Jakou chceme Evropu?

23. 5. 2019 / Richard F. Vlasák

Jsem Čech a Evropan celým svým srdcem a neumím tyto dvě identity oddělit. Před pár lety se slovem Evropa stalo něco neobvyklého, geografický termín se proměnil ve výzvu. Sen velkých osobností českých dějin jako byli Jiří z Poděbrad, Komenský nebo Masaryk měl být skutečností... Je ale sen o Evropě, tentýž, jenž nám byl předkládán po roce 89, totožný s velkými ideály svobody, rovnosti a bratrství?

V těchto evropských volbách můžeme rozhodnout, jaký by náš kontinent měl být a tuto druhou dějinou šanci bychom neměli propást, „samet“ totiž generace našich rodičů vyprala v Pervolu. Narodil jsem se v deklaratorně „socialistickém Československu“, tento stát nebyl socialistický ani zbla, a  „mámivá“ je i  představa současné Evropy jakéhosi ráje na zemi. Evropa, pohledná dívka řeckých bájí, se nechala unést býčkem tolik podobným tomu, který drze stojí na Wall Streetu. Je jen na nás, jestli se necháme opět „převézt“, nebo jestli se mu postavíme jako děvče od Kristen Visbal.

Kdo je tím býkem? V řecké mytologii to byl pán bohů, Zeus. Na Wall Streetu jde o podnikavého ducha Ameriky. Řekněme si to rovnou, jde o sobectví, ekonomickou hamižnost – o moc, která se nenechá ochočit svědomím. Jde o moc napájenou strachem. Abychom se nenechali unést, potřebujeme odvahu a potřebujem vědět, kde stojíme.

Evropu neoliberální?

Po roce 1989 se zdálo, že se svět sjednotí pod vlajkou svobody, demokracie, lidských práv. A zdánlivě tomu tak bylo, psalo se o konci dějin. Ovšem za krásnými slovy se skrývala touha rozšířit trhy, dát ještě možnost skomírajícímu systému kapitalismu, ekonomové si osedlali filosofy opilé vítězstvím svých pravd. Pás od východoněmecké Rujány po bulharské Zlaté písky se stal „Eldorádem“, vpravdě odpočinkovou zónou od všech pravidel, které vytvořilo sociálně tržní hospodářství, se silnou vládou práva a sociálním pojištěním na západ od bývalé železné opony. Končil jeden velký podnik za druhým. Rozlišit, kde se jednalo o ekonomickou nutnost a kde o likvidaci konkurence ze strany „Evropanů“ je dnes velice těžké. Přemýšlím nahlas: a je to svatokrádež? 

Ne, právě proto, že je mi myšlenka Evropy, sen všech velkých myslitelů a svobodymilovných lidí, drahá, nechci lhát nebo kašírovat situaci na růžovo. Po likvidátorech přišli kolonialisti, stejný scénář – jedno, jestli jsme v Indii nebo u Neratovic. Levně koupili práci, která by u Bonnu nebo na Garoně byla drahá. Velkopansky přiváželi na Vánoce poddaným čokoládu, ale aby povolili odbory, do toho se jim nechtělo. I zde byli maharádžové, někdejší vládci, jezdící druhdy v šestsettrojkách na hony – jim se nechal kus lupu, vznikla oligarchická vrstva do níž, zůstaňme v ČR, patří Babiš a do níž vstoupil Kellner nebo Bakala. Bývalí představitelé zahraničního obchodu se kamarádili s partou veksláků, z nichž se stala nižší vrstva „nové aristokracie“, kmotři. Česká zkušenost se podobá polské i maďarské, východní Němci měli štěstí „západního práva“, ale ani na dolním Labi se také nikdo s nikým nepáral. Jistě, mohl vzniknout maloobchod, jenže nedávno natřené veřeje krámků, malých továren či rodinných statků oprýskaly jen co do východních zemí vstoupili nadnádoní řetězce s tolik žádaným zbožím z hltaných televizních reklam. Poctivé dílo nahradil „šmejd“. Říkáte, že můj obraz je příliš kritický a pesemistický, že nevidím obnovené domy, otevřené hranice, ekonomické úspěchy... Vidím je a vážím si té nádherné, nadšené snahy vzít opět osud do svých rukou, ale nechci nevidět stíny v příběhu naší Evropy, v níže se prokramařila ta nejzásadnější ingredience demokracie, důvěra lidí ve stát.

Evropa národů nebo regionů?

