Irák po 20 letech: Změněný Washington a strašlivá daň na Americe

22. 3. 2023

čas čtení 11 minut
Měsíc předtím, než prezident George W. Bush poprvé poslal americké vojáky do Iráku, byl ministr obrany Donald H. Rumsfeld varován, že válka by nakonec mohla stát Spojené státy miliardy dolarů.

Rumsfeldova odpověď penzionovanému generálporučíkovi Jayi Garnerovi, Američanovi pověřenému dohledem nad poválečnou rekonstrukcí Iráku, představovala obrovský okamžik arogance v zahraničněpolitickém neštěstí, které je plné tragiky.

"Můj příteli," vzpomíná si generál Garner na Rumsfeldova slova, "pokud si myslíte, že tam utratíme miliardu dolarů z našich peněz, šeredně se mýlíte."

Dnes, 20 let poté, co prezident nařídil nálety, které v noci 20. března 2003 dopadly na Bagdád, je válka v mocenských centrech Washingtonu široce vnímána jako lekce neúspěšné tvorby politiky, která není-li důkladným poučením, tedy byla přinejmenším hluboce absorbována.

Spojené státy utratily v Iráku během dvou desetiletí odhadem 2 biliony dolarů, což je cena, která sotva začíná vyjadřovat daň, kterou si válka na obou zemích vybrala. Podle projektu Náklady na válku Brownovy univerzity zde přišlo o život zhruba 8 500 amerických vojáků a kontraktorů a až 300 000 dalších se vrátilo domů s posttraumatickými stresovými poruchami. Irák ztratil ve válce a následné osmileté americké okupaci, o které Rumsfeld přísahal, že k ní nikdy nedojde, téměř půl milionu civilistů.

Důsledky neúspěchů formovaly generaci politiků a politiků. Válka hluboce poškodila pověst zpravodajských služeb a zvýšila skepsi vojenských lídrů. Posílila politiky ochotné využít tohoto skepticismu - od Nancy Pelosiové, která byla poprvé zvolena předsedkyní Sněmovny reprezentantů na vlně protiválečných nálad v roce 2007, až po Donalda J. Trumpa, který v roce 2015 odsoudil válku jako "obrovskou medvědí službu lidstvu" a odsoudil její republikánské architekty.

Ale největším dědictvím irácké války je touha už to nikdy neudělat, ani tam, ani nikde jinde. O dvě desetiletí později sílí averze k intervencím v zahraničí, a to nejen mezi Demokraty, ale i mezi Republikány.

"Minulý rok jsme hlasovali o humanitární pomoci Ukrajině," řekl Fred Upton, Republikán z Michiganu, který odešel do důchodu před dvěma měsíci poté, co sloužil 36 let ve Sněmovně reprezentantů. "V mé straně jsme vždy měli prvek izolacionismu. Ale k tomuto hlasování: 57 Republikánů řeklo ne humanitární pomoci? Ach můj bože."

Izolacionismus je nyní postojem dvou hlavních kandidátů na republikánskou prezidentskou nominaci, Trumpa a guvernéra Rona DeSantise z Floridy, který ještě neoznámil kampaň, ale minulý týden v prohlášení uvedl, že "zatímco USA mají mnoho životně důležitých národních zájmů", "územní spor mezi Ukrajinou a Ruskem není jedním z nich".

Ve své prezidentské kampani v roce 2016 Trump mohl a také ukázal na vysoce zkušený Bushův válečný tým – včetně Rumsfelda, viceprezidenta Dicka Cheneyho, ministra zahraničí Colina Powella a Condoleezzy Riceové, poradkyně pro národní bezpečnost – a věrohodně se ptát, co dobrého všechny tyto odborné znalosti přinesly Spojeným státům.

"Myslím, že nedůvěra a odmítnutí washingtonské kultury po Iráku otevřelo příležitost pro cizince, aby se vyjádřili," řekl generálporučík ve výslužbě Gregory S. "A když nic jiného, Trump byl typickým outsiderem. Nejenže Trump neměl zkušenosti, ale odmítl zkušenosti jako irelevantní."

Generál Newbold, který byl ředitelem operací pro Sbor náčelníků štábů během příprav na válku, byl v té době vzácným nesouhlasným hlasem. Marně argumentoval, že irácký režim byl silně oslaben sankcemi a nepředstavuje pro Spojené státy žádnou hrozbu.

