Moje čtení Hamleta

4. 9. 2023 / Boris Cvek

Ačkoli každé umělecké dílo mohou různí lidé interpretovat a prožít různě, takže nám říká hlavně něco o nás samotných, dokonce o nás samých v různých proměnách našeho života, u Shakespearovy hry Hamlet jako by to byl vyloženě záměr. Hra je plná náznaků, otázek, nedořečených situací. Proč zemřela Ofelie? A byla to sebevražda? Jakou roli ve hře hraje zásvětí? Co si vlastně máme myslet o Hamletovi jako člověku?

Hra začíná tím (čtu překlad Martina Hilského, Atlantis Brno 2016), že se v noci vojákům, přátelům Hamletovým, na stráži zjeví duch, připomínající zesnulého krále. Na snahy zděšených vojáků s ním mluvit duch nereaguje. Zjevení je spojeno v jejich myslích s předtuchami zlých událostí, nicméně na dalším průběhu hry není nic nadpřirozeného. Ba sám duch nepůsobí nadpřirozeně ani později, kdy už mluví. Má v zásadě jen jednu docela pozemskou věc, na niž je fixován: pomstu. Mohl by snad z posmrtné perspektivy vědět, že trestat hříchy patří Bohu, mohl by se zabývat spásou vlastní duše, ale on je posedlý pomstou (jako duše v Dantově pekle). Nyní však přejdu k Hamletovi.

Hamlet, mladý následník trůnu v Dánsku, je sklíčený z rychlého sňatku své matky s bratrem svého zesnulého otce. Hamletova role je výřečná, centrální, ohromující ohňostroji slovních hříček, náznaky, dvojsmysly. Čím bude později Hamlet zoufalejší, ohroženější, tím více bude hrát šíleného, i když ve skutečnosti za maskou zůstane chladná úvaha, nesentimentální, tvrdá a ostrá inteligence. A někde nejhlouběji je citlivý, ba vášnivý mladík, poctivý sám k sobě a svému prožívání. Takto mluví s matkou hned na začátku (I/2):

„Já nejsem jenom tenhle černý plášť / a černý šat a černé pentle žalu, / ba ani příval předstíraných vzdechů, / potoky slz, co proudem prýští z očí, / truchlivá tvář, co fňuká po funuse, / tyátr smutku se vším všudy – ne, / to nejsem já, to vše se jenom tváří. / Já ale v sobě mám, co nelze hrát. / Věřte mi, milá matko, já vskutku / vím, co je žal, co maškaráda smutku.“

Tím samozřejmě nepřímo útočí na svou matku, že ta nedrží smutek, ale místo toho se rychle vdala za králova bratra a záleží jí – i novému králi – na tom, aby Hamlet už netruchlil, aby byl znovu veselý a plný života. K sobě pak Hamlet říká tato slova (I/2):

„Jak vyčpělý a zbytečný a sprostý / mi připadá náš svět! Hnus je to hnus! / Zahrada plná plevele, co žene / na semeno. Jak bují, jak se všude / rozlézá, fuj! Že došlo to až sem! / Dva měsíce jsou pryč – a kdyby dva! / Tak skvělý král. Bůh slunce byl. A tenhle? / Odporný satyr! Matku měl rád tak, / že zakázal by vánku dout, / aby snad neofoukl její tvář. / Proč jen mám paměť, Bože! Lpěla na něm, / jak by s jídlem rostla chuť, a stačil / měsíc – ne, radši na to nemyslet, / ne – tvoje jméno, hříšnosti, je žena –, / za pouhý měsíc, k tomu ve střevících, / v nichž za rakví šla svému manželovi, / plačíc jak Niobé, a pak, a pak – / Bože, i zvíře, které nemá rozum, / by déle truchlilo –, a pak se vdala / za mého strýce, bratra mého otce, / co otci podobá se míň než já / Herkulovi – a ta jediný měsíc!“