Jen jedna země se na počátku své existence vymaňovala z diktátu západu. Slovinsko. Republika vklíněná mezi Rakousko, Itálii, Maďarsko a Chorvatsko – tamní liberální demokraté nepodlehli privatizační mánii, ani „radám“ MMF a zachovali v některých podnicích státní vlastnictví, jinde rozsáhlé pravomoci odborů. Sen Václava Havla o pluralitní formě vlastnictví nastíněný v „Dálkovém výslechu“ se neuskutečnil vinou „marketingové síly“ Václava Klause a slabostí prezidenta (který pozdě zjistil, koho že to pozval do OF) od „Aše až po Jasinu“, ale pod vrcholky Alp a na břehu Jadranu. Slovinsko bylo příkladem zdravého nacionalismu, a přitom další země bývalé Jugoslávie takové štěstí neměly. Nešlo však jen o o ně; stát, který ještě v roce 1984 pořádal Olympijské hry, se rozdrobil právě pod tíhou vášní, jež komunistická moc krvavě po desetiletí potlačovala. Nevyříkané a neodpuštěné dějiny druhé světové války nesly jedovaté ovoce. Nacionalismus se stal hrozbou pro Evropu.

Zdánlivým lékem měla být regionalizace Evropy. Vždyť není nic rozdílnějšího než Bretaň a Béarn, tolik se od sebe liší Sicílie a Milán, co mají společného Švábové a obyvatelé Pomořanska? Rozdrobení Evropy mělo ochladit vášně „velkých národních vyprávění“, jak potom volala postmoderna. Jenže jako i jinde, postmoderní medicína kriticky oddělující mýty a pravdy nemůže vymýtit zdravou touhou osvícenství po rozumu a rovnosti. Může a musí být korektivem, nikoliv však odpovědí. Filozofická odbočka vysvětlila spojení mezi teoretickým myšlením a politickou praxí, kterou zažíváme každodenně. Tato praxe je však ekonomicky výhodná pro velké nadnárodní korporace, se státem a jeho pravidly by měly ještě problém, regiony samy jsou proti jejich moci slabé, o zničení jednotné Evropy se nyní bojuje. A tak diktát korporací na jedné straně vylidňuje jižní Pomořansko a Braniborsko a na druhé straně přeje Praze, Lucemburku nebo Bruselu. I v rámci jednotlivých regionů jsou budovány rozdíly: jako dvě země v jedné leží západní Falc, opouštěná a chudnoucí, a přední Falc, krajina vinohradů a prosperujících podniků. 

Problém by vyřešila silná státní moc propojená s občanskou mocí v kraji, ono vyvážení federace a kantonu, jak jej znám ze Švýcarska, a to samé na evropské úrovni. Nové technologie a strukturální změny hospodářství, které nás v souvislosti s digitalizací a robotizací nyní čekají, jsou šancí, která se nevrátí. A přitom se může změnit v katastrofu, pokud bude selhávat stát ve třech úkolech: vzdělání, zdravotnictví a infastruktuře, Potřebuje mít dostatek financí i společnost spojenou solidárně napříč kontinentem i národem. Je přítěží pro Evropu, pokud mezi sebou země soutěží formou sociálního dumpingu a rozdílným zdaněním.

Evropu krize?

Evropa je od roku 2008 v krizi a přitom je celkem, který je hodpodářsky silnější a ekonomicky zdravější než USA, o Číně nebo Rusku ani nemluvě. Je sociálně homogenější (i přes výše naznačené rozdíly mezi regiony), je propojenější – zkrátka má předpoklady si udržet svou dominanci ve světě, pro své občany vysokou životní úroveň a vypořádat se stále přítomnější ekologickou krizí. V  předchozích zkouškách bohužel selhala, protože podlehla vábení býčka. Jsme-li nyní svědky nedůvěry v Evropu, není to bezdůvodné. V roce 2008 splaskla bublina neoliberálního ekonomického snu, východní a střední Evropa se probrala definitivně z iluze, že kdy v rámci tohoto pořádku bude na úrovni severu a západu, jih odkryl neblahá tajemství.

