Nový koronavirový fond povede k další dezintegraci EU, varuje Janis Varufakis

29. 7. 2020

 

Evropská unie schválila v minulých dnech fond o hodnotě 750 miliard euro, jehož cílem je oživit po koronavirové pandemii ekonomiku EU. Těchto 750 miliard euro si společně vypůjčí členské země podle jejich velikosti a tyto peníze by měly být investovány podle jejich potřeby.

Proč jsem ale přesvědčen, že toto nejnovější rozhodnutí Evropské unie je jen dalším krokem k rozpadu EU, píše Janis Varufakis.

Zaprvé ten fond obnovy je odváděním pozornosti od zásadního problému: obrovského utahování opasků. Podle Mezinárodního měnového fondu poklesne v roce 2020 celkový příjem eurozóny o 10 procent, což způsobí průměrný rozpočtový deficit v eurozóně ve výši 11 procent. Slabší země jako Itálie a Řecko utrpí daleko větší rozpočtový deficit.
 
To by bylo katastrofální samo o sobě, kdyby nebylo rozhodnutí Berlína a dalších vlád donutit členské země, aby měly vyrovnaný rozpočet roku 2021 (viz komuniké euroskupiny z 11. června). I kdyby vznikající hospodářské oživení snížilo, například rozpočtový deficit Itálie na, řekněme, 9 procent, má-li Itálie dosáhnout vyrovnaného rozpočtu, musí na zemi Řím uvalit kruté kolo rozpočtových škrtů na úrovní 9 procent HDP. Totéž Řecko.  Vzhledem k tomu, že i Německo bude muset zavést politiku škrtů, aby vyrovnalo svůj rozpočet, celý kontinent bude podroben zintenzivnění tragického cyklu mezi politikou škrtů a hospodářskou recesí.

Zadruhé, fond obnovy je (makroekonomicky) naprosto minimální. Pokud by měl ochránit Evropskou unii, měl by nabídnout takové finanční oživení, které velikostí odpovídá tsunami škrtů, které se blíží. To nedělá. Vezměme znovu Itálii a Řecko, země, které budou muset čelit neuvěřitelnému utahování opasků. Jaké množství tohoto šoku dokáže fond obnovy absorbovat? Ne mnoho, zní odpověď.

Máme-li nalézt přesnou odpověď, musíme ignorovat nově nabízené půjčky z tohoto fondu obnovy (neboť nové dluhy insolventnímu partneru nikdy nepomáhají) a soustředit se výlučně na granty. Itálie má dostat asi 80 miliard euro a Řecko 23 miliard euro. Jenže všechny členské státy se musejí podílet na novém dluhu EU ve výši 750 miliard euro. Itálie, například, ponese odpovědnost za asi 13 procent tohoto dluhu, zatímco Řecko ponese odpovědnost za 1,4 procenta tohoto dluhu. Jakmile odečteme tyto nové dluhy, dotace pro Itálii a Řecko se sníží na jen asi 30 miliard euro pro Itálii a 12 miliard euro pro Řecko - tedy na 0,6 procent italského HDP a 2 procenta řeckého HDP každoročně   v letech 2021 - 2023. Ve srovnání s dopadem politiky škrtů ve výši 9 procent HDP, jíž bude zapotřebí, mají-li tyto země dosáhnout vyrovnaného rozpočtu, toto jsou miniaturní částky.

Zatřetí, politické podmínky, za nichž se budou tyto fondy rozdělovat, jsou doslova snem euroskeptiků. Když je postižena ekonomika Británie hospodářskou recesí, vládní rozpočet automaticky stoupá a dotace plynou disproporčně do nejpostiženějších regionů. Výborné je, že o tom nerozhodují žádní politici. Představte si tu noční můru, že by o tom museli v parlamentě rozhodovat politici. Británie by byla rozervána konflikty, vedle nichž by rozbroje kolem brexitu vypadaly jako milostná aféra. A přesto, tuto konfliktnost začlenili přímo do fondu obnovy EU. Množství peněz, které má dostat která země, bylo předem určeno dávno před tím, než víme, jak hluboká bude recese v každém regionu. Zdá se, že celou tutu strukturu naprogramoval chytrý euroskeptik.

A aby to nestačilo, naši velcí a dokonalí představitelé EU také rozhodli, že každá národní vláda bude mít právo zmrazit platby až na tři měsíce jakékoliv jiné vládě, zatímco bude zkoumat, jak a do čeho se ty peníze budou investovat. Zaručeno je tak nekonečné hašteření, Holanďané budou útočit na platby italské vlády pro důchodce a Řím oplátkou bude útočit na daňové mezery v Holandsku. Představte si nálady v místnosti, když bude takto kritizováno Španělsko, premiérem, jehož vláda EU podplatila, formou thatcherovských vratek, aby Unii přiměla schválit ten fond obnovy.

Optimisté tvrdí, navzdory neohrabanosti distribučního mechanismu a navzdory jeho makroekonomické bezvýznamnosti, že nový společný dluh je prvním rozhodným krokem ke skutečné federaci. Bohužel proti tomu působí mnoho opačných faktorů směrem k rozpadu.

To, zda se mýlím  (opravdu doufám, že ano) bude záviset na to, zda, příští rok bude mít většina Evropanů pocit, že jim fond obnovy pomohl, nebo ne. Pokud ano, společný dluh EU se může stát věrozvěstem sdílené prosperity. Já však, ať se snažím jakkoliv, si nedovedu představit, že by to bylo možné.

Kompletní článek v angličtině ZDE 
0
Vytisknout
2833

Diskuse

Obsah vydání | 5. 8. 2020