Meze systému Copiosis

13. 6. 2024 / Pavel Urban

Mnozí tvrdí, že kapitalismus si s tímto problémem poradit nemůže a je nutná náhrada nějakou alternativou. Konkrétně třeba jakou? Pan Prokeš mě upozornil na systém Copiosis. Popsaný na webu https://www.copiosis.com/.

Autor tohoto systému připouští, že je to utopie. A vyzývá lidi k budování utopie. Dobrá. Nebudu se tedy zabývat problémy při jejím vytváření. Nebudu se zabývat detaily, které se možná opravdu dají doladit. Nebudu se zabývat ani politickými otázkami. Třeba jak aplikace níže zmíněného algoritmu odstraní blokády a hromady hnoje vysypané zemědělci, kteří budou mít pocit, že algoritmus jejich práci neoceňuje dostatečně.

Nejprve stručně a zjednodušeně popíšu, o co jde. V systému Copiosis nebudou peníze. Jejich funkci převezmou takzvané NBR. Jde o nepřenosné virtuální poukázky na zboží označené jako luxusní. V tomto segmentu (luxusního zboží) budou NBR fungovat jako virtuální peníze s prostředníkem, protože bude existovat vztah mezi zaplacenými (strženými) NBR a množstvím NBR požadovaným výrobcem. Pak zde bude zboží označeno jako nezbytné. To bude pro spotřebitele zdarma (předpokládám, že jen do jisté výše), ale jeho výrobci a distributoři budou odměňováni. Podobně jako lidé dělající společensky žádoucí věc, za kterou ale spotřebitelé nejsou ochotni osobně platit. (Někdy třeba ano, ale spolehnout se na to nedá.) Všichni budou odměňováni podle algoritmu definujícího společenskou užitečnost jejich činnosti.

Kdo bude určovat, které zboží je nezbytné a které luxusní? Výrobci. To vyvolává pochybnosti. Z pohledu výrobce ale mají obě kategorie své výhody a nevýhody. Pokud se podaří algoritmus správně vyvážit, může to fungovat.

Výhoda systému Copiosis je, že se podniká bez dluhů. Příklady jsou uvedeny na stránce, jak to funguje (https://www.copiosis.com/how-copiosis-works/). Třeba chci farmařit. Protože mě to zajímá. Nebo chci lidem zajišťovat potraviny. Nebo je potravin nedostatek a algoritmus spočítal pro letošní sklizeň větší odměnu v NBR. Nemám půdu – koordinátor (v popisu je to člověk, ale klidně by to mohl být i robot) mi najde majitele půdy ochotného ji pronajmout. A systém (ne já) mu ten pronájem zaplatí (v NBR). Budu potřebovat osivo, hnojiva, stroje, servis – na všechno existují výrobní i dodavatelské firmy, stejně jako dnes. Majitelé těchto firem dostanou za své dodávky NBR, jejich zaměstnanci za svou práci také, Vy neplatíte nic. A až pak sklidíte a někdo tu sklizeň odebere, připíšou se NBR i Vám.

S čím autoři systému zřejmě nepočítají, je možnost, že by žádná sklizeň nebyla, protože by to novopečeného farmáře přestalo bavit. Nebo proto, že třeba spálil úrodu nevhodným hnojením. Sice existují kurzy, které jsou bezplatné (lektory platí systém), ale i tak chtějí Váš čas a určitou duševní námahu. Leckdo se na to vykašle. V takovém případě nic spotřebitelům nedodáte, NBR nedostanete. To je jasné. Ovšem dodavatelé osiva, hnojiv, strojů a servisu, jakož i majitel pozemku, ti všichni svá NBR dostanou. Aniž by za to společnost měla něco užitečného. Pokud tohle udělá jeden člověk z padesáti, dá se to vydržet. Pokud to bude každý třetí, bude to horší. Taky proto, že půda není statkem neomezeným. A co když bude nedostatek oceli a nějaký nový pan Stehlík si nechá na účet Copiosis postavit tři ocelárny? Nic ho to přece nestojí…

A co když budou zapotřebí ty nové ocelárny jen dvě a zájemců o povolání ocelového magnáta za prostředky systému bude tisíc? Ať už z nich bude vybírat vláda nebo porota, tohle důležité rozhodování jde mimo algoritmus. Což by tolik nevadilo, kdyby tento algoritmus neměl být alfou a omegou řešící téměř vše.

