Human Rights Watch: Dopis z Prahy (o Gaze)

6. 12. 2023 / Andrew Stroehlein

 
Například československá vazba na nový stát Izrael při jeho vzniku v roce 1948 byla silná, a to jak politicky, tak z hlediska vojenské podpory - zejména zbraní. Poté, po komunistickém převratu v Praze téhož roku, rostoucí tlak z Moskvy brzy otočil politiku o 180 stupňů ve prospěch palestinských aspirací. Když se po sametové revoluci v roce 1989 vrátila demokracie, měli někteří lidé v československých a posléze prostě českých politických kruzích tendenci považovat palestinskou věc za úlet z dob komunismu a prosazovali návrat k proizraelské linii. Mnozí Češi dnes obdivují Izrael jako hrdinnou a bojovnou malou zemi, která si stojí za svým, neustále na ni útočí její muslimští sousedi, bojuje proti terorismu a je nespravedlivě vyčleňována ke kritice ze strany OSN, přestože se jen brání. Taková je v ČR image Izraele.

Jinde v Evropě a Severní Americe se v souvislosti se současnou krizí v Gaze objevily dva narativy na opačných koncích širokého spektra. Zaprvé je tu něco, co by se dalo nazvat tradicionalistickým postojem, podle něhož má Izrael zvláštní úctu nejen jako idealizovaná "houževnatá demokracie v nepřátelském prostředí", ale také jako věčná připomínka světového systému vytvořeného po druhé světové válce a po holocaustu, který zavedl soubor mezinárodních zákonů a struktur, jež mají zajistit, aby se "už nikdy nic neopakovalo".

Druhým širokým narativem, který vidíme na "Západě" (a jinde na světě), je antikoloniální narativ, který se dívá na Izrael a vidí nepříjemné podobnosti s evropskými koloniálními projekty minulosti. Opět poněkud zobecním, tento narativ pochází spíše od mladší generace, od lidí, pro které - s výjimkou těch v Německu a Rakousku - snad holocaust není základním kamenem pro jejich názory na genocidu a další masové kruté zločiny.

Pro tradicionalisty může být obtížné si vůbec představit kritiku izraelské vlády, zatímco pro antikolonialisty to může být až příliš snadné. Tato dichotomie formovala v posledních dvou měsících velkou část veřejné debaty ve velké části Evropy a Severní Ameriky.

V členských státech EU, jako je Česká republika, však tato druhá skupina, která vidí věci optikou antikolonialistů, téměř vůbec neexistuje.

"Nikdy jsme neměli kolonie a tady vládne pocit, že je to dědictví západní Evropy. To je jejich problém, se kterým se musí vypořádat, ne náš."

A pak samozřejmě přichází ke slovu xenofobie a islamofobie v zemích střední a východní Evropy, které jsou po genocidě Židů za války a po etnických čistkách Němců po ní do značné míry monokulturní. Názory zaměřené proti uprchlíkům, migrantům a islámu jsou spojeny, navzájem se posilují a jen máloco je umírňuje. A jsou to názory mainstreamové, nikoli okrajové. Standardní linie - nejen krajní pravice, ale i zdejšího středu - zní: "Podívejte se na všechny problémy, které mají v západní Evropě kvůli imigraci; to my nechceme. To je ale jenom otázka času." To je v podstatě podtext většiny mediálních zpráv o uprchlících i u nás, jinde v Evropě, pokud to prostě není řečeno na rovinu.

A v roce 2015, kdy Evropou zmítala protiuprchlická hysterie, se česká vláda i obyvatelstvo stavěly k myšlence přijímání uprchlíků ze Sýrie, Iráku či jiných převážně muslimských zemí vesměs nepřátelsky.

Všechny tyto věci utvářejí způsob, jakým se zdejší vládní politika dostala k velmi silné podpoře izraelské vlády, bez ohledu na to, co dělá Palestincům v míru i ve válce. Regionální intelektuálně-politický narativ je tou první, tradiční odrůdou; o té druhé je slyšet jen velmi málo. A nakolik se veřejnost o tuto problematiku vůbec zajímá, raději se staví na stranu Židů než Arabů nebo muslimů.

"Politici nevidí žádné hlasy v tom, že by se starali o lidi trpící v Gaze," řekl mi bez obalu jeden český novinář.