Truchlení po otci, zklamání z matky. Jméno hříšnosti je žena. Mezitím vojáci řeknou Hamletovi o zjevení ducha. Hamlet reaguje vášnivě, zvědavě a v předtuše neštěstí. V další scéně přichází osudová žena: Ofelie. Její bratr Laertes ji poučuje před svou cestou do Paříže o tom, že má odolávat milostným návrhům Hamletovým, že má být cudná, neboť: „Poupata máje červ až příliš často / poplení dřív, než plně rozvinou se. / To v jitřní rose zářivého mládí / se daří nejvíc nakažlivé sněti. / Dej pozor. Nemít strach je nebezpečné. / Mládí je zrádné, chtíč v něm číhá věčně.“

Ofelie a Laertes jsou dětmi státního rady Polonia, který věrně slouží králi. Když se dozví o tom, že Hamlet Ofelii dává milostné návrhy, nařizuje jí, aby se s ním přestala stýkat. Tím důvodem je pro Polonia společenská propast mezi Ofelií a Hamletem.

Polonius pak posílá do Paříže sluhu, aby se tam na chování Laerta inkognito vyptával, a dává jasně najevo, že případné návštěvy nevěstinců by synovi nepočítal za nic hrozného. Sluha má v řeči různě obviňovat Laerta z drobných hříchů, a tak získat svědectví o jeho chování od lidí kolem něho. Na obavu, že by Laerta mohla zmínka o děvkách příliš zneuctít, reaguje Polonius takto (II,1): „Hlavně nic skandálního. Děvky ano, / no prosím – občas –, hlavně všeho s mírou. / Musíte podat jeho vady jemně, / jen jako hříchy svobodného ducha, / ohnivé záblesky bujaré mysli / vzplanutí prudká příliš horké krve / a rozpustilost mládí.“ Hamlet a zřejmě ani Laertes by nedokázali vidět svět tímto pohledem. Pro Polonia je to přirozený, v zásadě hezký svět, pro Hamleta svět hrůzy a hříchu.

Jakmile po setkání s duchem Hamlet „zešílí“, Polonius to má za projev nešťastné lásky k Ofelii, dává sám sobě vinu a chce to změnit (ostatně by mu nemuselo vadit, kdyby sňatek s jeho dcerou byl lékem na Hamletovo šílenství). Hamlet je do Ofelie skutečně zamilován, ale ta vůči němu nemůže vystupovat jako svébytná bytost (musí poslouchat otce, ba i bratra), takto od ní nemůže čekat mnoho dobrého, tím méně ve své situaci. Pro Polonia jde o mechaniku sil a cílem je něco jako dobré zažívání. Pro Hamleta a zřejmě také pro Ofelii o krutý náraz do bezvýchodnosti. Vraťme se ale zpět do prvního dějství k Hamletovu setkání s duchem.

Duch je duchem jeho otce. V noci chodí po světě, ve dne trpí v očistcovém ohni. Vskutku, duch mluví o očistcovém utrpení velmi expresivním způsobem: „A kdybych / směl vyprávět, jak trpím ve vězení, / nejslabším slovem toho příběhu / utýral bych ti duši, zmrazil krev / a oči by ti vystřelily z důlků…“ Tajemství věčnosti se však nesmí říct smrtelníkům. Tím je vyřízena věčnost a nastupuje pomsta. Žádný zájem o spásu duše svého syna, žádný pohled do věčnosti. Jen pomsta. Duch s hlubokou a pochopitelnou nenávistí ke svému bratrovi, která působí dojmem, že žádný očistec ji nevyčistí (to je Dantovo peklo), popisuje, jak ho bratr úkladně zavraždil. Přišel o život, o trůn, o královnu, neměl možnost před smrtí projít zpovědí a pomazáním: „Ó, hrůza hrůzoucí, ó, hrůza, hrůza!“ A pak hned: „Jestli máš trochu citu v těle, nestrp, / nedopusť, aby z královského lože / byl pelech chlípnosti a smilné krve.“ Matku má však šetřit, aby svou duši nepošpinil. Hamlet je zděšen, vzplane nenávistí ke strýci, chce se pomstít, ale také říká: „Doba se zbláznila – a vzal to ďas, / že spravovat mám vykloubený čas.“ Už v těchto slovech se ozývá dojem neřešitelnosti. Na rozdíl od ducha svého otce, který má jasno v jedné konkrétní věci, Hamlet vidí zblázněnou dobu, vykloubený čas. Hamlet má nad životem větší nadhled než duch z očistce.

