Evropské osvícenství světu přineslo mnoho darů: vědeckou metodu, liberální demokracii a etos zkoumání, který přetvořil globální myšlení. Dalo nám však také novou hierarchii — která zaměnila kulturní vliv za mravní nadřazenost.

Osmnácté století myslitelé jako Hegel a Gobineau psali, jako by byla historie sama pyramidou, s Evropou na vrcholu a všemi ostatními kdeś v jejím stínu. Tento předpoklad vydržel přes kolonizaci, otroctví a impérium: že „civilizovaný“ znamená vypadat, myslet a vládnout jako Evropan.

Co si však sebeoznačení civilizátoři často přinášeli do světa, nebyl rozum, ale zkáza. Stejný kontinent, který stavěl katedrály a skládal Bacha, také vynalezl koncentrační tábor. Ta samá doba, která nám dala Lockea a Rousseaua, také produkovala transatlantický obchod s otroky, Belgické Kongo a úmyslné hladomory, které zahubily miliony Indů ve jménu volných trhů.

Stačí strávit pár dní v malých městech Bible Beltu ve Spojených státech, aby bylo zcela jasné, že bílá barva pleti nevede k civilizovanému chování ani inteligenci, a už vůbec ne k poctivosti. 

Pokud se civilizace měří mravní zdrženlivostí, záznam není lichotivý.

Ironie „civilizačního“ mýtu spočívá v tom, že ignoruje skutečnou geografii lidské geniality. Dávno před vzestupem Evropy byly Afrika, Asie a Ameriky kvetoucími centry umění, matematiky, architektury a správy.

V Mali univerzita Sankoré v Timbuktu uchovávala rozsáhlé knihovny vědění, zatímco velká část Evropy byla stále negramotná. Čínští vynálezci dali světu papír, knihtisk a kompas. Indičtí matematici vytvořili pojem nuly a desítkovou soustavu. Arabští lékaři a filozofové zachovali a rozšířili klasické moudrosti, které Evropa později znovuobjevila a přivlastnila si je.

Civilizace je jinými slovy lidský projekt — ne rasový. Světlo rozumu mihlo na každém kontinentu.

Když Errol Musk lituje myšlenky, že bílí by se brzy mohli stát v USA menšinou, vyjadřuje širší úzkost — která svírá velkou část Západu. Je to strach, že úpadek demografické dominance bílých znamená úpadek samotné civilizace.

Ale civilizace takto nepadají. Nesesypou se proto, že jejich populace se diverzifikuje. Sesypou se, když zamění nadvládu za ctnost, moc za charakter a historii za osud.

Nejkreativnější období v dějinách — od Abbásovského zlatého věku po renesanční Španělsko až po moderní Ameriku — byla kosmopolitní, nikoli homogenní. Inovace přicházejí ze střetu: kultur, myšlenek a zkušeností. Strach z různorodosti je v jádru strachem ze života.

Bělost dlouho fungovala jako zrcadlo — které odráží pouze své vlastní ctnosti a maže své selhání. Aby udržela iluzi, musí neustále předefinovávat, kdo se počítá za „civilizovaného.“ Před sto lety vylučovala Irů, Italy a Židy. Dříve vylučovala Slované. Hranice se přesouvají, ale mýtus přetrvává.

Tento mýtus se nyní rozpadá — nikoli pomstou, ale zjevením. Demografická změna neznamená úpadek; odhaluje to, co bylo vždy skryté: že civilizace nikdy nebyla barvou, ale smlouvou — příslibem, že lidská důstojnost náleží všem.

Možná to, co zneklidňuje lidi jako Errol Musk, není vyhlídka ztráty dominance, ale ztráta příběhu, který ji kdysi činil nevyhnutelnou. Příběhu, v němž bílá moc = pořádek a nesoběstačná ne-bílá agentura = chaos.

Pravda je jednodušší. Budoucnost civilizace nebude napsána jedním jazykem ani provozována jedním odstínem. Bude psána, jako vždy, těmi, kdo jsou ochotní stavět, učit se a naslouchat.