Jih kontinentu s extrémně pravicovou, avšak stále kapitalistickou minulostí byl systematicky využíván jako odkladiště peněz, které nebyly kryté hodnotou práce nebo zboží a zažívala-li Itálie hospodářský vzestup v šedesátých letech, bylo to na základě receptu vyzkoušeného v Německu o dekádu dříve. Pomatenost levice na přelomu tisíceletí odstranila konsensus nutného sociálnětržního hospodářství, stát vyhublý nižšími daněmi nebyl s to pokrýt vysoké standarty zavedené v osmdesátých letech. V případě Řecka k prohloubení krize přispěly i vysoké odvody na armádu, které se nesnížily ani v době nejhorší bídy. Výsledkem byl prodej státního majektu, který si pak vláda za ještě větší peníze pronajímala od nových vlastníků. V Itálii nebo Španělsku jsme svědky téhož, ovšem v jiných obdobách a u vědomí nesrovnatelné síly italského nebo španělského průmyslu, či služeb. V této době zažila Evropa zatěžkávací zkoušku solidarity, ochrana německých a francouzských bank a „daňových rájů“ v Beneluxu otevřela dveře národním vášním, v nichž jedni byli utlačovateli a jiní utlačovanými. Stejný příběh jako v devadesátých letech 20. století, chování Britů v koloniích se mnoho neliší od prodeje řeckých ostrovů nebo nyní Číňanů v Africe. Vzoreček: nalákat, zadlužit a vysát není vlastní jen „finančním šmejdům“ z českých reklam...

Že takové vyprávění nepřispívá k jednotě a že nejde jen o černou a bílou, to bylo pozdě vysvětlovat, když k břehům starého kontinentu dorazily první lodě s uprchlíky. Obyvatelé od Rujány po Zlaté písky odmítli být solidární, protože sami prožívali skepsi nad deklarovanými hodnotami, jimiž už jednou byli podle svého názoru ohlupováni, strach z cizího, zbabělost vůdců i nižší sociální úroveň daly novou sílu vítězům polistopadového vývoje, oligarchům, kteří za mlčení a tolerance západu přerostli ve spojence nepřátel Evropy. A jich není málo: USA, Rusko nebo Čína nepotřebují silnou Evropu, nepotřebují konkurenta na světových trzích, nepotřebují „odporný vzor“ solidární a demokratické společnosti. Nechtějí být v Paříži poučováni o globálním oteplování a v Kyjevu o prohnilosti korupce.

Jakou chceme Evropu?

Potřebujeme umět rozlišovat, „neoliberalismem ovínění vůdci Evropy“ nejsou Evropa. A byl-li jeden z nich dodatečně a za hlasitého strašení (nikoliv ne neoprávněného) před krajní pravicí zvolen prezidentem Francouzské republiky, nemůžeme bez rozpaků, byť se sympatiemi, sledovat hnutí odporu žlutých vest. Tito rozhněvaní lidé chtějí to samé, jako tisíce dětí a mladých v „pátcích pro budoucnoust“, jako občanské organizace proti Orbánovi, jako liberální hnutí v Polsku, jako Milion chvilek pro demokracii v České republice. Tento odpor sjednocuje Evropu, je radostí, jež přetíná moc kletby; je bratrstvím, po němž volal Schiller v „Ódě na radost“ napsané na půdě statku na předměstí Lipska. Je pokusem obnovit sny rodičů z roku 1989.

Jakou chci Evropu? Evropu s jednotným kvalitním zdravotním systémem, proč se má lišit péče o nemocného Řeka od starosti o těhotnou Švédku? Chci Evropu s dostupným kvalitním vzděláním pro všechny od základní po vysokou školu, proč se má lišit zázemí gymnázia nebo učiliště v Brémách a Helsinkách? Chci Evropu propojenou rychlou železnicí a internetem, s garantovanými službami na periferii i v centru. Chci Evropu se solidárním sociálním systémem a integrací migratnů do společnosti, s respektem k jejich kultuře, ale podmínkou hodnot: rovnosti pohlaví, sexuálních menšin a svobody svědomí (jak Evropané tyto své hodnoty často zrazují, ukazuje nyní příklad Polska). Chci Evropu bez daňových rájů a sociálního dumpingu. Jde mi o jednotné evropské právo a jeho vymahatelnost na území celé unie. Je-li Evropa nyní jedním trhem, má být i jednou společností. Chci Evropu, která se postaví výzvě klimatické krize, v níž uvidí příležitost pro efektivnější a ekologičtější výrobu a zemědělství. Chci Evropu, v níž Evropský parlament bude mít možnost navrhovat celoevropské zákony, chci proměnu Evropské rady v delegaci parlamentů a nikoliv vlád. Chci Evropu schopnou přijímat celoevropské daně od nadnárodních korporací, stát národní a region lokální daně, chci Evropu vyváženého systému solidarity a subsidiarity.

Chci toho moc? Volby ukážou.

0
Vytisknout
5025

Diskuse

Obsah vydání | 28. 5. 2019