O dvě desetiletí později, řekl generál Newbold, investice do války přišla na úkor současné americké vojenské připravenosti. "Utrácení všech těchto peněz na válečné operace nám zanechalo méně peněz na rozpočet na budoucí technologie," řekl. "Podíváte se na schopnosti čínské armády s hypersonickými raketami a na velikost jejich sil versus náš pokles počtu námořních lodí a letek letectva a armádních brigád. Nemůžete se zbavit pocitu, že nejsme tak schopní, jako jsme byli v roce 2003."

Přesto na významnou událost, kterou Martin Indyk, náměstek ministra zahraničí a americký velvyslanec v Izraeli v Clintonově administrativě, popisuje jako "naprostou katastrofu na všech úrovních", válka v Iráku vyvolala jen málo bouřlivé diskuse mezi členy Kongresu, kteří jsou oprávněni rozhodnout, zda povolit použití vojenské síly.

"Myslím, že Irák byl zapomenut, jakmile jsme se stáhli," řekl Peter Meijer, který tam byl nasazen v roce 2010 jako armádní záložní důstojník a který později na jedno funkční období působil v Kongresu. Meijer řekl, že se zřídkakdy zapojil do diskusí o Iráku se svými kolegy, z nichž někteří hlasovali pro schválení války v roce 2002. "Stal jsem se skeptickým, že Kongres může fungovat jakýmkoli způsobem, který není reaktivní," řekl.

Snad žádná instituce nebyla tak poškozena selháním Iráku jako americké zpravodajské agentury vedené CIA, které poskytly munici pro argumenty Bushovy administrativy pro válku, že Saddám Husajn vlastní zbraně hromadného ničení.

Jak již v měsících před invazí zjišťovali zbrojní inspektoři prohledávající Irák, byla tato hodnocení založena na spekulacích a zastaralých zpravodajských informacích. Autoři hodnocení dali svým nadřízeným v CIA jasně najevo, že jejich informace zdaleka nejsou přesvědčivé, ale tyto rozdíly byly zřídkakdy sděleny úředníkům Bushovy administrativy, kteří dali jasně najevo své odhodlání svrhnout Husajna.

"Poté, co se zjistilo, že Irák nemá zbraně hromadného ničení, jsem považovala za frustrující, že agentura svalila vinu za všechny své chyby na analytiky," řekla Jane Greenová, v té době šéfka irácké skupiny CIA, která hodnotila politické, vojenské a ekonomické aktivity země. "Nebyli to analytici, kteří tlačili na to, aby pomohli administrativě najít důvody pro její politické rozhodnutí jít do války."

Po zjištění CIA v roce 2004, že Irák nemá ani ilegální zásoby zbraní, ani aktivní zbrojní program – fakta, která mnozí představitelé administrativy, včetně Bushe, přijali až během let – přistoupila potrestaná agentura k přijetí sofistikovanějších opatření pro situace, kdy byly tvrdé důkazy nedostatkovým zbožím. Ale Greenová řekla, že "na pokročilých analytických technikách nezáleží, když jsou tvůrci politik odhodláni odstranit nuance a požadovat krátký, jasný úsudek ano nebo ne."

Greenová uvedla dva poválečné příklady amerických volených představitelů, kteří nadále zkreslovali dvojznačné, nuancované úsudky zpravodajských služeb, stejně jako tomu bylo před invazí do Iráku. První, v lednu 2017, bylo hodnocení, že Rusko zasahovalo do prezidentských voleb v roce 2016 s cílem pomoci zvolit Trumpa.

CIA a FBI měly "vysokou důvěru" v hodnocení, zatímco Národní bezpečnostní agentura měla "střední důvěru", nižší úroveň. Uražen narážkami, že jeho vítězství nad Hillary Clintonovou nebylo nějak legitimní, Trump falešně tvrdil, že zpravodajská komunita dospěla k závěru, že ruské vměšování mělo nulový dopad na volební výsledek.

