12. 3. 2020 / Daniel Veselý
Joe Biden v úterý přesvědčivě zvítězil v Michiganu, Missouri, Mississippi a Idahu, zatímco Sanders vyhrál v Severní Dakotě a zdá se, že získá i Washington. 77letý washingtonský insider má demokratickou nominaci prakticky jistou a v listopadu by se měl utkat o Bílý dům s Donaldem Trumpem, pokud celý volební proces nenaruší epidemie koronaviru nebo jeho očividný kognitivní deficit. Sledujeme-li tradiční zpravodajství, dozvídáme se, že demokratický elektorát preferuje bezpečného kandidáta před riskantní volbou. Jistě, toto hodnocení nelze vyloučit, nicméně bližší pohled odhaluje několikero rozporů.
Joe Biden dokázal s přehledem zvítězit v klíčovém státě Rezavého pásu – Michiganu, kde před čtyřmi lety Bernie Sanders porazil Hillary Clintonovou. Co se od té doby změnilo, že Sanders nedokázal porazit mnohem slabšího soupeře, než byla energická a rázná Clintonová, jež na rozdíl od Bidena neměla sebemenší problém s koherentním projevem?
Je záhodno kriticky zhodnotit slabiny Sandersovy kampaně, aniž bychom se uchylovali ke zjednodušujícím zkratkám, s nimiž nyní přicházejí prominentní komentátoři a analytikové, jejichž osobní volba je více než zjevná. Sotva si lze vystačit s neustále omílaným tvrzením, že Biden je na rozdíl od Sanderse „zvolitelným“ kandidátem, protože symbolizuje vágní americké hodnoty a slušnost. Joe Biden rozhodně není slušným politikem, když před pár dny vmetl do tváře rozhořčenému dělníkovi, že je „plný sraček“. Tezi o mediálních zkratkách potvrzuje třeba komentátor listu The New York Times Thomas Friedman, jenž v reakci na Bidenův triumf v Michiganu a dalších třech státech napsal, že nikoliv Bernie Sanders, ale Joe Biden je skutečným skandinávským demokratem (sic!). Friedman tak názorně ilustruje absolutní odtrženost privilegovaných mluvících hlav od „hlavní ulice“, když ignoruje Bidenovo napojení na lobbisty pracující pro zdravotní pojišťovny, zbrojaře a bankéře.
Sandersovy chyby a nedostatky střízlivě analyzuje kupříkladu reportér webu The Intercept Ryan Grim, který míní, že Bidenově zkomírající kampani vlilo novou krev do žil klíčové vítězství v Jižní Karolíně, kde měl Sanders investovat více času i peněz. Podle Ryana měl Sandersův tým v Jižní Karolíně cílit na afroamerické voliče, jež mohlo odradit dlouhodobé Bidenovo úsilí o osekání sociálního státu či Medicare. Sanders se místo toho soustředil na reformu soudního systému, což se však minulo se zamýšleným účinkem. Sandersovi také ublížila skutečnost, že jeho rivalem je bývalý viceprezident Baracka Obamy. V Michiganu hrála Bidenovi do karet finanční injekce Obamovy vlády, jež odvrátila krach tamního automobilového průmyslu. Podle Ryana neměla Hillary Clintonová na rozdíl od Joea Bidena na „bail outu“ automobilového průmyslu žádnou zásluhu. Sanders měl navázat na Obamovy mírné reformy a černošským voličům slíbit, že tyto reformy dotáhne do zdárného konce, a naváže tak na odkaz Franklina D. Roosevelta, jak konstatuje Grim.
Spolu s Grimem se domnívám, že Bernie Sanders měl na svého soka razantněji útočit, a nikoliv o něm hovořit jako o dobrém příteli. Toto lavírování mohlo zmást jak jeho přívržence, tak nerozhodnuté voliče. Pokud ale poctivě sledujeme americká média, nemůžeme se ubránit pocitu, že Bernie Sanders vedl poměrně tvrdou, místy až agresivní kampaň; připomeňme si neustálé připomínání „Bernie Bros“ a jejich zveličované výtržnosti na sociálních sítích. Je dost pravděpodobné, že by neúprosné Sandersovo tepání veškerých hrůz, jež nesou Bidenův podpis, nalezlo okamžitý a rázný odsudek prominentních komentátorů. Koneckonců i Bidenovy nešvary bývají často líčeny jako tvrzení Sandersova tábora, a nikoliv jako tvrdá fakta. Přitom Sandersova kampaň je na míle vzdálená rasistickému diskreditačnímu tažení Hillary Clintonové proti Baracku Obamovi během primárek v roce 2008, kdy její tým položil základy trumpovským konspiračním teoriím.
Poněkud chmurnější a radikálnější pohled na americké primárky nabízí novinářský veterán a nositel Pulitzerovy ceny Chris Hedges, který bez obalu napsal, že Američané mají pouze jedinou volbu: konsolidaci oligarchické moci pod Donaldem Trumpem nebo pod Joe Bidenem. Každopádně běžní Američané prohrají tak jako tak. Jedinou cestou ke skutečné změně je nepřetržitá masová neposlušnost a masová mobilizace nespokojených a frustrovaných lidí. Přestože je mi Hedgesův nesmlouvavý přístup blízký, potenciální revolta milionů či desítek milionů by vyžadovala mravenčí píli a takřka nadlidské nasazení, nicméně tato strategie skýtá obrovská rizika: povstání by patrně bylo utopeno v krvi a Spojené státy by mohla zachvátit občanská válka. Jenže hluboká frustrace a pocit marnosti spousty obyčejných Američanů není pouhou chimérou, nýbrž smutnou skutečností. Podle mého soudu se jedná o časovanou bombu a případné nahrazení Donalda Trumpa jeho „softverzí“ k ničemu kloudnému nepovede.
Novinář Sanderse obvinil z toho, že už v roce 2016 spoustu svých voličů zradil, když pořádal shromáždění na podporu tehdejší demokratické nominantky Hillary Clintonové, přestože mu Demokratický národní výbor (DNC) během primárek házel klacky pod nohy. Sanders se podle Hedgese stal vůči Demokratické straně loajálním „aparátčíkem“, když odmítl podat žalobu proti DNC a když podpořil lídra demokratické menšiny v Senátu Chucka Shumera. Hedges svá tvrzení opírá o skutečnost, že shromáždění na Sandersovu podporu byla poté, co podpořil Hillary Clintonovou, o poznání menší než dříve, protože přistoupil na nerovnou mocenskou hru, která jednoznačně hrála v jeho neprospěch.
Sečteno a podrženo: Chyby a omyly Sandersovy kampaně, jakož i nemilosrdný mediální drobnohled, jemuž byl na rozdíl od „umírněného kandidáta“ Bidena vystaven, společně s podporou „umírněných" odpadlíků a machinacemi DNC mohou být reálnými důvody, proč jej nyní Biden u voličských uren tak nemilosrdně válcuje. A to navzdory skutečnosti, že většina demokratického elektorátu podporuje progresivní agendu - v první řadě zavedení všeobecného zdravotního pojištění. A zákon o všeobecném zdravotním pojištění by Joe Biden v případě, že by byl zvolen prezidentem, patrně vetoval.
Diskuse