31. 8. 2023 / Boris Cvek
Miluji Voltairova Candida, jeho asi vůbec největší dílo. Jde o pikareskní román, o návrat do dob daleko před klasicismus, snad až někam k fabliau, útočně satirické frašce nebo možná k renesančnímu Pantagruelovi a donu Quijotovi.
Voltaire si zde vyřizuje pomocí chaotického příběhu účty s tvrzením filozofa Leibnize, že svět, v němž žijeme, je nejlepší možný ze všech světů. Lepší svět být už prostě nemůže.
Samozřejmě proti tomu lze postavit nesčetná utrpení a absurdity, které tu reálně jsou. V Candidovi je to provedeno geniálně, ostře, přesvědčivě a se závěrem, že místo úvah o dokonalosti světa je třeba se starat praktickou činností jako zahradník o to, aby ten svět byl lepší.
Můj optimismus vychází z Candida. Na pozadí normální a běžné hrůznosti lidského údělu, jak ho lidé kdysi prožívali a na mnoha místech světa stále prožívají, pozoruji, co všechno bylo změněno k lepšímu: v oblasti zdraví, bídy, svobody, vzdělání, osvěty, lidských práv atd. (a ovšemže i v těch nejvíce vyspělých zemích dodnes umírají mladé maminky na rakovinu).
To samozřejmě neznamená, že celá tato stavba nějak jednou provždy zasypala propast hrůzy. Její úžasnost je v tom, že stojí této hrůze navzdory, dokonce byla vybudována právě na zkušenostech s takovou hrůzou, protože její největší část, největší vymoženosti, vznikla po holokaustu a po druhé světové válce, dokonce mimo jiné právě v Německu, kde kdysi vládl Hitler s Himmlerem a jim podobní.
Optimismus, který říká, že všechno musí nakonec vždy dopadnout dobře, že nás síla dějin jaksi sama nebo pomocí těch, kdo v ní věří a kdo si tak přivlastňují právo nelidského pokroku ve jménu nadlidských zákonů dějin, dopraví do lepších dob, je mi odporný. Je-li důvod k optimismu, je to právě proto, že lidé dokázali navzdory hrůzným mechanismům dějin, z hloubi největší katastrofy v lidských dějinách, postavit společnost na pokroku, lidských právech, míru.
Jisté je, že to bylo možné. Můj optimismus spočívá ve vděčnosti za to a v naději, že když se podařilo tohle, můžeme doufat, že zvládneme i další pokrok a další udržení toho, co bylo postaveno, že dokážeme pomoci více lidem napříč planetou a šířit, co jsme vytvořili. Není to ale nic automatického. A nikdy nezmizí ta propast pod námi a to riziko, že do ní zase jednou spadneme. Jenom s tímto vědomím můžeme docenit hodnotu pokroku a pokusit se ho realisticky, účinně bránit.
Když lidé po strašlivé válce a holokaustu budovali lepší svět, jejich představivost byla jasně upoutána k tomu, jak se to dařilo, jak se zvyšovala životní úroveň, sociální jistoty, svoboda, práva menšin atd. Dnes čelíme nezamýšleným důsledkům pokroku a musíme myslet na to, že před sebou máme hrozbu katastrofy globálních rozměrů. Není pak až tak těžké si představit, že dokonce i ta nejvyspělejší země spadne do chaosu, bezpráví, vraždění, drancování, zničení zdravotního systému se všemi následky atd. Tento pohled, tato byť jen možnost ochromuje.
Na druhou stranu právě s ohledem na to, co vše bylo dosaženo a jak to bylo dosaženo, je třeba myslet na budoucnost s nadějí, s candidovským optimismem, že i tohle zvládneme. Zničení klimatu je důsledkem vědeckého pokroku, vědecký pokrok ho popisuje a vědecký pokrok na prvním místě nám může pomoci zachránit se. A tím nemyslím jen vědecký pokrok v úzkém smyslu nových technologií, ale samozřejmě i pokrok v oblasti společenských studií, které se zabývají možnosti měnit společnost a její hodnoty, otázkou kvality života, otázkou svobody a demokracie.
Diskuse