A má pochybnosti také o duchovi samotném. Říkal mu pravdu? První věc, kterou si musí být jist, je utajení setkání s duchem před králem a královnou. Naléhavě k tomu zavazuje své nejbližší přátelé, kteří ale nevědí, co duch Hamletovi řekl. Dále je tu Ofelie. Jak se k ní chovat? Pokud ji opravdu miloval, co jí měl ve své situaci říct? Ofelie, poslušna svého otce, navíc Hamletovi vrátila dopisy a odmítla další schůzky. Čteme pak její vyprávění Poloniovi o tom, co se pak stalo (II/1):

„U šití sedím v pokoji, když zjeví / se Hamlet, kabátec má rozepnutý, / prostovlasý je, punčochy mu spadly / až ke kotníkům jako okovy, / bledý jak stěna, v kolenou se třese, / tváří se žalostně a vyděšeně, / jak by ho právě vypustili z pekla, / aby nám řekl o všeho jeho hrůzách. (BC: Polonius to považuje za zbláznění se z lásky. Ofelie pokračuje.)

Popad mě v zápěstí a pevně stisk. / Pak trochu couvl – na délku paže –, / tou druhou rukou zastínil si oči / a jal se zpytovat mou tvář, jak by ji / chtěl kreslit. Dlouho tak stál a jen zíral. / Pak zatřásl mi paží, potřikrát / pokýval hlavou nahoru a dolů / a vydal ze sebe tak hluboký / a přežalostný vzdech, že mu to málem / utrhlo srdce. Teprve pak mě pustil / a s hlavou otočenou přes rameno / šel zpátky ke dveřím a poslepu, / aniž jen na okamžik ze mě spustil / světlo svých očí, zase odešel.“

Není divu, že Ofelie měla strach. Na druhé straně Hamlet, který se před jinými dokázal slovní ekvilibristikou předstíraného šílenství výborně ovládat, dokonce jako by jeho hnus v ní měl svůj vlastní, svébytný výraz, je při setkání s Ofelií opravdu na dně, ba zřejmě na samé hraně potřeby se svěřit. Svěřit se komu? Ženě? Dívce plně závislé na svém otci, který sloužil králi? A přece se Hamletovo tělo vyjádřilo samo, mluvilo ovšem způsobem, který nemohl být nikomu srozumitelný, kdo neznal duchova slova. V této epizodě s Ofelií je jádro mladého prince, je to přesně to, čím na sobě pak stále pohrdá, aby se nakonec odhodlal k činu. Snad by se to dalo vyjádřit takto: jaký smysl to všechno dává? Takový svět? Taková vražda? Taková pomsta? Taková nemožnost lásky (k Ofelii)? Proč?

Dále až na jednu výjimku na konci hry, kdy jde o pohřeb Ofelie, Hamlet už drží svou masku a chová se vůči Ofelii beznadějně a krutě. Jeho cílem nyní je ověřit si, zda duch měl pravdu. Využije k tomu přivandrovalých herců, kteří na jeho žádost zahrají hru o vraždě krále, do níž Hamlet vloží scénu, jak ji popsal duch. Hra se hraje před panovnickou dvojicí a král to nevydrží a odejde. Nyní je mu jasné, že Hamlet zná jeho tajemství (do té doby dával sluchu Poloniovým snahám ověřit pomocí tajného naslouchání rozhovoru mezi Hamletem a Ofelií, zda jde u Hamleta o šílení z lásky). A Hamletovi je zase jasné, že duch mluvil pravdu.

