Jak rychle zapomínáme na koronavirus? A jak dlouho tu zůstane v podobě posttraumatické stresové poruchy?

4. 6. 2020 / Bohumil Kartous

čas čtení 6 minut

Pandemie covid-19 zachvátila globalizovaný svět s nebývalou razancí. Bezprecendentní opatření, k nimž přistupovaly některé země ve snaze zabránit rychlému šíření nového viru, změnily situaci "normality" a přinesly do společností, které pomalu ztrácejí válečnou zkušenost, pocit akutního ohrožení, které lidi uzavírá v jejich domovech a vyvolává pocit strachu z toho, co se děje "venku".
Přijímaná opatření nebyla samoúčelná a uvedla velkou část světa do stavu, jaký mnoho lidí nikdy nezažilo. O to překvapivější je, že stačí pár dnů, aby se veřejná diskuse stočila k úplně jiným tématům. Covid-19 je fyzicky stále tu, virtuálně se ovšem pandemii podařilo potlačit stejně rychle, jako se ji podařilo vyvolat. Někde na pozadí ovšem proběhne posttraumatická stresová porucha, která postihne celé společnosti, byť každého jednotlivce jinak.

Autor se těsně před koronavirovou karanténou vrátil z řeckého ostrova Chios, kde ve znepokojivých, hygienicky děsivých podmínkách uprchlického tábora žijí tisíce lidí, včetně dětí, těhotných žen, nemocných. Kromě reportáže pro Britské listy chtěl k tématu poskytnout rozhovory dalším českým médiím. V podstatě žádné, kromě A2larmu, nakonec neprojevilo zájem. Nastupoval fenomén koronaviru a všichni byli zcela zaneprázdněni jediným fenoménem. Jakoby vše ostatní přestalo existovat, jakoby se svět odehrával jen ve statistikách nakažených covidem-19 a počtem těch, kteří nemoci podlehli. 


Svět, i tragédie v uprchlickém táboře na Chiosu, samozřejmě běžel dál se všemi svými projevy. Jen jsme je díky médiím, závislým na dynamice sociálních sítí, přestali vnímat. Dokonce jsme tentokrát měli dojem, že musíme přestat vnímat ostatní, jelikož jsme byli vystaveni omezením, která nám dávala jasně najevo, že se děje něco významného, přelomového. 

Je to blud. Panika, která vznikla, byť z objektivně pochopitelných důvodů, zatemnila racionální uvažování. Způsobila, že jsme přestali svět vnímat v jeho skutečné podobě a nasadili mu velmi deformativní filtr. Kolaterální škody, které kvůli tomu vznikly, jsou těžko komplexně uchopitelné. Nemluvím o tom, že spousta lidí se dostává do ekonomických problémů, které budou mít vleklou podobu. Ne kvůli racionálnímu zhodnocení stavu epidemie v ČR, ale právě kvůli veřejné panice se politické rozhodování o přijatých opatřeních řídí úvahou nad veřejnou reakcí místo úvahou o nejlepším možném scénáři. 

Otevírání škol bylo ovlivněno komicky formulovanou peticí, která se sice opírala pouze o veřejnou paniku, nicméně sesbírala přes 80 tisíc elektronických signatářů. Pádný politický argument. Žel, dopadem toho je omezení vstupu dětí do škol (bez objektivního zdůvodnění), což se nedotkne dětí z blahobytných rodin, ale těch, které přítomnost ve škole nejvíce potřebují, pro které je toto jediným vysvobozením z chmurné reality všedních dní. Nikdo se o ně nestará, veřejnost se - v důsledku paniky - dokáže donekonečna rozčilovat nad tématem roušek, rozestupů a toho, jak budou zajištěny teplé obědy.

Omezení kulturních akcí likviduje velkou část kulturní scény. Některá divadla uvažují, že už neotevřou, neboť za dané situace je pro ně provoz nerentabilní. Mnoho lidí se ocitne bez práce a budou muset provizorně zajistit své živobytí. Přežije pravděpodobně jen komerčně vyfutrovaný mainstream. Ostatně, proč ne, během karantény si mnoho lidí odvyklo chodit do divadel a na koncerty. Jeden insider, s nímž autor diskutuje, se domnívá, že to kulturní scénu natrvalo změní. Lidé budou prostě víc sedět doma a konzumovat to, co jim předloží giganti audiovizuální zábavy.

Ale nejde tu jen o vzdělání a múzy. Kvalifikovaný odhad sociologa Martina Buchtíka je 300 tisíc lidí v produktivním věku, kteří se už před koronavirovou krizí ocitali v situaci závislosti na pravidelných příjmech a zároveň nedostatečných rezerv. Oni a lidé, kteří jsou na nich závislí, mohou upadnout do velkých a těžko řešitelných existenčních problémů. Hlas těchto lidí, není veřejně slyšet a nikdo se o ně tedy starat nebude, neboť jsou z politického hlediska bezvýznamní.

Nikdo přesně neví, jaké dopady vlastně mimořádná situace z dlouhodobého hlediska způsobí. Dnes, kdy se ještě v uzavřených veřejných prostorách mají nosit roušky a před vstupem do mateřské školy čekáte, až jeden rodič odbaví jedno dítě, už svět žije jinými událostmi. Z koronaviru, jenž zastavil svět, se stala podružná záležitost. Virtuálně podružná. Ve vědomí a mnohem více v podvědomí ale bude žít dál vlastním životem. Z nedávné diskuse s jedním z předních odborníků z českého zdravotnictví, jenž má k dispozici všechna dostupná (a před veřejností záměrně tajená) data, vyplynulo, že "Češi už Čechy neohrozí", myšleno nákazou covidem-19. Odhaduje, že problém by mohl nastat v případě masivního importu odjinud. Zároveň jsem slyšel bizarní, znepokojivý příběh o tříletém dítěti na pískovišti, které se rozplakalo, když vidělo člověka bez roušky a běželo spolknout vitamín C. Dítě z rodiny lékařů. Psychiatři svědčí o mnoha pacientech, kteří se neúměrně obávají koronaviru. 

To jsou ale jen viditelné projevy posttraumatické stresové poruchy. Ty další bychom měli bedlivě sledovat. Zároveň bychom si měli uvědomit, že vytvořený precedent založený na "ochraně" může kdykoliv v budoucnu svádět k omezování základních práv a svobod, protože se zjistilo, že to jde vcelku snadno. Není třeba nic zdůvodnit, stačí to oznámit, pokud k tomu diskurs vytvoří vhodné prostředí. A mnoho lidí na to pravděpodobně ochotně kývne. Jakkoliv není metafora o pomalu vařených žábách založena na pravdivém důkazu týkajícím se žab, v případě lidské společnosti platí. Stačí se podívat do Maďarska. 

Pokud si tedy někdy v blízké budoucnosti vzpomenete na neuvěřitelnost dění v době koronavirové krize, uvědomte si prosím, že mnohem méně uvěřitelné je, jak rychle dokážeme hledět jinam, aniž bychom si uvědomili, že sedimenty nemizí, nýbrž žijí dále svým vlastním, pro mnohé nepostřehnutelným životem.

-1
Vytisknout
10663

Diskuse

Obsah vydání | 9. 6. 2020