Pamětníci budování socialismu v padesátých letech si na příklady podobného podnikání možná vzpomenou. Podobně jako pamětníci bankovního socialismu z let devadesátých. Ten bankovní socialismus stál něco přes bilion tehdejších korun, který skrze Konsolidační banku zaplatil daňový poplatník. Něco z toho bylo regulérně ukradeno, velká část této částky ale pokryla neúspěšné pokusy o podnikání. Dokud bylo z čeho brát, byl bankovní socialismus báječný systém. Příležitostí dost, peněz taky, aspoň pro držitele sociálního kapitálu (=známosti), bez viditelného státního zadlužování. Ale nakonec zdroje došly. Následovaly nejprve tzv. balíčky a následně porážka hlavního architekta Klause staršího ve volbách. V tomto případě se dlužné peníze daly aspoň teoreticky vymáhat. V systému Copiosis nebude možné ani tohle. Žádné dluhy přece nebudou.

Nebo to bude jinak? Na zmíněném webu to není popsáno úplně jasně. Je ale možné, že i dodavatelé dostanou svá NBR až poté, co jejich odběratel poskytne společnosti kýžený čistý zisk. V tom případě se ovšem může stát třeba to, že jako zedník budete tři roky dřít na nějaké velké stavbě, a nakonec nedostanete ani floka. Z důvodů, které nemůžete nijak ovlivnit. To není zrovna motivující, abyste takovou práci přijali. Pokud tedy bude taková stavba zapotřebí, bude muset systém v případě úspěchu zaplatit zaměstnancům na stavbě i za toto riziko. Což takovou stavu docela prodraží. A co dodavatelé stavebního materiálu? I oni budou čekat tři roky na nejistý výsledek? Nebo budou cement, armatury atd. považovány za definitivní produkt, za který se platí, pardon, připisuje hned? Pak ovšem platí riziko, že budou připsány NBR za něco, co ve skutečnosti nebude mít žádný užitek.

Aby tenhle systém fungoval, musí existovat dostatek luxusního zboží, aby za něj bylo možné vyplacené NBR utratit. Jinými slovy, trh s luxusním zbožím musí utáhnout náklady nejen na svůj vlastní provoz, ale i na všechno ostatní. Tohle do jisté míry existuje i dnes, proto máme daně, dotace a sociální dávky. Jenže v peněžním systému existuje omezení v podobě omezeného množství peněz. Pokud se jich vygeneruje víc, než odpovídá produkci tržních komodit, vzniká dluh. Viditelný nebo skrytý. Ten se časem buď nějak zaplatí nebo peníze ztrácí na ceně.

Tohle systém Copiosis odstraňuje. To má být jeho hlavní výhoda. Generování NBR je neomezené, závisí jen na společenském prospěchu z činnosti těch, kteří si na NBR dělají nárok nebo kterým je přiznán automaticky. Omezení množství skutečně vyráběného sice algoritmus bere do úvahy, ale jen jako jeden z faktorů. Konzumní a obecně prospěšný benefit ho může přebít.

Jako hypotetický příklad si vezměme biopaliva, která snižují emise skleníkových plynů ve spalovacích motorech. To je společensky velmi žádoucí. Znamená to vygenerovat na účty majitelů a zaměstnanců výrobců a dopravců biopaliv větší množství NBR, které ale nebude kryté větším množstvím luxusního zboží. Pokud má nějaký výrobce luxusního zboží problémy s odbytem, může ho to stimulovat k větší produkci. Ale to bude pravděpodobně chvíli trvat a znamená to generování dalších NBR. V takovém případě budeme mít hodně NBR na účtech, ale málo zboží, které za ně majitelé účtů mohou dostat. Poznání, že pěstování a doprava biopaliv a opotřebení motorů vyprodukuje dohromady více uhlíku, než kolik se ho při spalování ušetří a že tudíž bonusy za biopaliva je třeba zrušit přichází pozdě.

Existuje několik možností, jak to řešit. První je zvednout počet NBR, které jsou k získání zboží zapotřebí. V peněžním systému je ekvivalentem inflace. Jak by řekl básník a začínající medik Šafránek, odměna je stále stejná, ale těch věcí za ni je jaksi méně. Druhou možnost je neudělat nic. V peněžním systému je ekvivalentem regulace cen. To znamená, že část prostředků, které lidi vlastní, nejde realizovat. Respektive, na pomalejší zákazníky nebo na držitele menšího sociálního kapitálu (viz výše) se nedostane. Třetí možností je přídělový systém. Druhá nebo třetí možnost vytváří nerealizovaný přebytek platebního prostředku. Který by v peněžním systému mohl pohltit černý trh, kde jsou ceny naopak vyšší. V systému Copiosis, kde platby probíhají pouze mezi subjektem a systémem, nikoli mezi dvěma subjekty, to nejde.