Než se však dostanu k tomuto průlomu, zdržím se ještě u důležité scény, v níž Polonius a král naslouchají nastraženému hovoru s Ofelií. Hamlet nejprve mluví sám k sobě ve slavném monologu „být, nebo nebýt“. Toto je obsah ve zkratce: strach z toho, co bude po smrti, strach z neznáma, nám brání si vzít život a nutí nás k tomu, abychom zbaběle trpěli všechny hrůzy světa. Svět je zde chápán jako hrůzné místo a smrt jako „neznámá krajina, z níž poutníci / se nevracejí“. Opravdu? Když pominu, co říká církev, neměl snad Hamlet rozhovor s duchem svého otce? Co hrůzy očistce nebo – pro sebevrahy – dokonce pekla? Je možné to číst tak, že Hamlet svou situaci považuje za tak hroznou, že si není jistý, zda peklo může být ještě horší. V kontextu celé hry rozhodně ale nejde o čistě intelektuální pohrávání si se sebevraždou, jak by se mohlo zdát, pokud bychom ty verše četly samostatně. Ofelii potom Hamlet pochmurnou slovní ekvilibristikou radí, aby se uchýlila do kláštera. Asi je to upřímně to nejlepší, co uprostřed tohoto světa může chtít pro ženu, kterou (stále) miluje.

K Poloniovi i dvěma přátelům z mládí, kteří přišli na žádost královské dvojice, aby pomohli uzdravit Hamleta, se chová pohrdavě, ba s odporem k jejich malosti či přímo zrádnosti. Nicméně když má možnost mluvit s matkou, poté co král nevydržel zrcadlo hry, je v něm cítit vážnost potřeby spasit její duši. A při této příležitosti se podruhé objevuje duch, matka jej ale nevidí. Hamletova matka je sice hned od začátku hry zdrojem zklamání svého syna, nicméně její role není odpuzující, naopak budí soucit a pochopení. Není paní své situace a její motivy jsou pochopitelné, ba později při konfrontaci s pravdou se stává její postava tragickou a vznešenou. Spojuje-li si Hamlet v matce ženu a hřích, znamená to ve skutečnosti reflexi postavení žen a nikoli podstaty ženství. Hřích je páchán na nich, ony jsou jeho subjektem. Dokonce i pomstychtivý duch z očistce je vůči své ženě slitovný.

Mnohem zajímavější je ovšem chvíle, kdy Hamlet na cestě k matce zahlédne krále, který je ponořen do sebe a snaží se modlit. Na jedné straně vidíme z králova monologu do jeho srdce, v němž přiznává svou vinu a hledá v sobě pokání, což mu nejde, neboť stále tyje z plodů bratrovraždy. Na druhou stranu si Hamlet uvědomuje, že má příležitost k pomstě, kterou však nevyužije z obavy, že by tím krále poslal rovnou do nebe, protože by ho zabil v situaci, kdy se modlí a kaje. Je to výmluva? Opravdu věřil, že se takto může úkladný vrah dostat do ráje? V každém případě zde překonává uvažování ducha svého otce, který nebere v potaz posmrtný rozměr bratrova zločinu. Trvá prostě pořád dokola na pozemské pomstě. Hamlet naopak myslí na to, jak krále zabít, aby ten skončil v pekle, což je ale taky v jádru zcela pozemské pojetí Božího soudu jako nějaké páky, kterou může člověk ovládat tím, kdy zabije vraha (III/3):

„Zpět meči, dočkej příhodnější chvíle, / až opilost ho zmůže nebo chtíč, / až bude říjet v krvesmilném loži, / klít při hazardních hrách či chystat čin, / co ke spáse ho jistě nepřivede – / a pak ho sraz, ať patami si kope / k nebi a duše zčerná mu jak peklo, / v němž jednou skončí.“

Hamlet při rozhovoru s matkou omylem (doufal, že zabíjí krále) zabije u ní ukrytého Polonia, který předtím královnu instruoval, že má jednat se svým synem přísně. Smrt Polonia je následována silnou reakcí jeho dětí. Laertes se později nechá přemluvit králem k zákeřné pomstě Hamletovi, Ofelie zešílí a utopí se, nejspíše jde o sebevraždu. Velmi silná je scéna, v níž je Laertes svědkem toho, jak se jeho sestra projevuje jako šílená. V Ofeliině šílenství se mísí smrt otcova, smrt milence a svědectví o tom, že byla bezostyšně svedena a zneužita někým, koho milovala. Byl ten milenec Hamlet? Byla to jen její fantazie? Že Hamleta tím, jak zabil jejího otce, definitivně ztratila, je celkem zřejmé. Jen se tak dovršilo a uzavřelo jejich odcizení způsobené duchem. A to mohlo být stejně silným otřesem jako otcova smrt sama. Že se tak Hamlet proměnil v její ztýrané fantazii v někoho, kdo ji zneužil, kdo celou jejich blízkost a zřejmě i lásku zničil, by nebylo divu Začalo to Poloniovým příkazem, pokračovalo Hamletovým setkáním s duchem a skončilo zabitím Polonia. Zešílení Ofelie je nejspíše projevem (mimo jiné) toho, že Hamleta skutečně milovala.

