Pravidla rošťárny

5. 6. 2020 / Karel Dolejší

čas čtení 5 minut
V krátkém mocenském intermezzu rozepjatém mezi první sovětskou okupací v roce 1945 a komunistickým pučem v roce 1948 stihl Miloslav Fábera - syn ruského legionáře - vydat své opus magnum, knihu Sedm mongolských koní (1946), s podtitulem "Mongolská bylina". Vyznal se v něm z veliké lásky k Asii, kde sice nikdy nebyl, ale mohl o ní čerpat jisté subjektivní informace z otcových deníků.


Fáberova kniha je dobře psaná a čtivá, trpí jen jedinou "drobnou" vadou: Pojednává o mongolské společnosti 13. století, o níž autor ani jeho zdroj zjevně nevěděli prakticky nic. Pisatel tedy neznalost přemostil jakýmsi lehkým odvarem Ibn Chaldúnových úvah o nomádských civilizacích, které se k němu možná dostaly odkudsi z druhé, ne-li ze třetí ruky.

Fáberova kniha je ve skutečnosti mytologická. Vypráví příběh bájné Asie coby místa, odkud jsou věci celého světa uváděny do pohybu. Nepochybně tak autor svým dílem přispěl i k opentlení komunistického převratu aureolou obnovy a záchrany starého zkostnatělého evropského světa. Pomohl - jak bylo tehdy v módě - vágně naznačit, "kam se to vlastně jde".

Pravidla rošťárny se však od Fáberových dob navzdory informační revoluci nikterak podstatně nezměnila. Vždy jde politicky o to lidi strhnout k nepředloženosti a účinně jim zabránit, aby si mimořádně důležitý, osudový zvrat ve svých životech mohli řádně rozmyslet, místo aby si ho jen prosnili. Když si konečně uvědomí, co se stalo, musí být pozdě na nějakou cestu zpět.

***

Ruský sociolog Igor Semjonovič Kon ve svém pozdním díle podrobně vysvětlil, v čem lze spatřovat specifikum asijských kultur: Mnohé asijské jazyky totiž ani nemají samostatný výraz pro osobní zájmeno "já", takže mluvčí o sobě vždy v kontextu určité situace hovoří jako o cizím předmětu - a v jiném kontextu zase jako o jiném předmětu ("syn", "tělo"). Místo vlastního já, které definuje západní evropskou kulturu, nalézáme zde jen soubor různých vedle sebe stojících sociálních rolí (in)dividua, které kromě fyzického těla nespojuje prakticky vůbec nic. Namísto centra a periferie osobnosti máme cosi na způsob laminátového objektu slepeného z disparátních přes sebe navršených vrstev, přičemž žádná nehraje hlavní úlohu.

Je komické, když kulturní rasisté jako Miloš Zeman zuřivě brojí proti islámské kultuře, která Evropě ve své arabské větvi uchovala Aristotela a s níž jsme dlouhodobě v kontaktu natolik, že při veškerých potížích poměrně snadno nacházíme spojující body. A na druhé straně nás tito "strážci evropského kulturního dědictví" směřují do postavení vazala Číny, se kterou Evropu kulturně nespojuje prakticky vůbec nic. Jistě, má velký smysl číst díla Lao-c´ nebo Sun-c´, probírat se Mathesiovými překlady čínské poezie či sledovat kreace performera Li Weje. A jistě stojí za to připomínat si, že ještě v 17. století evropské absolutistické monarchie viděly v tehdejší Číně ideální stát, který podle možností napodobovaly...

S dějinami evropského individualismu a občanské svobody nicméně čínskou kulturu až na exotické a silně menšinové výjimky (jako taoismus) nespojuje takřka nic. A pokud jde o čínskou monopartijní diktaturu s obnoveným kultem osobnosti, styčných bodů naleznete ještě mnohem méně.

Jde-li tedy nyní o směřování celé země pryč od Evropy, na východ, ke kolektivistickým civilizacím neslučitelným s individualistickým odkazem evropské renesance a reformace, pořádné rozmyšlení podobného kroku se vřele doporučuje. Klaka koblihů a budelípů se totiž právě řadí do špalíru, na jehož konci, v zemi zaslíbené, stojí nové koncentrační tábory a otrocká práce politických vězňů.

Pokud vám osobně nevadí, že se teď rodnými širými řepkovými lány kráčí právě tam, hodně štěstí.

***

Prvním a hlavním pravidlem rošťárny je vždy přimět dav, aby se s vámi "vydal na cestu" - ale rozhodně mu neříci, kam přesně cesta vede. Namísto konkrétních a věcných informací o cíli je třeba vířit mlhavé emoce a představivost doslova "na plné pecky". Nejlépe to jde, pokud lidi přimějete, aby se dokonce sami nadšeně obelhali a upředli si sobě přesně na míru snovou roušku zahalující před nimi nepříjemnou pravdu. Aby vnímali komunistický teror padesátých let přes pohádkové filtry Císařova pekaře či Pyšné princezny.

Jak to už velmi dávno vyjádřil Heinrich Heine, podstatné je u podobných produkcí chřestění rolniček a vábivé volání "Slyš, slyš!".

Na cestě k "dočasnému pobytu" v Prčicích nemůže býti nikdy lepší zábavy.

0
Vytisknout
12943

Diskuse

Obsah vydání | 9. 6. 2020