Jak Putinovo Rusko prošustrovalo svou moc a vliv

22. 3. 2023

čas čtení 19 minut
Během 12 měsíců od doby, kdy se ruský prezident Vladimir Putin rozhodl napadnout Ukrajinu, se válka pro Rusko změnila ve zrychlující se katastrofu, napsal Alexandr Gabujev.

Ačkoliv jsou Ukrajinci hlavními oběťmi nevyprovokované agrese Kremlu, válka si již vyžádala statisíce mrtvých nebo zraněných ruských vojáků. Bezprecedentní západní sankce stlačily ruskou ekonomiku a rozsáhlá mobilizace Moskvy a válečné zásahy proti občanské společnosti způsobily, že statisíce vysoce kvalifikovaných pracovníků země uprchly do zahraničí. Největší dlouhodobá cena války pro Rusko však může spočívat v tom, že trvale znemožní slib, že Rusko zaujme pokojné a prosperující místo ve světovém řádu jednadvacátého století.

Současná trajektorie ruské zahraniční politiky nebyla předurčena a Kreml měl mnoho šancí udělat věci jinak. Po většinu z posledních 20 let – dokonce i po nezákonné anexi Krymu v roce 2014 – mělo Rusko historickou příležitost vybudovat si nové dynamické místo v mezinárodním systému. Když Putin v květnu 2000 složil prezidentskou přísahu, Rusko vstupovalo do období větších možností – jak uvnitř, tak za svými hranicemi – než v kterémkoli jiném bodě své historie. Vnitřně Rusko přežilo rozpad SSSR a bouřlivý rok 1990, aby se z impéria stalo vlivným národním státem. Navzdory strašlivým válkám v Čečensku bylo Rusko na přelomu století do značné míry stabilní a žilo v míru. Jeho plánované hospodářství ustoupilo adaptabilnímu tržnímu hospodářství. Byla to nedokonalá, ale pulzující demokracie.

Pak, kolem roku 2003, mělo Rusko štěstí. Americká invaze do Iráku spolu s velkolepým ekonomickým boomem Číny vedly k prudkému nárůstu globálních cen komodit. Kremelská pokladna byla náhle zaplavena příjmy z prodeje ropy, plynu, kovů, hnojiv a dalších produktů na globálním trhu. Tento nečekaný zisk umožnil Rusku rychle splatit své zahraniční dluhy a během prvních dvou Putinových prezidentských období téměř zdvojnásobit svůj HDP. Navzdory rostoucí korupci většina obyčejných Rusů zjistila, že jejich příjmy rostou. Ve srovnání s jejich pohnutou imperiální a sovětskou minulostí nebyli Rusové nikdy tak prosperující a zároveň tak svobodní jako v prvním desetiletí jednadvacátého století. S těmito silnými ekonomickými a politickými základy bylo Rusko v dobré pozici, aby se stalo globální mocností mezi Východem a Západem – těžilo ze svých vazeb na Evropu i Asii a soustředilo se na vnitřní rozvoj.

Nyní to všechno Putin promrhal. Rusko poháněné jeho rostoucí touhou po moci se v posledních deseti letech proměnilo v autoritářský režim, přičemž ruská společnost a elita země do značné míry nejsou schopny a ochotny tomuto procesu bránit. Tato transformace je z velké části zodpovědná za neschopnost Moskvy chopit se těchto příležitostí a nově definovat světové postavení Ruska. Místo toho Putinova vytrvalá akumulace moci proměnila robustní zahraničněpolitický proces, založený na nestranných analýzách a meziagenturních úvahách, ve stále osobnější záležitost. V důsledku toho Putin a jeho vnitřní kruh podlehli sílící paranoie ohledně domnělých vojenských hrozeb ze Západu a jejich rozhodnutí neprošla intelektuálním a institucionálním zkoumáním, které potřebovala. To nakonec přivedlo národ do strategické a morální katastrofy války na Ukrajině.

