mu totiž ukazoval, přitom jak ho uklidňoval, že v tý svý tašce měl osumatřicítku. A tohle že Steve všecko zná, že byl leta v armádě a pět let ve válce v Iráku a v Afghanistánu a že takle to prostě nejde.

A H dal k lepšímu, jak když v New Yorku před lety žil, tak viděl na ulici vraždu hnedle dvakrát. Jednou, když v autě stál na křižovatce a kouká, jak v baráku vedle po schodech z baru vedou dva mezi sebou chlápka, spíš ho vlekli, jako by byl vožralej, a najednou jeden z nich vytáh kvér a napumpoval to do něj a bylo.

No a jindy zas viděl, jak v davu na ulici na chodníku přiběhnul vysokej hubenej černoch k borci, vytáhnul takle dlouhou kudlu a normálně to do něho několikrát napral. Chlap padnul mrtvej, černoch se otočil a běžel pryč davem, kterej se před ním bez hlesu rozestupoval, odhodil nůž a hotovo.

No jo, řekl Steve, tady to holt tak chodí, musíš bejt vopatrnej a hlavně zachovávat pravidla, to já učím moje děti.

Pak začal o tom, jak jeho starší brácha byl v Brooklynu velkej boss v drogách, kingpin, takže Steve měl todle všecko vtloukaný do hlavy už mladej. Von měl brácha leccos za sebou, do týhle pozice v drogovým byznyse se nedostaneš tim, že seš hodnej kluk, co si budem vykládat.

A jednou, ještě než Steve odešel na Střední východ s vojákama, když takle seděli, tak mu řiká, ty hele, brácho, já cejtim, že už tady dlouho nebudu, že jak sem se sem dostal, tak taky vodejdu. No a taky to tak dopadlo, než se Steve vrátil z války, tak brácha už nebyl. Někdo mu to nandal. Pane jo, a tak to tady holt chodí.

Byli jsme tam tehdy už naposled a já jsem měla pocit, že bysme mu to měli říct, rozloučit se, že už nepřijdem, potřást si rukama, že bylo dobrý se potkat. Ale nakonec jsme to neudělali, proč taky. Člověk v životě potká lidí.

(Když jsme tam přišli prát vůbec poprvé, bylo poloprázdno, na stěnách police plný papírovejch tašek a plastovejch pytlů s poskládaným vypraným prádlem k vyzvednutí.

Steve seděl za pultíkem a hrál na telefonu hru. Koupili jsme si od něho prací prostředek a H ještě, že rozmění pětidolarovku na mince do pračky a na sušení.

Steve kouká na bankovku a říká to je falešný a my nedůvěřivě proč? a von no je, to vidim na první pohled, a my jakto?

A von tak se podivejte a vymáčknul na bankovku vodu z houbičky. Během pár vteřin se v pětidolarovce, kterou jsme dostali zpátky den předtím v Bushwicku v Brooklynu v renomovaným antikvariátu, udělala díra a papír se nám před očima rozpustil.

Zírali jsme v údivu a pak vytáhli další pětidolarovku a dostali za ni pytlík čtvrťáků. Nacpala jsem všechno naše prádlo do double washer, spustila praní a sedla na stoličku číst si.

Za chvíli se na druhým konci místnosti zvednul Steve a vytáhnul zpoza pultu, odkud řídil podnik, velkej hadrovej vak a přesunul se s ním na štokrle u jedný pračky.

Zasednul a jal se z něho beze spěchu a zádumčivě vyndávat špinavý oblečení a vkládat kusy jeden po druhým do bubnu.

Z místa, kde jsem seděla, jsem viděla, jak, když narazil na dámský kalhotky, tak je nejdřív podržel rozkrokem pěkně nahoru a pak sprejem na odstraňování skvrn pečlivě postříkal, než je přihodil do pračky k ostatnímu prádlu.

To bylo naše první setkání.)

USA