O Hamletově lásce k ní se ale dozvídáme o něco určitěji. A to na hřbitově. Slavná, zvláštní scéna s hrobníky je jedním z vrcholů hry. Jak vlastně lze unést celou tu hrůzu děje? Právě pomocí občerstvujících her s jazykem, v nichž exceluje Hamlet, který má nyní možnost projevit se v prostředí dvou mudrujících lidových postav. Hrobníci kopají hrob Ofelii (to Hamlet neví, čí je to hrob) a uvažují nad tím, zda jako sebevražedkyně na něj má vůbec právo. Hamlet se zabývá kontrastem mezi mrtvolou a člověkem, hloubá o pomíjivosti tělesného života. Proměně osoby s osudem a vlastnostmi v hlínu. Co vlastně dělá člověka živého? V čem je více než mazlavý prach? Chytrých slovních hříček se tu dopouštějí i hrobníci, kteří takto stoupají na úroveň Hamletovu, protože žádná jiná postava ve hře se tak neprojevuje (na rozdíl od většiny Hamletových slovních akrobacií během celé hry se hrobníci ale vyjadřují v próze). Třeba tento dialog (V/1):

„Hamlet: Jak dlouho musí člověk ležet v zemi, než shnije? První hrobník: No, když není shnilej dřív, než umře – dneska vám je spousta mrtvol tak prolezlých syfilisem, že se vám rozsypou pod rukama – , vydrží vám takovejch osm devět let.“

Najednou přichází skupinka s rakví, je to královský pár, Laertes a kněz. Pohřeb probíhá bez obřadu, protože – slovy kněze – Ofelie zemřela „pochybně“. Nebýt královského příkazu, byla by pohřbena v nevysvěcené zemi. Když Laertes vysloví přesvědčení, že jeho sestra bude v nebi, zatímco ten kněz skončí v pekle, Hamlet pochopí, že jde o pohřeb Ofelie. Potom Laertes proklíná toho, kdo může za Ofeliino šílenství, a v zoufalství skáče do hrobu. Tohle Hamlet už nevydrží, vystoupí, pere se s Laertem a nakonec ukazuje, jak moc je otřesen, těmito slovy, která lze těžko pochopit jinak než jako projev skutečné lásky k Ofelii (V/1):

„Řekneš mi, ksakru, co chceš pro ni dělat? / Chceš brečet? Rvát se? Držet půst? Pít ocet? / Anebo snad chceš sežrat krokodýla? / To umím taky. Fňukat jsi sem přišel? / Předvést mi, jak se skáče do hrobu? / Dej se s ní pohřbít. Já to zvládnu taky. / Ty řeči taky: zasypte nás hlínou, / až z toho vzejde tak vysoká hora, / že temenem se spálí o slunce / a z Olympu se stane bradavice – / žvanit já umím jako ty.“

Čtvrté a páté dějství obsahují až dobrodružnou zápletku o tom, jak se král snažil Hamleta nechat popravit v Anglii, jak se tomu Hamlet důvtipně vyhnul a jak se proto král spojil s Leartem a zosnoval zdánlivě nevyhnutelnou vraždu Hamleta. Jisté je, že král se na pokání nedal. Jisté také je, že v důsledku náhody, která vstoupila do jeho plánu, umírá on, královna, Hamlet i Laertes. Hamletovo poslední přání je, aby se mluvila pravda o něm a o jeho věci. Na scénu mezi mrtvoly přichází norský princ Fortinbras, který zajišťuje vládu a státnost. Toto jsou jeho slova, poslední slova celé hry (V/2):