Jasné, sebevědomé jitro

Když se Putin dostal v roce 1999 k moci, vnější geopolitické prostředí bylo pro Rusko příznivější než téměř kdykoli předtím v moderní éře. Žádný soused nebo velmoc nepředstavoval vážnou hrozbu pro ruskou bezpečnost. Zhroucení Sovětského svazu nevyvolalo územní spory mezi Ruskem a jeho sousedy toho druhu, které by vedly k nevyhnutelným konfliktům. A až do rozhodnutí z roku 2014 o nezákonné anexi Krymu se zdálo, že Moskva je většinou spokojena se svými hranicemi, včetně Ukrajiny. Studená válka skončila a Spojené státy zacházely s Ruskem jako s upadající mocností, která už pro něj a jeho spojence nepředstavuje hrozbu. Místo toho se Washington snažil podpořit Rusko v jeho přechodu k demokracii a tržní ekonomice. Zahraniční investice a technologie pomohly modernizovat ruskou ekonomiku a začaly léčit rány způsobené traumatickým přijetím nového ekonomického modelu v zemi v roce 1990. Vývoz ruských komodit byl nadšeně nakupován mnoha evropskými národy.

Vztahy Moskvy s Německem, stejně jako s dalšími významnými evropskými zeměmi, jako je Francie, Itálie a Velká Británie, byly na historickém vrcholu. Ve východní Evropě existovalo sovětské dědictví ekonomických vazeb a osobních vazeb mezi Moskvou a takovými zeměmi, jako je Polsko a Česká republika, stejně jako nově nezávislé pobaltské státy. Po sobě jdoucí vlny rozšiřování NATO a EU v letech 1990 a 2000 učinily ruské sousedy na západě více prosperujícími a bezpečnějšími, a proto se mnohem méně obávali potenciálního ruského revanšismu a otevřeli cestu pro dynamiku pragmatické a vzájemně prospěšné angažovanosti, která přetrvávala po většinu první dekády 21. století. Během těchto let Rusko a EU diskutovaly o posílení obchodu, jakož i o hospodářských a energetických vazbách. Ačkoli EU nepozvala Rusko ke vstupu do unie, nabídla harmonizaci obchodních předpisů a odstranění mnoha překážek, které omezovaly vazby mezi Moskvou a Bruselem.

Pokud jde o vztahy s východem, Rusku se v roce 2005 podařilo vyřešit desítky let trvající územní spor s Čínou a konečně postavit vztahy s novou supervelmocí na předvídatelný a produktivní základ. V té době byla Čína největším světovým dovozcem uhlovodíků, což Rusku poskytovalo nový, obrovský a stále se rozšiřující trh. Mezitím, s ohledem na svou vlastní energetickou bezpečnost, Japonsko a Jižní Korea měly také zájem pomoci dostat na trh obrovské ruské uhlovodíkové zdroje na Sibiři. Budováním vazeb s těmito dvěma technologicky vyspělými asijskými demokraciemi i s Čínou mělo Rusko příležitost využít rychle se modernizujícího potenciálu asijsko-pacifického regionu. Poprvé ve své historii byla Moskva schopna prodávat své komodity jak do Evropy, tak do Asie, diverzifikovat své obchodní vztahy a kultivovat nové trhy, protože získala peníze a technologie jak ze Západu, tak z Východu.

A konečně, Rusko udržovalo ze sovětské éry spojení s mnoha rozvojovými zeměmi na rozmanitém globálním Jihu. Tyto vazby umožnily Rusku udržet nad vodou průmysl ze sovětské éry, zejména obranný sektor a civilní jadernou energetiku, tím, že přeměnily kontrakty se zeměmi jako Indie a Vietnam na zdroje příjmů, které podporovaly domácí výrobu.

