Izrael zabil v Gaze 31 členů mé rodiny. Propalestinské hnutí nepomáhá

14. 6. 2024

Konflikt v Gaze způsobil mé rodině peklo.

Před několika týdny jsem letěl do Egypta, abych pomohl manželce mého bratra a jejich čtyřem dětem uprchnout z Gazy a bezpečně se dostat do Spojených arabských emirátů. Bylo to pouhý den před uzavřením hranic v Rafáhu 7. května, takže jsme to zkrátili. Můj bratr se rozhodl zůstat. Je vedoucím programovým manažerem britské nevládní organizace v Gaze – podobné americkému Červenému kříži – a cítil, že bez něj by se celá operace mohla rozpadnout. Ale všichni jsme se shodli na tom, že je čas, aby jeho rodina odešla.

Dům naší rodiny v Gaza City byl zasažen izraelským náletem týden po začátku války, při kterém bylo zraněno několik strýců a bratranců z otcovy strany a dva byli zabiti. Rodina mého bratra vyvázla z trosek s lehkými zraněními. Ale od té doby byli osmkrát vysídleni, když se vydali z města Gaza na severu do Chán Júnisu, až nakonec dorazili do Rafáhu, kde byl vždy rodinný dům mé matky – v podstatě můj druhý domov.

Tento dům byl zasažen leteckým útokem v polovině prosince, jen několik týdnů předtím, než dorazili do Rafáhu. Při útoku zahynulo dvacet devět mých příbuzných. Všech pět mých tet a strýců zahynulo, stejně jako většina mých bratranců a sestřenic. Ti, kterým se podařilo vyprostit, měli chmurný úkol prohrabat se troskami a vytáhnout ohořelá a znetvořená těla členů rodiny.

Téměř každý zná bolest ze ztráty milovaného příbuzného. Ale tolik jich přišlo o život v mžiku oka jen proto, že jen přihlíželi krvavému konfliktu, kterého se nechtěli účastnit? Je to téměř nesnesitelné.

Kdykoli se o tento příběh podělím, lidé předpokládají, že mě musí sžírat vztek, dychtivost pomstít se těm, kteří jsou za to zodpovědní. Musím pohrdat všemi Izraelci a považovat je za své zapřisáhlé nepřátele.

Navzdory mé hluboké frustraci a rozhořčení nad akcí izraelské vlády a probíhající válkou v Gaze to nedělám. Jsem kritičtější k některým propalestinským aktivistům, z nichž mnozí situaci zhoršují a vystavují lidi, o nichž tvrdí, že je hájí, stále většímu nebezpečí. Ve skutečnosti bych řekl, že někteří se o blaho Palestinců příliš nezajímají.

Prvních patnáct let mého života byla Gaza mým domovem. A už od útlého věku jsem věděl, že můj domov není bezpečný.

V roce 2000 mi bylo deset let, když začala druhá intifáda. Pamatuji si to živě: Mí přátelé a starší kluci mluvili o boji proti izraelské okupaci, jako by to bylo něco romantického a hrdinského, a tvrdili, že budeme součástí revoluce, která bude navždy žít v učebnicích dějepisu.

Skutečnost byla všelijaká, jen ne tohle – konflikt byl násilný a krvavý, s pokračujícími leteckými údery a scénami smrti a zkázy všude kolem. Nikdy jsem se necítil úplně jistý nebo klidný. Jednoho dne v roce 2001, když mi bylo jedenáct, jsem šel s kamarády domů ze školy a míjeli jsme policejní stanici právě ve chvíli, kdy byla zasažena masivním izraelským náletem. Dva z mých přátel byli při útoku zabiti, a i když jsem přežil, výbuch mi zanechal asymetrickou ztrátu sluchu v levém uchu a vzpomínky, které mě pronásledují dodnes.

Byl jsem naštvaný na Izrael? Byl jsem vzteky bez sebe. Truchlil jsem pro své přátele a část mého já toužila po pomstě. Ale všechno, co mi bylo řečeno jako dítěti, každý plán odplaty, o kterém jsem slyšel mluvit dospělé i starší chlapce, mi nikdy nedávalo smysl. Nevedlo by násilí jen k většímu násilí a většímu počtu mrtvých dětí? Jaký smysl mělo pro palestinský lid bojovat proti Izraelcům, kteří měli zjevně mnohem větší vojenskou sílu než my? Byla jsem v pubertě, která nevěděla téměř nic o světě, ale věděl jsem, že všechno, co mi bylo řečeno o revoluci, nebude fungovat.

