
KVIFF 2025: Až se z řeky stane moře
10. 7. 2025 / Fabiano Golgo
čas čtení
3 minuty
Recenze filmů na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary - 16
Hlavní soutěž / Quan un riu esdevé el mar / Španělsko 2025
Existují
filmy, které ukazují trauma, jiné o něm mluví, a pak – vzácně – film,
který se do traumatu ponoří. Až se z řeky stane moře Pereho Vilà Barceló
není tak ani vyprávěním příběhu, jako spíš pronikáním do rozvrácené
psychiky mladé ženy. Film se neodvíjí v rytmu děje, ale v pomalém,
dusivém tempu paměti, která je odkrývána zrno po zrnu – jako by šlo o
pozůstatky dávno zapomenutých trosek. Je to film jako exorcismus –
těžký, dezorientující, hluboce intimní. A ano, je příliš dlouhý – 183
minut – ale koneckonců, stejně tak dlouhé je i truchlení. Stejně tak
trauma.
Film sleduje Gaiu, studentku archeologie – až krutě příhodná metafora, protože to, co musí vykopat, není hrob ani zřícenina, ale násilné rozbití vlastní identity. Claud Hernández ji hraje s tichou, zneklidňující zdrženlivostí. Gaia ve filmu není přítomna jako postava, ale jako stín – někdo, kdo mizí před očima. Nesledujete Gaiu. Vy čekáte, až promluví.
Barceló natáčí téměř mnišsky střídmě. Spektáklu se vyhýbá jako moru – žádné retrospektivy, žádný soudní proces, žádné voyeuristické přehrávání útoku. Zajímá ho jen to, co zůstává poté – chvíle, kdy jazyk selhává, kdy ticho mluví nejhlasitěji. V několika scénách obraz zcela zmizí – zůstane jen tma a Gaiin hlas. Je to odvážné – možná i trochu samoúčelné – ale funguje to, protože Barceló má co říct a nehodlá se ptát, jestli vám to bude příjemné.
Nejvíc šokuje, jak zdomácnělou se hrůza stává. Gaiin otec – Àlex Brendemühl s nervy na pochodu a hrůzostrašně něžným výkonem – je moderní muž, který si myslí, že opustil patriarchát, jen aby ho znovu vytvořil v měkčí, ale neméně dusivé podobě. Není to padouch, ale je součástí systému. Když se dívá příliš dlouho, když příliš chrání, když křičí na matku násilníka – je jasné, že film neobviňuje jen pachatele. Obviňuje i ty, kdo ochraňují ženy tak, že jim berou svobodu.
Nejničivější moment filmu nepřichází při konfrontaci s násilníkem, ale v dlouhém, dusivém rozhovoru s Martou – matkou bývalého přítele. Marta tiše a klidně pronáší slova, která zní jako ozvěna celých generací: „Žena nemusí chtít. Někdy to prostě udělá.“ V ten okamžik přestává být Gaiina bolest jen osobní – stává se kulturní, systémovou, dědičnou. Je to sediment staletí, kdy se ženám říkalo, aby mlčely a vydržely.
Barceló nám odmítá dát jakoukoli katarzi. Nepřináší spravedlnost, uzdravení ani uzavření. Gaia se nestává bojovnicí, ani symbolem. Zůstává – poškozená, nejistá, skutečná. Není tu pomsta, jen slabý příslib přežití. A i ten je nejistý.
Je ten film nedokonalý? Určitě. Tempo je mučivé. Některé metafory jsou až příliš doslovné (běh bosých nohou po střepech – ano, pochopili jsme). Styl Barcelóa občas balancuje na hraně manýry. Ale v době, kdy je filmové plátno plné falešně feministických vítězství a povrchního moralizování, když se řeka stane mořem se odvažuje říct příběh bez vítězství – jen s pomalým, bolestným návratem ke svému já.
Tohle není film, který se díváte. To je film, který vydržíte. A jako každá důležitá výdrž, i tahle zanechá jizvu. Možná i mapu.
Verdikt: Drásavý, pomalý výkřik do prázdna. Nedokonalý, odvážný a nezapomenutelně lidský.
487
Diskuse