Temný a zbytečný obrat

Na tomto jedinečně příznivém pozadí mělo Rusko šanci provádět zcela odlišnou zahraniční politiku, než do které se nakonec pustilo. Poprvé ve své historii Moskva nepotřebovala utrácet většinu svých drahocenných zdrojů na obranu proti vnějším hrozbám nebo na snahu o globální nadvládu. S koncem studené války se zdálo, že Rusko je mimo hru o globální nadvládu jednou provždy. Svou zahraniční politiku mohlo zaměřit na jediný cíl: Maximalizovat prosperitu ruského lidu prostřednictvím hospodářského růstu a zároveň zaručit jeho bezpečnost za relativně minimální náklady. Vzhledem ke svým příznivým ekonomickým a bezpečnostním vztahům se Rusko mohlo vyvinout v zemi s ekonomikou podobnou té kanadské, se stálým křeslem v Radě bezpečnosti OSN, velkým arzenálem jaderných zbraní a geopolitickou neutralitou. Krátce, Rusko mělo základy potřebné k tomu, aby se stalo prosperující, sebevědomou, bezpečnou a důvěryhodnou velmocí 21. století – zemí, která by mohla pomoci řešit některé naléhavé problémy světa.

Takový benevolentní geopolitický egoismus, založený na neutralitě, byl pragmatičtější a realističtější než zjevné alternativy. Koneckonců, sny některých ruských reformátorů v letech 1990 a 2000 o integraci Ruska do evropských a transatlantických aliancí, jako je EU a NATO, byly marné. Rusko bylo příliš velké na to, aby se dalo snadno začlenit do EU: Narušilo by to vratkou vnitřní politickou rovnováhu unie. Rusko bylo ještě nepravděpodobnějším kandidátem v NATO, vojenské alianci, která byla ovládána Washingtonem a podřízena americké zahraničněpolitické agendě – která se ani tehdy nutně neshodovala s agendou Moskvy. V každém případě, na rozdíl od většiny evropských zemí, Rusko nepotřebovalo záruky Spojených států, aby se cítilo bezpečně. Stejně tak však expanze aliance až k ruskému prahu nepředstavovala věrohodnou hrozbu pro ruskou bezpečnost, vzhledem k obrovskému jadernému arzenálu Moskvy a značným konvenčním silám. Zůstat mimo EU a NATO nebylo překážkou pro vybudování tržní ekonomiky, dosažení ekonomické prosperity a vybudování politického systému, který by chránil lidská práva – pokud by ruské elity a obyvatelstvo takový systém chtěly. V prvních letech tohoto století drželo ruské vedení všechny karty k úspěchu.

Kdyby se Rusko vydalo cestou posilování vazeb na Východ a Západ, mělo by mnoho šancí posílit své postavení ve světě. Namísto útoků na Spojené státy za jejich nedostatek veřejné introspekce ohledně války v Iráku mohla ruská vláda zanechat kritické komentáře expertům. Kromě toho by různé výzvy Moskvy k dodržování Charty OSN byly brány vážněji, kdyby Rusko samo jednostranně neuznalo v roce 2008 odtržené gruzínské regiony Abcházii a Jižní Osetii nebo neanektovalo Krym a v roce 2014 nevyvolalo válku v ukrajinském Donbasu. Místo toho se mohlo Rusko věnovat vlastní introspekci a najít způsoby, jak začít léčit historické rány svých sousedů. Toho mohlo být dosaženo soustředěním se na skutečnost, že Rusové sami rozhodujícím způsobem přispěli k ukončení sovětského režimu, přiznáním určité míry odpovědnosti za imperiální a sovětské přečiny jako nástupnický stát, otevřením archivů a diskusí o temnějších stránkách historie, včetně ukrajinského hladomoru v letech 1932-33 a sovětského paktu o neútočení s nacistickým Německem v roce 1939.

Navíc Rusko, které by zůstalo přátelské jak k Číně, tak k Západu vedenému Spojenými státy, mohlo zůstat flexibilní a pragmatické při rozhodování, jak reagovat na geoekonomické iniciativy, jako byla Komplexní a progresivní dohoda o transpacifickém partnerství v roce 2016 nebo čínská iniciativa Pás a stezka v roce 2010. Ruská vláda mohla také spolupracovat s čínskými i západními globálními dodavateli na špičkových technologiích, jako je 5G, a zároveň se snažit zvýšit domácí produkci a hrát větší roli v mezinárodním dodavatelském řetězci. Se svým stálým křeslem v Radě bezpečnosti OSN, rozsáhlými lesy pohlcujícími oxid uhličitý a přírodními zdroji k výrobě čistých paliv, jako je vodík, mohlo Rusko začít hrát vůdčí roli v globální reakci na změnu klimatu.