V jistém smyslu je vládní politika v České republice možná tak jednostranně nevyvážená proto, že je tak tak jednostranně nevyvážená společnost, kterou česká vláda reprezentuje. Rozmanitost přináší nuance a porozumění. Nedostatek rozmanitosti znamená absenci umírněných sil a jakékoli potřeby kompromisů, což žene politiku do extrému.

Rovněž se ČR a Chorvatsko spojily s proizraelštějšími USA, a to ještě v době  před jejich vstupem do EU.

Na mezinárodním fóru projevily česká a chorvatská vláda velmi nevyvážený přístup například k válečným zločinům. Správně a rychle odsoudily válečné zločiny spáchané Ruskem na Ukrajině za poslední rok a půl i válečné zločinyt spáchané palestinskými ozbrojenými skupinami 7. října. Jsou ale nesmírně neochotné odsoudit válečné zločiny izraelské vlády, jako je kolektivní trestání 2,2 milionu lidí, z nichž asi polovina jsou děti, blokováním a silným omezením dodávek vody, elektřiny, pohonných hmot a humanitární pomoci. Řekli, že reakce Izraele na 7. říjen by měla být v souladu s mezinárodním humanitárním právem, ale nekritizují izraelskou armádu, když tomu tak zjevně není.

Jak moc jsou tyto země nyní mezinárodně izolované, se ukázalo při hlasování na Valném shromáždění OSN dne 27. října. Projednávala se rezoluce, která odsoudila útoky ze 7. října, ale zároveň vyzvala k humanitárnímu příměří a přístupu pomoci. Pro rezoluci hlasovalo 120 zemí. Chorvatsko a Česká republika (spolu s dalšími členy EU Rakouskem a Maďarskem) patřily mezi 13 zemí světa, které podpořily izraelskou vládu a hlasovaly proti. Dokonce i Německo se alespoň zdrželo hlasování.

To vše ztěžuje jednotu na úrovni EU, neboť blok je rozdělen. Zatímco například Belgie, jak se zdá, zaujímá zásadovější přístup, odsuzuje válečné zločiny na obou stranách a prosazuje spravedlnost u Mezinárodního trestního soudu (ICC), dosáhnout toho, aby se na tomto druhu hodnotově orientované politiky shodlo všech 27 členských států, se nedaří, zčásti kvůli globálním outsiderům, jako jsou  Chorvatsko a Česká republika.

Tato neschopnost přijmout vyváženější politiku má dopady daleko za hranicemi Gazy. Podkopává také diplomatické úsilí v otázce Ukrajiny, která je pro Prahu a další země střední Evropy jistě zahraničněpolitickým tématem číslo jedna.

V uplynulých osmnácti měsících evropské vlády a USA správně prosazovaly mezinárodní humanitární právo na ochranu civilistů na Ukrajině a správně podporovaly mezinárodní úsilí o dosažení spravedlnosti pro oběti - u Mezinárodního trestního soudu a některých vnitrostátních soudů. Jedná se o základní principy, podle nichž by například válčící strany neměly úmyslně nebo nevybíravě útočit na civilisty, neměly by kolektivně trestat civilisty za činy jednotlivců a neměly by blokovat humanitární pomoc.

Většina vlád "Západu" také odsoudila hrubé porušování pravidel ruskými silami, včetně nerozlišujících útoků, nezákonného zabíjení, mimosoudních poprav, mučení a přerušení dodávek elektřiny a vody. A také vynaložily mnoho diplomatického úsilí po celém světě, aby se k nim ostatní země připojily a odsoudily ruské zločiny, s určitým úspěchem při hlasování v OSN i jinde. Bezpochyby to bylo správné.

Pak ale začala krize v Gaze a Západ poté, co 7. října správně odsoudil válečné zločiny vedené Hamásem, zapochyboval a pak se rozdělil v názoru na to, zda má projevit podporu stejným zásadám, pokud jde o válečné zločiny Izraele. Ať už se Chorvatsko a Česká republika vidí jakkoli, pro většinu zbytku světa jsou Záhřeb a Praha součástí stejného problému dvojího metru Západu.

Bez ohledu na to, zda lidé v Chorvatsku a České republice vnímají dění v Gaze jako "naši válku", jejich vlády zaujímají k tomuto konfliktu velmi nevyvážený přístup, který poškozuje úsilí v místech, na nichž lidem skutečně velmi záleží.

Pokud očekáváte, že se svět postaví za zásady mezinárodního humanitárního práva při ruské invazi na Ukrajinu, pak musíte ukázat, že za stejnými zásadami stojíte i všude jinde, včetně Gazy.