Uvědomil jsem si, že v Gaze nemám žádnou budoucnost, a tak jsem neúnavně pracoval, abych se dostal ven. V roce 2005, když mi bylo 15 let, jsem nastoupil do letadla do Kalifornie v rámci středoškolského kulturního výměnného programu. Když o rok později skončil, zuřila třiatřicetidenní válka a já jsem po uzavření hranic nemohl vstoupit do Gazy přes Egypt. S pomocí několika úžasných obhájců lidských práv a přátel z Bay Area jsem požádal o politický azyl ve Spojených státech. Přesně v den, kdy jsem měl pohovor o azylu – 14. června 2007 – Hamás násilně převzal kontrolu nad pásmem Gazy a vyhnal Palestinskou samosprávu.

Mezitím jsem dokončil střední školu a získal bakalářský titul. Také jsem se zapojil do propalestinských aktivistických skupin v Bay Area. Zpočátku jsem byl okouzlen. Přihlásil jsem se k nim jako dobrovolník. Pochodoval jsem s nimi. Dal jsem jim peníze. Zúčastnil jsem se desítek shromáždění, zúčastnil se nesčetných univerzitních akcí a účastnil se vzdělávacích konferencí a advokačních kampaní, včetně hnutí Boycott, Divestment and Sanctions.

Setkal jsem se a pracoval s inteligentními, upřímnými a vysoce angažovanými lidmi, kteří mě inspirovali. Setkal jsem se také s mnoha idealisty, kteří byli příliš tvrdohlaví na to, aby si uvědomili, že jejich systém víry "všechno nebo nic", podle kterého jsou všichni sionisté špatní a všichni Palestinci jsou andělé, není jen sebezničující, ale dělá aktivní medvědí službu právě těm lidem, o kterých tvrdili, že je podporují.

Jak moje žádost o azyl postupovala, někteří z mých přátel aktivistů mě obvinili, že jsem zrádce. Řekli mi, že bych se měl vrátit do Gazy a bránit zemi pro své lidi. Měl bych se postavit proti sionistickému spiknutí s cílem vyprázdnit Gazu od všech palestinských obyvatel. Co na tom, že návrat tam by jen ohrozil můj život; řekli mi, že kdybych se opravdu staral, byl bych v první linii a bojoval bych za zničení našeho společného nepřítele.

Je snadné poučovat o výhodách držení země, když žijete ve městě, kde je nepravděpodobné, že by z nebe někdy spadla bomba, která by zabila vás a všechny, které milujete. Je to romantický idealismus někoho, kdo nikdy nemusel pohřbít bratrance, strýce nebo nejlepšího přítele.

V roce 2008 mě během demonstrace v San Franciscu na podporu Gazy oslovil reportér a požádal mě o rozhovor. Chtěla znát můj názor na rakety odpalované na izraelské cíle. Dal jsem jasně najevo, že nepodporuji Hamás a že věřím, že náhodné násilí proti izraelským občanům je odporné a špatné. Po rozhovoru si mě vzala stranou jedna z organizátorek demonstrace a pokárala mě.

"Nikdy nemluv o raketách," řekla mi. "Vždycky se to vymstí. Pokud se vás zeptají na Hamás, vraťte to zpět k izraelské okupaci."

"Ale moje rodina tam je," trval jsem na svém. "Nemyslím si, že by kterákoli ze stran měla zabíjet civilisty raketami."

"Na tom nezáleží," řekla. "Držte se sdělení."

Největší rána mé víře v tvrdé propalestinské hnutí přišla v roce 2015, kdy jsem se pokusil (nakonec neúspěšně) lobbovat za letiště v Gaze. Mezinárodně provozované, Izraelem schválené letiště v Gaze by neukončilo boje, ale mohlo by dát lidem možnost cestovat do Gazy a z Gazy a poskytnout určitou svobodu pohybu Palestincům uvězněným blokádou v pásmu.

Měl jsem podrobné plány: Umístění, letové plány, radarové pokrytí, destinace, typ letadla, bezpečnost a důkladné oslovení všech relevantních stran. Vedl jsem produktivní rozhovory s vysokými představiteli izraelské vlády a Izraelskými obrannými silami a využíval jsem prostředníky, abych získal souhlas a podporu palestinského vedení. Projekt se setkal s obrovským zájmem obyvatel Gazy. Co jsem ale neměl, byla podpora propalestinských aktivistů.