Cesta na Ukrajinu

Proč si tedy Rusko nevybralo tuto cestu? Ačkoliv Putinova zahraniční politika v jeho prvním funkčním období byla do značné míry pragmatická a do tohoto rámce zapadala, po roce 2003 se kurz Kremlu stále více zaměřoval na revanšismus a nepřátelství vůči Spojeným státům. Reset Moskvy s Washingtonem během prezidentství Dmitrije Medveděva v letech 2009 až 2011 byl krátkým světlým bodem, ve kterém se Spojeným státům a Rusku podařilo najít společnou řeč v řadě otázek - od kontroly zbrojení a íránského jaderného programu až po vstup Moskvy do Světové obchodní organizace a vytvoření nového technologického partnerství. Toto sblížení však rychle skončilo s Putinovým návratem do prezidentského úřadu v roce 2012. Cítil se zrazen západní intervencí v Libyi a podporou Arabského jara, stále více se fixoval na údajné americké úsilí o prosazení změny režimu v Rusku – posedlost, která byla zesílena vlnami pouličních protestů v Moskvě koncem roku 2011 po zmanipulovaných parlamentních volbách. Jeho přehnaná reakce na protesty na Majdanu v roce 2014 vedla k rozhodnutí Moskvy anektovat Krym a podnítit brutální válku na Donbasu. V letech po roce 2014 byly vztahy Ruska se Západem na sestupné spirále, i když i tehdy stále existovala příležitost, aby se Rusko stáhlo a obnovilo své vztahy se Západem. Navzdory významným sankcím měla Moskva stále významné energetické vazby na Evropu a nadále hrála konstruktivní roli v jaderné diplomacii s Íránem. Ale Putin si opět zvolil temnější cestu, když se rozhodl pro plnohodnotnou invazi na Ukrajinu v únoru 2022.

Hlavní důvod promarněných příležitostí Ruska spočívá v rozhodnutích, která Putin a elity země učinili v posledních dvou desetiletích, a v přímé souvislosti těchto rozhodnutí s ruskou domácí politikou. Obavy z amerických snah zavést demokracii prostřednictvím "barevných revolucí" v Gruzii a na Ukrajině přispěly k Putinově rostoucí podezřívavosti a nepřátelství vůči Západu. Rozhodnutí soustředit ruskou prosperitu na státem kontrolovaný těžební sektor namísto budování diverzifikované ekonomiky zakotvené ve vládě práva bylo také osudovou volbou, která nasměrovala Rusko na současný kurz. Během uplynulého desetiletí Putin a jeho vnitřní kruh postupně potlačovali diskuse, které se odehrávaly ve společnosti a mezi elitami o novém, otevřenějším ruském státě, a nahradili je propagandou a imperiální nostalgií, která padla na úrodnou půdu traumatu po rozpadu Sovětského svazu.

Ve snaze definovat se jako velmoc v 21. století přijalo Rusko současnou verzi patové situace Sovětského svazu ze studené války se Spojenými státy: Moskva se rozhodla, že svou moc ve světě může prosadit pouze kontrolou většího území, konfrontací se Západem a odporem proti západním bezpečnostním aliancím. Kontrast s tím, co mohlo být, je těžké přecenit. Namísto invaze na Ukrajinu mohla ruská vláda nabídnout vizi bezpečné země s vysokým stupněm strategické autonomie a inkluzivního hospodářského růstu, což by vyústilo v bohatství na norské úrovni, průměrnou délku života na japonské úrovni a vědu, která by jí mimo jiné umožnila stát se vedoucí mocností při řešení klimatických změn a prosazování dalších hranic v průzkumu vesmíru. Ale taková vize, kromě toho, že je pro ruskou strategickou kulturu naprosto nová, by také vyžadovala robustní státní instituce a efektivní brzdy a protiváhy, což je pro Putina a jeho okolí už dlouho nepřijatelné.

