Přízrak báťušky

24. 5. 2019 / Karel Dolejší

čas čtení 4 minuty
Demonstrace proti Babišovi vyvolané průhledným pokusem zařadit ministerstvo spravedlnosti do holdingu jsou jistě působivé, mediálně vděčné a pomohou pozdvihnout morálku opozičního tábora. Avšak pokud zůstane odpor vůči premiérskému oligarchovi pouze na této úrovni, nakonec mnoho nezmění.


Při pohledu k sousedům, kteří autoritářskou a xenofobní "iliberální demokracii" budují mnohem déle, lze sledovat, jak se i mimořádně pestré řady maďarské opozice musely spojit a provázat, aby v nerovných podmínkách dokázaly alespoň trochu úspěšně konkurovat vznikajícímu mocenskému monopolu. Ani v ČR to nakonec nepůjde jinak: Proti Babišovi je třeba spojit všechny, jimž vadí nebezpečná koncentrace politické, ekonomické a mediální moci v jediných nekompetentních rukou.

Zatím ovšem opoziční integrační pokusy selhávají, a to i v případě subjektů, které by samostatně příště již nemusely dosáhnout ani na pětiprocentní kvórum a hrozí jim vypadnutí z parlamentních lavic. Kromě toho opozice dosud nevyvinula žádný působivý narativ, neumí nepřesvědčeným voličům srozumitelně říci, co je cílem, oč jí jde. Rétorika "starých zlatých časů" před Zemanem a Babišem takto většinově rozhodně nefunguje, o nějaký návrat zpět totiž váhající, natož pak protestní voliči rozhodně nestojí. Přinejmenším by bylo třeba obnovit zapomenutý demokratický étos, o nějž ale Češi přišli již v časech klausovského "útěku před právníky".

Opozice také bude mít s přibývajícím časem čím dál větší problémy s prezentací v médiích, která jsou vystavena neskrývanému glajchšaltujícímu tlaku i v případě, že si dosud formálně uchovávají veřejnoprávní status. Přímý kontakt s voliči a soustředění se na klíčové voliče z okresních měst by přesto mohly přinést úspěch - pakliže ovšem opozice nalezne ve svých řadách dobré a pracovité řečníky.

Původní polistopadová představa "učíme se demokracii", která vnímala každodenní politický provoz jako svého druhu pedagogický proces, ovšem tragicky selhala. Učit se může pouze ten, kdo se ze zkušenosti poučí. Nikoliv tedy člověk, jenž volí Klause, pak proti němu Zemana - posléze na jinou funkci znovu podpoří Klause, atd. Volič v některých případech svá chybná rozhodnutí a následná zklamání systematicky chápe jako legitimní důvod udělat chyby ještě větší. Zklamání osobou X, v níž až do data A vkládal veškeré naděje, velice často řeší příklonem k ještě pochybnější osobě Y, u níž pak setrvá do data B. A tak dále.

Tudíž se ČR od formálního a nepříliš přesvědčeného dodržování ústavních pravidel liberální demokracie neživotnými maketami zástupců západních stranických rodin v 90. letech postupně propracovává k poměrům, které s těmito pravidly a rodinami mají stále méně a méně společného.

Zde lze také vidět háček sebelépe promyšleného a provedeného opozičního snažení.

Retrográdní sklony českého postkomunismu neznamenají jen neustále klesající kvalitu politiků získávajících většinovou voličskou podporu. Jde také o postupný civilizační sesun nazpět k poměrům, jež mají velké části starších generací podvědomě zažité a sociálně psychologicky zakotvené - a proto je také v zásadě vnímají jako jedině správné.

Pod všemi povídačkami o "nové a lepší" populistické demokracii se tak u důležité části voličů skrývá naléhavá potřeba náhradní otcovské postavy, která se doslova o všechno stará (od Peroutky až po plavební kanály...), myslí to vždycky dobře - a maximálně ještě může mít špatné rádce.

Lidi vyžadující politiky zmíněného střihu ovšem nelze ke skutečné demokracii přitáhnout ani Tatrou Phoenix, natož nějakými protestními demonstracemi a promyšlenými projevy.

Jakákoliv demokratická fasáda jim vždy brzy oprýská - a pod ní se opět vynoří starý známý, neměnný obraz cara báťušky.

0
Vytisknout
11348

Diskuse

Obsah vydání | 28. 5. 2019