Postavili se proti mým snahám, protože v případě spolupráce by Izrael "vypadal dobře, kdyby se řešily jen části blokády a ne celá". To pro ně nebylo přijatelné, i kdyby z toho měli prospěch palestinský lid. Někteří se domnívali, že se svobodou pohybu by se mnoho Gazanů rozhodlo odejít, čímž by se naplnilo "sionistické spiknutí" s cílem vyprázdnit pásmo od jeho obyvatel, a v podstatě tvrdili, že uvěznění Gazané jsou lepší pro vyšší věc.

Nemohl jsem uvěřit tomu, co slyším. Uvěznění lidí v Gaze bylo v pořádku, protože to usnadnilo "odhalení" a útok na Izrael? Co je to za kauzu, která se opírá o to, že její lidé budou nuceni zůstávat v neustálém utrpení, aby západní aktivisté mohli snadněji odsuzovat své protivníky?

Jejich totalitní přístup k řešení krize neponechával žádný prostor pro nuance. "Nechceme částečná řešení," říkali mi. "Chceme všechno. Žádná blokáda, žádná okupace, nic." Frustrovalo mě to, ale neodešel jsem. Pořád jsem si myslel, že bych mohl mít pozitivní vliv na hnutí. Musel jsem jen vysvětlit dogmatickým aktivistům, aby to pochopili.

Po 7. říjnu se situace ještě zhoršila. Ti, kdo tvrdili, že jsou solidární s Gazou, se nejen vyhnuli odsouzení strašlivého útoku Hamásu, ale odmítli ho s tvrzením, že rozsah zvěrstev spáchaných na izraelských civilistech je zveličován nebo přímo vymyšlen. Když jsem se snažil argumentovat, že bychom se neměli dívat jinam, vynadali mi. Soustřeď se na to, co je důležité, řekli mi.

To byl pro mě zlomový okamžik. Potřeboval jsem odejít od propalestinských skupin, které byly mou komunitou, mou druhou rodinou. V současné době se neangažuji v žádné z těchto skupin.

Často máme pocit, že se Palestinci stali pěšáky aktivistů a naše neutěšená situace usnadňuje kritiku Izraele. Ale v hledáčku je moje rodina. Můj bratr a přeživší členové rodiny jsou tam stále spolu s mnoha lidmi, se kterými jsem vyrůstal. To je pro mě osobní.

Zůstávám velmi propalestinský. Jsem také zastáncem míru a pragmatismu. Jsem vehementně proti všemu, co Hamás představuje, a proti všem jeho odporným činům proti izraelskému lidu. Také si myslím, že premiér Netanjahu je válečný zločinec, zodpovědný za zabití členů mé rodiny spolu s desítkami tisíc nevinných Palestinců v Gaze. Má na rukou krev a nebude mu snadno odpuštěno. Vyvážit tyto mnohočetné pravdy není něco, čeho by bylo mnoho aktivistů schopno. Upřímně nejsou ochotni uznat, že cílem by mělo být soužití. Abychom dosáhli skutečného míru a něčeho, co se blíží realistickému řešení, musíme spolu mluvit jako rovný s rovným.

Mám velkou a silnou síť přátel v židovských komunitách, kteří jsou oddaní Izraeli, zatímco na mě a na ostatní Palestince pohlížejí jako na lidi, kteří si zaslouží existovat. Určitě nesouhlasím s mnoha jejich názory, ale stejně jako já si uvědomují naši společnou lidskost i zoufalou potřebu pracovat na společné budoucnosti. Máme historickou příležitost prosadit dvoustátní řešení. Bezpečný a klidný Izrael hned vedle svobodné a nezávislé Palestiny je jediná věc, která by mé vlasti zaručila suverenitu a nezávislost.

Vím, jak těžké je nenechat se pohltit emocemi, které tento konflikt obklopují. Nemůžu přestat myslet na svých jednatřicet mrtvých příbuzných. Každé ráno se probouzím s obavami o svého bratra, rodinu a lidi a jsem napjatý pokaždé, když zazvoní telefon. Ale jsou to právě tyto ztráty a strachy, které mě nutí najít jinou cestu a nenechat se pohánět pouze emocemi a reaktivitou. Chci udělat něco realistického, dívat se vstříc lepší budoucnosti, až konečně prolomíme opakující se kruh podněcování, pomsty, hněvu a nenávisti.

Zdroj v angličtině: ZDE