Můj vlastní mladý věk – v té době mi bylo pouhých 31 let – mi nedával prostředky k tomu, abych pochopil, co tím myslel, protože já sám jsem ještě nebyl dostatečně hlubokým komentátorem. V té době jsem ještě nedosáhl úrovně porozumění složitosti života, kterou může přinést pouze čas a zkušenost. 

Trvalo mi, než jsem pochopil, co Hvížďala ve skutečnosti diagnostikoval. A to pochopení nepřišlo skrze abstraktní studium české lingvistiky, ale skrze konkrétní, opakovanou zkušenost: sledování a čtení práce lidí, jako je můj kolega Petr Kolář, a postupné uvědomění si, že to, co Hvížďala pojmenoval, není vadou jednotlivých komentátorů, ale strukturálním rysem české komunikační kultury jako takové. Celý tento článek vznikl poté, co jsem Koláře viděl v televizi říkat něco zřejmého, ale s tzv. gravitas, což mi pomohlo uvědomit si to, co mi před pár desítkami let vštípil Hvížd'ala.

Petra Koláře — novináře a politického komentátora, zástupce šéfredaktora deníku Mladá fronta Dnes, který pravidelně vystupuje na CNN Prima NEWS — znám od dob, kdy byl mladým reportérem v Lidových novinách. Už tehdy měl vlastnosti, které jsou vzácné. Disponoval tím, čemu reportéři někdy říkají „orlí oko“ — instinktivní schopností všímat si detailů, které ostatním unikají, číst atmosféru místnosti, vycítit, kdy se pod povrchem události skrývá skutečný příběh. Byl bystrý, pozorný a měl osobní přímost, díky níž se v jeho přítomnosti zdroje cítily uvolněně.

Kolář byl navíc v rané fázi kariéry jakýmsi miláčkem redakce Lidovek — mladý, fanoušek punku, lehce provokativní zjev, přirozeně „cool“, nezastrašitelný autoritami a nabitý energií, jež ve své odmítavosti vůči vážnosti, kterou si česká žurnalistika někdy sama pěstuje, působila jako „macho“, což je něco, co jsem se naučil, po čem národy s nízkou hladinou testosteronu touží.

A tento článek nemířím na něj, pouze ho používám jako obecný jmenovatel a využívám skutečnosti, že k němu chovám osobní sympatie, protože byl u mých začátků na české mediální scéně a často sedával se mnou u stolu v hospodě poté, co jsme poslali noviny do tisku. 

A přesto — a zde začíná Hvížďalovo pozorování rezonovat — když dnes Koláře čtu v tištěných či digitálních médiích nebo poslouchám jeho komentáře na CNN Prima NEWS, něco mi chybí. Ne inteligence, ne přehled, dokonce ani občasný postřeh. Chybí hloubka uvažování. Kolářovy komentáře mají tendenci vyjadřovat sympatie a antipatie — tento politik je chytrý, tamten naivní; tento tah byl šikovný, jiný krátkozraký — ale málokdy se posunou od hodnocení k opravdové analýze. Zpravidla nepřekvapují. Nepřerámovávají debatu. Nenabízejí interpretační rámec, skrze nějž by bylo možné složitou situaci pochopit jinak, než jak byla chápána předtím.

Co naopak nabízejí — a co je činí pro české publikum zábavnými a rozpoznatelnými — je specifická chuť soudu okořeněná suchým, lehce kyselým humorem. Kolářovy komentáře mají kvalitu dobře informovaného rozhovoru zaslechnutého v hospodě: bystré, přímočaré, občas drtivě pohrdavé, ale v jádru zakotvené spíše v rejstříku sympatií a antipatií než v rejstříku porozumění.

Přesně na to Hvížďala poukazoval už v roce 2001. A přesně to jsem tehdy nedokázal pochopit, protože mi chyběla životní, jazyková i kulturní plynulost, která by mi umožnila rozpoznat rozdíl mezi názorem a analýzou tak, jak myslel Hvížďala.