Existuje ještě jedna možnost. Generovat jen tolik NBR, kolik je k dispozici luxusního zboží. Pokud výrobcům biopaliv přidáme, jiným v budoucích příjmech ubereme. To je ovšem nejlepší metoda, jak vyvolat nespokojenost těch, kteří pracují stejně a dostanou nejen fakticky, ale i nominálně méně. Kromě toho by to znamenalo viditelné pohřbení principu, který předcházející tři metody pouze nabourávají. Principu nezávislosti NBR na jednotlivých účtech. V tomto případě by totiž jasně platilo, že NBR, které mám na účtu já, nemůže mít nikdo jiný.

Tyto metody řešení nerovnováhy mohou mít dvojí efekt. Za prve, lidé ztratí motivaci usilovat o zisk dalších NBR. To může ohrozit nejen trh s luxusním zbožím, ale i zajišťování nezbytností. Za druhé, může to vést ke vzniku alternativního trhu, který bude fungovat jako barter (zboží za zboží) nebo si časem vytvoří vlastní měnu. Autor systému tuto možnost připouští. Tvrdí ale, že k ní nebudou mít lidé důvod, protože systém jim vše potřebné zajistí. Což, jak výše uvedeno, nemusí být pravda.

Pomineme-li systémy úplně likvidující legální trh, pak lze ekonomiku rozdělit na dvě části. Na klasický trh, kde se vyrábí a obchoduje s tím, za co jsou lidé a další privátní subjekty ochotni platit ze svého. A na veřejný sektor zajišťující to, co lidé ochotni ze svého platit nejsou nebo jen nedostatečně. Veřejný sektor poskytuje společnosti i trhu benefity, které jsou důležité a někdy nezastupitelné. Ale aby to fungovalo, musí trh sebe i veřejný sektor uživit. Na současném Západě to trochu nestíhá. To je důvod jeho dlouhodobého zadlužování. Požadavky jsou větší než zdroje. Někdo může říci, a popřípadě i doložit, že požadavky jsou v pořádku (odpovídají potřebám), ale zdroje jsou malé. Teoreticky to lze popsat i takto. V praxi je problém, že zdroje se obvykle našim požadavkům nepřizpůsobují. Pokud je mi známo, naposledy se povedlo Ježíšovi, když zajišťoval občerstvení na srazu svých fanoušků. Jeho zázrak s chlebem ale od té doby, pokud vím, nikdo nezopakoval.

Ani systém Copiosis nic podobného neslibuje. V oblasti odměňování a rozdělování je kreativní, při tvorbě hodnot spoléhá na konkurenci a touhu po materiálních hodnotách. To je sice lepší než utopické snahy se těchto pohonů úplně zbavit, ale otázka rovnováhy zůstává. Pokud by poměr veřejného sektoru a trhu zůstal zhruba stejný jako dnes, ani svět Copiosis by se zřejmě nevyhnul razantním škrtům. Jenže přesun nezbytností z tržního do veřejného sektoru znamená, že trh se zmenší a zároveň se na něj naloží citelně více. Kromě toho, tam kde skutečně dojde k osvobození lidí od ne zcela dobrovolné práce oslabí i síla ekonomického tlaku. Což je na jednu stranu dobře, na druhou stranu to produkční síly dále oslabí. Zároveň chce Copiosis odměňovat aktivity, které dnes odměňovány nejsou, ačkoli by si to zasloužily. To je chvályhodné. Ale také je to požadavek na další generování NBR. A tedy i výrobu luxusního zboží.

Přirovnal bych to k autodopravci, který chce nahradit starý a poněkud rozviklaný náklaďák novým autem. S progresivním designem, ale poloviční nosností. Poté, co si ve zkušebním provozu (na rovině, s omezeným nákladem a starým náklaďákem jako zálohou) ověří, že nové auto jezdí, naplánuje optimální rozvoz naostro. Přitom naloží na nový vůz třikrát tolik, než kolik se nakládalo na původní náklaďák. Neboť optimální plán to vyžaduje. Je velmi pravděpodobné, že tento plán, byť jinak třeba dokonalý, bude nejpozději po pár kilometrech k ničemu. A to nové auto po dvou třech restartech taky.

Nemyslím tedy, že by systém Copiosis byl adekvátní náhradou dnešního systému. Pokud se tedy nenajde tvůrce hodnot se schopnostmi Ježíše. V tom případě bychom ale mohli bychom zůstat u systému, který už máme. S dostatečnými zdroji je i kapitalismus fajn systém. Aspoň podle kritiků neoliberalismu, kteří nostalgicky vzpomínají na léta po druhé světové válce. A naopak, obrazně řečeno, pokud potřebujeme bochník chleba tam, kde je ho jen půlka, pak nebudou moc fajn ani alternativy, které o chlebu mluví, ale nepočítají ho.