„Čtyři kapitáni ať / pozvednou Hamleta jako bojovníka. / Královsky ved by si, bý králem on. / Vojenské pocty vzdejte mu a hrajte / smuteční pochod jemu na počest – / ať nahlas za něj mluví. / Odneste mrtvé. Válečnému poli / ten pohled sluší. Zde však hrůzně bolí. / Ať pálí salvy z děl.“

Všichni jsou mrtví: Hamlet, král, královna, Polonius, Laertes, Ofelie, Hamletovi druzi z dětství. Přežil Hamletův věrný přítel Horacio, ale tomu se nechce žít. Fortinbras se stává zárukou zákonnosti a pořádku. Jeho vojenské úsilí v Polsku Hamlet ve čtvrtém dějství sarkasticky popsal jako obětování mnoha životů z důvodu cti za kousek bezcenné země, což nezní moc nadějeplně pro budoucnost státu, kde se chopil vlády (IV/4):

„Tak třeba tohle velké, drahé vojsko. / Vede je princ, co jemný cit má pro čest, / jeho duch dme se božskou ctižádostí, / směje se všemu, co se může stát, / smrtelné, křehké životy dá všanc / smrti a osudu a nebezpečí / pro pouhou skořápku. Být velký je / bez velké příčiny se nebouřit, /však když je v sázce čest, i o kus hlíny / svést velký boj.“

Je duch Hamletova otce spokojen? Duch bažící z očistcového ohně jen a jen po smrti svého vraha, jako by ani posmrtná spravedlnost neexistovala. Zároveň ale nelze říci, že hrůzu přinesl duch Hamletova otce ze zásvětí sám. Hrůza už byla před jeho vystoupením: bratr úkladně zavraždil svého bratra, celý systém je shnilý, Ofelie a Hamlet se fakticky nemohli milovat, i když po tom toužili, dvořané byli pořád stejní blbci a Hamletovi přátelé z dětství, zrádní prospěcháři, byli celou situací s Hamletovým šílenstvím jen zrentgenováni. Duch sám nezměnil v kvalitě lidí nic, a přece uvedl do Dánka děsivou katastrofu, která by se bez něj možná nestala. Možná jde jen o ducha zaslepené pomsty, o jeho absolutní destruktivitu. Hamlet to věděl, tušil, bránil se tomu. Rozhodně to není tak, že by Hamlet byl příliš slabý, změkčilý, nerozhodný, je to úplně naopak. Je to silný a cílevědomý, ovládající se, chladně inteligentní hrdina. Ochromuje ho povaha světa, nikoli jeho nitro, které je ryzí, pravdivé, ba milostné.

A poučení? Možná jde o poučení, jak nebezpečná může být i ta nejoprávněnější pomsta. Neměl by po Aischylově vzoru rozhodovat soud? Bylo to vůbec možné? Možná jde o úvahu nad tím, jak nebezpečné je náboženství, které nebere vážně posmrtný život. Jako by v postavě ducha Dantovo peklo vystoupalo na zem a začalo zde vládnout. Hra je ale možná ze všeho nejvíce jakýmsi hledáním jádra prožitků, hodnoty člověka. Všudypřítomná smrt není ve skutečnosti vítězem. A není to duch Hamletova otce, kdo by ji popíral. Popírá ji hodnota života Hamleta samotného. Ostatní jsou v jakémsi bludném kruhu, on je naopak svobodný a vědomý, i když to znamená vidět, přiznat si hrůzu, potýkat se s ní. Prohrál, ale jeho přístup k životu je jediný smysluplný. Zasel svým přístupem takový pohled na svět, který ho bude moci prakticky, citlivě, důvtipně změnit k lepšímu. Nepropadl cynismu, miloval. Láska hraje ve hře klíčovou roli jako opak hnusu běžného života všude kolem. Sice bezmocná, bez možnosti uskutečnění, ale existující, posvátná. Hamlet byl také sám k sobě poctivý. Jako jediná postava z celé tragédie dává naději v budoucnost.