Ze série autorových povídek

Péro z gauče

4. 6. 2020 / Beno Trávníček Brodský

čas čtení 6 minut

Ilustrace: Jáchym Bohumil Kartous

Už dávno jsem si říkal, že bych měl více splynout s matkou přírodou. Třeba tak jak to dělali původní Američané na rozdíl od těch nepůvodních. Jak to ale provést!? Když se budu ulicí plížit v tesilkách a větrovce se třemi pruhy, asi se daleko nedostanu a nejspíš splynu s něčím úplně jiným než s přírodou. Je proto potřeba se maskovat. Mimikry pro dvacáté první století. Jdu prohledat jeho torza. Sběrný dvůr přináší řadu věcí čekajících na objevení. Lidé vyhazují skoro všechno. Od starých hadrů přes depilátor až po "Kam s ním". A právě ten gauč mne nadchl. Rozhodl jsem se, že budu indián PÉRO Z GAUČE! Při rozřezávání sedmé pohovky jsem konečně našel, co jsem hledal - asi 40 cm dlouhé, tenké, kovově lesklé, krásné pružiny. Řemínkem od lyží jsem z nich vyrobil jakýsi příčesek a starými kšíry od kočárku ho namontoval na hlavu. Podklesla mi sice kolena, ale konečně si přijdu jako skutečný indián.

I vyrazil jsem směr prérie. Hned na prvním přechodu pro chodce mne málem srazil funící dvojitý bizon. Zakýval jsem tedy významně péry, až mu z toho chcípl motor. Pak vypustil ze svého nitra jakéhosi šílence, který začal skákat vedle toho kamionu asi do metrové výšky, řvouce při tom jako zaživa roštovaný Kakadu. Mávl jsem mu péry na usmířenou, popřál dobrého zdraví a vydal se dál.

Bylo mi jasné, že středem to už asi nepůjde. Zvolil jsem tedy plíživě houpavý polokrok stopujícího peruánského indiána a za klidného pohupování hýžděmi ze strany na stranu jsem se přesouval na opačnou stranu přilehlého parku. Děti, co si hrály na pískovišti, když jsem je míjel, radostně výskaly - konečně pořádná postava z jejich komiksu o mimozemšťanech. Lekla se mne jen stařenka odpočívající na lavičce pod rododendronem. Rozběhla se za mnou pomalou chůzí mávajíc letitým deštníkem a volajíce vysušeným hlasem: "Debile! Debile!!". Pak už jen pro sebe dodala: "A má čtyři péra."

Volným během, jaký využívali ti nervóznější Komančové při nahánění potenciálních skalpů, jsem proplachtil kolem jakéhosi transparentu. Kdosi na něm prohlašuje, že je nejlepší a že tedy chce ostatním říkat, jak mají také být nejlepší, když půjdou v řadě za ním. Asi volební apel? Líbilo se mi to moc, tak jsem před transparentem chvíli postál s úmyslem podpořit toho moudrého pána. Kýval jsem souhlasně hlavou i péry a volal na kolemjdoucí ano - ano - ano to je on - náš šampion! Jedna paní, co šla okolo, do mne šťouchla deštníkem a vynadala mi, že zesměšňuji jejího lídra. Evidentně nepochopila moji bohulibou snahu pomoci mu k ještě vyšším výšinám a jednou i krásné soše. To se mne dotklo. Smutně jsem se došoural k metru.

Chtěl jsem si koupit jízdenku v trafice v podchodu, ale jak rychle jsem do trafiky vstoupil tak rychle mne poslala zpět o horní futro moje péra. Špatný odhad. Když jsem se probral, dívenka, která okolo táhla za ruku patrně svoji maminku zvolala: "Mamí! To je ale srandaaaa!" Maminka dívenku strhla stranou, sýpajíc: "Pryč Andulko, pryč, pryč - vůbec se na toho magora nedívej." Holčičce to asi bylo líto, tak v nestřeženém okamžiku ke mně přiskočila a zatahala mne za péro.

V metru jsem si bez problémů sedl. Lidé, kteří byli před tím ve vagónu docela rovnoměrně rozmístěni, vytvořili dva hloučky - každý v jednom konci vagónu. Vypadali jako dva sportovní týmy, které valí oči na rozhodčího uprostřed a čekají, až to pískne. Nepískl jsem nic, ale upadlo mi péro. Zkoušel jsem přivolat některého z těch lidí, aby mi pomohl s opravou hlavy, ale všichni dělali, jako že neumí chodit. "Elektromagnet na Tebe!!!" ozval se anonymní výkřik ze zadní části předního davu. To ale vůbec není pěkné - pomyslel jsem si smutně.

Mezitím jsem zjistil, že se blíží cílová stanice - HLAVNÍ NÁDRAŹÍ - volná cesta do prérie! U pokladny mi celá fronta dala přednost a paní za sklem vydala jízdenku nečekaně rychle. "Dobrý den, prosím,..." povídám v podchodu pod kolejemi staršímu pánovi "... kudy se dostanu k vlaku co jede ven z města?" Pán mi za můj velmi slušný dotaz uštědřil pohled kobry dívající se hladově na klepajícího se koloucha, zasyčel a zmizel.

Nakonec jsem vlak, co jede ven, našel. Když jsem nastupoval, péra se dramaticky rozkývala a já musel nastupovat na 5x. Ostatní zatím nastupovali jinými dveřmi. Když jsem ve výletním vlaku dosedl, nějakým nedopatřením se mi péra vklínila do police pro kufry. Kroutil jsem hlavou jako jelen v říjnu, ale pořád ne a ne se osvobodit. Nakonec mi pomohl hodný pan průvodčí. Ani nechtěl vidět lístek a ještě mi popřál hodně zdraví.

Když jsem měl konečně pocit, že civilizace je už dostatečně daleko za mými zády, vystoupil jsem. Zdálo se mi, když jsem vyskakoval z vlaku, že jede skoro krokem - avšak byla to mýlka. Když jsem se odkutálel do bezpečné vzdálenosti od kolejiště, zjistil jsem, že péra jsou pryč. Smutné. Když konečně dorazím do prérie, jsem už hovno indián. Otevřel jsem oči.

Nade mnou se naklání nepochybně taky indián. Přes rameno smrtonosnou dvouhlavňovku, na hlavě klobouk a na něm čtyři péra z nějakého ptáka. Pozdravil mne - asi podle zvyku jejich zdejšího kmene: "Magore žiješ?"

1
Vytisknout
7487

Diskuse

Obsah vydání | 9. 6. 2020