Chceme-li pochopit, proč český komentář inklinuje spíše k vyjadřování sympatií a antipatií než k hlubší analytické argumentaci, musíme se podívat za hranice žurnalistiky — na samotnou komunikační architekturu české kultury.

Česká kultura je mimo úzký okruh pražské intelektuální a kavárenské společnosti převážně provinční a z hlediska sociologie i dělnická ve svých komunikačních návycích. Nejde o výtku, ale o popis strukturálních podmínek, v nichž se veřejný diskurz formoval. Česká republika je malá země a kulturní krajina mimo Prahu — byť bohatá na vlastní hudební, folklorní a lokální tradice — historicky fungovala v rámci komunikačních norem, které oceňují přímost, praktičnost a hlubokou nedůvěru k abstrakci.

Tyto tendence odráží a posiluje i samotný český jazyk. Čeština má dobře zdokumentovanou diglosii — rozštěpení mezi spisovnou češtinou, psaným a formálním registrem, a obecnou češtinou, interdialektem každodenní mluvy rozšířeným v Čechách a západní Moravě. Obecná čeština si v žurnalistice a masových médiích od druhé poloviny 20. století stále více prosazuje své místo a její rytmus — hovorový, zhuštěný, často přímočarý — čím dál víc formuje způsob, jakým jsou myšlenky ve veřejném prostoru sdělovány.

Byl jsem třemi studenty žurnalistiky z různých fakult označen za jednoho z průkopníků tzv. nové české žurnalistiky, která se kolem roku 2001 začala formovat mimo jiné i v redakci Redhot, kde jsem působil. Prosazoval jsem důslednou redakční úpravu textů tak, aby odpovídaly publiku moderních, mladých, úspěšných a globalizovaných čtenářů z Prahy. Setkával jsem se s výrazným odporem proti představě, že by reportéři měli psát texty tak, jako by je četli v rádiu. Chtěl jsem texty, které „zní“, nikoli texty určené k tichému čtení. Postupně moji kolegové, kteří se později dostali do vedoucích pozic v novinách a časopisech, tento evoluční krok přijali a osvojili si jej — až se stal normou mimo veřejnoprávní a některá tradičnější média. V českém mediálním prostředí jsem dnes často zmiňován jako předchůdce neformálního stylu psaní a gonzo žurnalistiky. (A za mou neskromnost...)

Výsledkem typické české jazykové formálnosti smíšené s provinčně pragmatickým myšlením je komunikační prostředí, v němž se myšlenky vyjadřují spíše v krátkých, deklarativních formách než v rozvinutých argumentačních strukturách, jaké charakterizují například francouzský nebo britský veřejný diskurz.

Tato přímost sama o sobě slabinou není. Produkuje jasnost, vtip a druh intelektuální poctivosti, který někdy chybí kulturám s komplikovanějšími rétorickými tradicemi. Problém nastává tehdy, když se přímost stane jediným dostupným registrem — když komunikační normy kultury činí vrstevnaté, více perspektivní uvažování obtížným či dokonce společensky nepatřičným. Po 29 letech strávených v této zemi mám pocit, že Češi chtějí „jít rychle k věci“, bez kroužení a bez hlubokých ponorů. Existuje zde kulturní tendence mířit okamžitě k jádru problému. Národ inženýrů, nikoli architektů — pokud jde o myšlenkové vzorce.

Česká kultura má silnou tradici toho, co bychom mohli nazvat hospodským myšlením. Nejde o pejorativní označení. Česká hospoda byla historicky místem skutečné sociální i intelektuální výměny a někteří z největších českých spisovatelů — především Bohumil Hrabal — z ní čerpali zásadní inspiraci. „Hospodské myšlení“ má však své specifické rysy: je reaktivní spíše než konstruktivní, pracuje s rychlým vyhodnocováním postojů místo s dlouhodobou argumentací a často se vyjadřuje humorem — zejména suchým, sarkastickým humorem, který je jedním z nejvýraznějších znaků české komunikační kultury.

