Železniční most, Hlavák a pražské rekonstrukce

7. 12. 2023 / Matěj Metelec

čas čtení 3 minuty
Přes výtoňský železniční most bude jezdit výrazně méně vlaků – je totiž prý ve velmi špatném technickém stavu. Lze dodat, že to je u mostů přes Vltavu v podstatě normální. Pokud už nejsou vyloženě v havarijním stavu, a nemusí je podpírat pomocné pilíře, potřebovaly by důkladnou rekonstrukci. Špatný stav mostů občas proběhne médii, Pražané se vyděsí, jak je možné, že město nechalo situaci dospět tak daleko – a pak se na vše zapomene, dokud se nemusí nějaký most pro pěší, automobilovou nebo vlakovou dopravu uzavřít. Na chátrání jsme zvyklí.

V tomto případě se stav výtoňského mostu stane dalším argumentem pro Správu železniční dopravní cesty, která chce most už nějakou dobu nahradit, protože podle nich železniční spojení mezi břehy Vltavy potřebuje další kolej. Proti se stavějí památkáři a část občanské společnosti. Železniční most nepochybně k pražskému panoramatu patří a je to krásná stavba. Přinejmenším ale jeho případné nahrazení nebude jen samoúčelným utopením miliard, jakou podle všeho má být rekonstrukce pražského Hlavního nádraží.

A tím nemyslím tu, která se plánuje, při níž má být nová odbavovací hala ze 70. let vyměněna za dřevěnou „pergolu“, jak odpůrci hanlivě přezdívají návrh kodaňského studia Henning Larsen Architects, který v soutěži zvítězil. Mám na myslí tu, která se odehrála před dvanácti lety a při níž byl do té doby volný a přehledný prostor nádražní haly zaplněn obchody ve snaze vytěžit z její plochy co nejvíc. Rekonstrukce stála více než miliardu, následovat jí měla i rekonstrukce Vrchlického sadů, všechno však skončilo u nepřehledných soudních tahanic a výpovědi společnosti Grandi Stazioni, která opravy prováděla, a měla mít nádraží dalších třicet let v nájmu.

Je zřejmé, že se nejednalo o úplně nejúspěšnější a nejlépe provedený projekt, zároveň je však otázka, zda je adekvátní pustit se po pouhých dvanácti letech do dalšího, který se jako obvykle protáhne a prodraží. Má Praha s nemalou ekologickou zátěží utopit už investované stamiliony a proinvestovat další? Je změna, kterou vítězný návrh přináší natolik radikální a natolik odvážná, že opravňuje ekologické i jiné náklady nové rekonstrukce tak záhy po té předchozí?

Těžko říci. Už proto, že vítězný návrh počítá se zachováním magistrály, která sice tvoří tepnu, jež Prahu propojuje severojižním směrem pro motorová vozidla, zároveň ale centrum města rozděluje dnes už těžko pochopitelným způsobem. A to včetně památkově chráněných budov, a dominant někdejší městské třídy, Hlavního nádraží, Státní opery a Národního muzea. Ty vedle magistrály působí groteskně nepatřičným dojmem, jako by někdo umístil vedle dálnice trojici absurdně honosných benzínových pump.

Ačkoli právě magistrála je pomníkem jak představ o modernitě, tak byrokratické svévole komunistické diktatury, ani třicet let po jejím pádu kultivovat veřejný prostor moc neumíme. Pořád se v duchu „zlatých devadesátek“ necháváme rádi chytit na pozlátko, slavná jména a bombastičnost, než abychom přemýšleli o funkčnosti či udržitelnosti. Touhu být světoví a ukázat odvahu spojujeme nikoli se schopností pečovat o veřejný prostor, což by znamenalo například zklidnění automobilového provozu v centru, ale s jeho zanášením megalomanskými projekty, u nichž si turisté budou moci fotit selfíčka. A podle všeho se tohoto přístupu u nás jen tak nezbavíme.

2
Vytisknout
5638

Diskuse

Obsah vydání | 8. 12. 2023