Bankovnictví a byznys mimo řád liberálního kapitalismu

23. 5. 2019 / Albín Sybera

Ve zpolitizovaném bankovnictví je samotné obchodování asi tou nejméně důležitou činností. Nicméně právě to zdání, že se stále jedná o bankovnictví založené na jednom ze základních pilířů kapitalismu, tedy že podstatou banky je obchod s penězi, a že si je v ní možné vyjednat půjčku na podnikatelský záměr, je pro krytí skutečných zpolitizovaných cílů důležité uchovat. Očividným příkladem je snaha Kremlu a Viktora Orbána vyobrazit přesun Mezinárodní investiční banky (MIB) z Moskvy do Budapešti vlastně jenom jako záležitost na poli mezinárodního obchodu.

Světová média, stejně tak i Britské listy, v únoru informovala o těžko uvěřitelných výsadách, které přesídlení MIB do Budapešti obnáší, včetně nemožnosti maďarských úřadů banku jakkoliv regulovat (více ZDE). Samotná možnost vykonávat bankovní transakce bez jakékoliv regulace a s diplomatickým krytím (avšak bez přítomnosti diplomatů) přímo vybízí k úvahám, jak moc se Kreml tímto krokem snaží pomáhat svým chráněncům obcházet americké sankce, či jak moc se snaží obohacovat sféru svého finančního vlivu nezávisle na sankcích.

V nedávné minulosti probíhaly snahy sloučit MIB s Mezinárodní bankou hospodářské spolupráce (MBHS) založenou vládami RVHP v r. 1963 (viz. například web MF ČR ZDE). V samotné MHBS je ČR dodnes druhým největším podílníkem (13,34 %) po Ruské federaci (51,59 %) a před Bulharskem (12,01 %). V MIB pak je ČR čtvrtým největším podílníkem (9,64 %), největším je Ruská federace (47,63 %).

Jak v těchto dnech informuje Respekt, téma sloučení obou bank se Ruská federace snaží znovu otevřít (více ZDE). Americká diplomacie v této souvislosti vyzývá českou vládu, aby z obou institucí vystoupila. Ačkoliv takové vládní usnesení existuje již od r. 2017, ČR tak doposud neučinila. Z privilegií, kterými pracovníci MIB v Budapešti disponují, je přitom zřejmé, že náměstkyně a další vysocí úředníci MF ČR budou přicházet do pracovního styku s lidmi, jejichž totožnost bude prakticky nemožné dokumentovat a ověřovat. 

Snaha americké diplomacie tak vyznívá jako dobře míněná spojenecká rada. ‚Za těch pár milionů EUR v základním kapitálu a prakticky nelikvidních pohledávkách z doby RVHP vám, milá ČR, to bezpečnostní riziko asi fakt nestojí‘.

Škoda jenom, že v této souvislosti není možné přátelsky poukázat také na propracovaný mechanismus, který drží Andreje Babiše u moci. Kromě jeho klíčového politického spojence Zemana jsou to především korelace a načasování mezi Babišovými populistickými gesty a podporou, jaké se jí dostává od české dezinformační scény – viz. například poslední přehledy Českých elfů za měsíc duben (ZDE).

To, že je populistická politika velkou měrou závislá na hlasech ekonomicky nejslabších, a v případě ČR drakonickými exekucemi zasaženými částech populace, se snad pomalu v česky mluvícím veřejném prostoru začíná diskutovat. Občas se objeví i smělá reportáž otevřeně hovořící o výsledcích výzkumu exekucí zpracovaných agenturou Median a o tom, že „skoro polovina respondentů se zkušeností s exekucí měla půjčky od velkých nebankovních institucí, jako je Home Credit“ skupiny PPF (více ZDE).

V politicko-podnikatelském mechanismu zvaném Česká republika zřejmě po celou dobu jeho existence nenastal okamžik, kdy by se dalo hovořit o funkčním oddělení moci na politickou a obchodní sféru. Nedávné televizní vyjádření ředitele PPF pro komunikaci s veřejností Mlynáře o tom, že se PPF někteří senátoři ČR snaží zatáhnout do politiky (ZDE), musí být chápáno především v celém kontextu vývoje České republiky. Politika a velký byznys v něm nikdy nebyly odděleny ve smyslu, který se na obchodní aktivity společnosti PPF snaží aplikovat senátor Pavel Fischer.

Obdobně, když na konferenci o dezinformacích v PS PČR hovořila paní poslankyně Langšádlová o tom, že spolupráce s čínskou Huawei „není byznys jako každý jiný“ (ZDE), tak jakkoliv správně měla na mysli bezpečnostní zájmy této země, zapomněla, že o bezpečnostních zájmech se již rozhodlo, a na půdě PS PČR to podle všeho nebylo („síť CETINU je asi z 20 % tvořena prvky Huawei“, uvádí Mlynář ve zmiňované televizní debatě).

Proto Vladimír Mlynář s věcnou artikulací zkušeného novináře vcelku legitimně požaduje, aby do politických představ senátora Fischera (neslučitelných s realitou České republiky) a jeho obdobně smýšlejících zákonodárců nebyla zatahována společnost PPF. A mimochodem, jinak zajímavý výše citovaný článek Ondřeje Kundry z Respektu tuto skutečnost o provázanosti české politiky a byznysu bezděky také akcentuje – viz. reklama na Home Credit v ilustraci k článku.

0
Vytisknout
3240

Diskuse

Obsah vydání | 28. 5. 2019