Putinova posedlost přetvořením Ruska ve velmoc ve stylu 19. století a jeho alarmistický pohled na rozšiřování NATO se staly stavebními kameny jeho snahy o nadvládu nad bývalými sovětskými zeměmi, počínaje Ukrajinou, jednou z největších a nejvlivnějších postsovětských republik mimo Rusko. Kromě Putinova názoru, že Rusové, Ukrajinci a Bělorusové jsou "jeden národ", jak slavně prohlásil ve svém článku z roku 2021 o historické jednotě Rusů a Ukrajinců, byl poháněn přesvědčením – široce sdíleným mezi ruskými zastánci tvrdé linie –, že bez kontroly nad Ukrajinou by Rusko nikdy nebylo velmocí. Touha Moskvy uplatňovat politickou, ekonomickou a kulturní nadvládu nad Kyjivem však byla od počátku odsouzena k nezdaru.

Za prvé, ukrajinská elita si vždy chtěla udržet odstup od Ruska, spíše než být integrována do Ruskem vedeného řádu. Ukrajinští oligarchové věděli až příliš dobře, že ačkoliv jejich ruští kolegové mohou být v absolutních číslech bohatší, telefonát z Kremlu by je mohl připravit o jmění – na rozdíl od Ukrajiny, kde se koalice mocných hráčů neustále scházejí právě proto, aby zabránily vzniku někoho, jako je Putin. Dokonce i údajně proruští ukrajinští politici jednoduše využili pomoci Moskvy a proruských nálad v některých ukrajinských regionech jako zdroje v domácích mocenských bojích, jak to dělal prezident Viktor Janukovyč, než ho svrhly protesty na Majdanu.

Na západ od Ukrajiny bylo Polsko, země, která byla vzorem pro ukrajinské vzdělané třídy. Úspěch Polska po vstupu do NATO v roce 1999 a do EU v roce 2004 poskytl vzor pro mnoho ukrajinských liberálů. A konečně, a to je nejdůležitější, na začátku roku 2022 uplynulo více než 30 let od vyhlášení nezávislosti Ukrajiny a proces budování národní identity výrazně pokročil. Bez ohledu na rozdělení mezi různými regiony a skupinami obyvatelstva se Ukrajina již v roce 2014 definovala jako jeden národ - a každý krok, který Kreml učinil k narušení země v následujících letech, tuto identitu jen posílil a dodal jí více protiruský charakter, což vyvrcholilo celonárodním odporem po invazi v roce 2022. Tento odpor byl předpovězen Putinovými zpravodajskými službami, ale izolovaný ruský vůdce, který se stal rukojmím svých vlastních myšlenek a přivedl svou vlastní zemi do katastrofy, jej nikdy nebral vážně.

Ruské okno příležitosti k redefinici sebe sama ve světovém řádu se zavřelo, když první ruské bomby a rakety zasáhly Ukrajinu. Je nemožné říci, jak tato ošklivá válka skončí, ale jedna věc je jasná: Tyto promarněné šance se nikdy nevrátí. I kdyby Ukrajina dosáhla plnohodnotného vítězství, jak ho definoval ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskij, nemusí to nutně vést k demokratizaci Ruska. Vzhledem k tomu, že Putin může nařídit použití jaderných zbraní, pokud se domnívá, že přežití jeho režimu je ohroženo, možnost úplného ukrajinského vítězství se zdá mizivá, dokud zůstane u moci, což může být ještě nějakou dobu. Mezitím bude Rusko postupně směřovat k ekonomickému a politickému modelu podobnému íránskému – a bude stále více závislé na Číně. Větší výzvou pro Rusko může být to, že takový výsledek na íránský způsob by mohl být docela trvalý a každý rok, který bude trvat, dále sníží pravděpodobnost, že Rusko vyřeší konflikt s Ukrajinou, učiní pokání za napáchané škody, obnoví vazby s vnějším světem a vnese do své zahraniční politiky rovnováhu a pragmatismus.

Zdroj v angličtině: ZDE

1
Vytisknout
3224

Diskuse

Obsah vydání | 23. 3. 2023