Novějším příkladem toho, jak se postirácké reformy zpravodajských služeb ukázaly jako neúčinné, je hodnocení ministerstva energetiky z minulého měsíce, že koronavirus pochází z náhodného úniku z laboratoře v čínském Wuhanu, spíše než z venkovního trhu tohoto města. Zpravodajští úředníci na ministerstvu uvedli, že se jedná o hodnocení s "nízké jistotou" – s nímž CIA a téměř všechny ostatní zpravodajské agentury nesouhlasily – ale tyto námitky nezastavily řadu Republikánů, kteří to nazvali důkazem zlého úmyslu ze strany čínské vlády.

"Je snadné vidět, jak i sofistikované zpravodajské posudky, jako je ten o původu COVIDu, mohou být přeměněny na politické fotbalové míče," řekla Greenová, "zvláště když je úroveň důvěry nízká a zpravodajské agentury spolu nesouhlasí."

Snad nejpalčivější měřítko toho, jakou daň si válka vybrala na Americe, lze vidět ve vojenské službě. Po teroristických útocích z 11. září 2001 se nábor americké armády zvýšil na úroveň nevídanou od útoku na Pearl Harbor, což se shodovalo s pocitem národní jednoty, který prostupoval celou zemi.

Nakonec v Iráku sloužilo 1,5 milionu Američanů. Po obětech a rozčarování z této válečné zkušenosti následoval trvalý pokles náboru. Loňská čísla klesla o 25 % pod cíl armády.

Mezi těmi, kdo výzvu uposlechli, byl i vzpurný obyvatel Aljašky Mark Jalone, který se jednoho dne koncem roku 2001 procházel Anchorage, když v rádiu uslyšel armádní inzerát a impulzivně odjel do náborové kanceláře. Jalone se stal štábním seržantem a odsloužil tři mise v Iráku, dokud vážná zranění v červenci 2006 od bomby na silnici nezpůsobila ukončení jeho bojových povinností.

Jalone nedávno vzpomínal, že to, co následovalo, "byla horská dráha, abych byl upřímný. Po návratu domů stopy po popáleninách a jizvách pomalu mizely, ale co ne, byla PTSD a traumatické poranění mozku."

Začal užívat až 18 léků najednou. Eroze jeho krátkodobé paměti, řekl Jalone, vedla k výbuchům frustrovaného hněvu. Jeho manželství se rozpadlo. Mluvil jazykem odcizení a bolesti, kterému rozuměli pouze kolegové veteráni v jeho chatovací skupině na Facebooku. Blízký přítel, se kterým sloužil v Iráku, spáchal sebevraždu. Jalone přiznal, že sám takové myšlenky měl.

Nedávno však Jalone - nyní šestačtyřicetiletý, odešel z armády a žije z invalidních plateb - řekl, že začal zatáčet za roh.

"Začal jsem chápat intenzivní terapií, od psaní svých pocitů a jejich oddělení od faktů, co spustilo mé PTSD," řekl. "Bylo to tak, že jsem si zazlíval fakt, že improvizované výbušné zařízení vybuchlo a já a moji členové týmu jsme se zranili. Byl jsem ten, kdo to měl na starosti. Přesvědčil jsem sám sebe, že je to moje chyba."

Fakta samozřejmě říkala něco jiného.

Jalone si uvědomil, řekl, že je mezi posledními, kdo nese vinu za to, co se toho dne stalo v Iráku.

Generál Garner, který řídil poválečnou výstavbu Iráku od března do května 2003, když se zhroutil občanský pořádek a eskalovalo násilí, připomněl Rumsfeldovy rané plány v rozhovoru minulý týden, těsně poté, co se vrátil z cesty za starými přáteli v severní části Iráku ovládané Kurdy. "Myslel si, že osvobodíme Irák a pak prostě odejdeme," řekl o Rumsfeldovi, který zemřel v roce 2021.

Vlastní hodnocení země, kterou se Bush snažil osvobodit od Husajna, generálem Garnerem, je, s výhodou zpětného pohledu, brutální.

"Svrhli jsme Saddáma a předali zemi Íránu," řekl a postěžoval si, jak nyní soused Iráku uplatňuje svůj vliv. "Celá ta věc byla katastrofa. Museli jste být slepí, abyste alespoň netušili, že se to stane."

Zdroj v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
3545

Diskuse

Obsah vydání | 23. 3. 2023