Když se tento způsob uvažování přesune z hospody do komentáře či televizního studia, vzniká publicistika, která je zábavná a v povrchových postřezích často trefná — viz Kolář — ale strukturálně neschopná dlouhodobé analytické hloubky, již Hvížďala požadoval. Jinými slovy: vzniká přesně ten typ komentáře, který Komárek zosobňoval a který Hvížďala odmítl vůbec označit za komentář.

Tvrzení, že česká komunikační kultura tíhne k přímosti a vzdaluje se analytické hloubce, okamžitě vyvolává námitku: co česká literatura? Česká republika přece dala světu řadu autorů skutečně mezinárodního významu — spisovatelů, jejichž dílo je nejen kvalitní, ale i inovativní, filozoficky nosné a vlivné. Jak lze tvrdit, že česká kultura postrádá hloubku, když vyprodukovala takové osobnosti?

Odpověď spočívá v tom, jak tito autoři své hloubky dosáhli — a především v tom, že jí dosáhli zpravidla tak, že se od komunikačních norem české kultury odchýlili nebo z nich unikli, nikoli tím, že by v nich setrvali.

Vzorec je zřetelný. Čeští spisovatelé, kteří dosáhli skutečného mezinárodního uznání a filozofické hloubky, tak učinili téměř bez výjimky skrze kontakt s intelektuálními tradicemi a prostředími mimo český mainstream. Čapek čerpal z amerického pragmatismu a evropského liberalismu. Kundera vstřebal francouzské a středoevropské filozofické i literární proudy a nakonec se stal francouzským spisovatelem. Škvorecký nalezl svůj plný výraz v kanadském exilu. Byli to autoři, kteří unikli komunikační architektuře české kultury — nebo kteří v úzkém pásmu pražského intelektuálního života našli prostředí natolik vzdálené dominantním normám, že umožňovalo jiný způsob vyjadřování.

Bohumil Hrabal zaujímá v tomto vyprávění výjimečné místo, protože je jediným velkým českým spisovatelem, který neutekl. Zůstal v Československu. Neemigroval. Pracoval v továrnách, žil v dělnických čtvrtích, trávil obrovské množství času v hospodách a čerpal téměř výhradně z komunikačního světa obyčejného českého života. Jeho styl — charakterizovaný tím, co Josef Škvorecký přeložil jako pábení — byl hluboce zakořeněn v rytmech české lidové řeči: dlouhých, digresivních, asociativních monolozích, jaké lze slyšet v hospodách, továrních šatnách či bytech stárnoucích intelektuálů, které dějiny odsunuly stranou.

Hrabalova genialita spočívala v tom, že tuto surovinu — řeč chudých dělníků, podivínů, ztroskotanců a nekonformistů — dokázal proměnit v literaturu skutečné umělecké i filozofické váhy. To, co z něj činilo výjimečného autora — a co Milan Kundera vystihl, když napsal, že Hrabal „ztělesňuje jako nikdo jiný fascinující Prahu“ a „spojuje lidový humor s barokní imaginací“ — byla schopnost nalézt hloubku uvnitř komunikačního světa českého každodenního života, nikoli mimo něj. Dosáhl toho mimořádnou literární technikou: s neobvyklou přesností naslouchal tomu, jak lidé skutečně mluví, a tuto řeč pak pomocí rytmu, juxtapozice a strukturální invence proměnil v něco, co neslo filozofickou váhu daleko přesahující záměry jednotlivých mluvčích.

Hrabal byl však v tomto smyslu posledním, komu se to na nejvyšší úrovni podařilo. Po něm česká literatura jen obtížně hledá autory srovnatelné hloubky, kteří by zůstali pevně zakořeněni v českém komunikačním prostředí. Akademický přehled současné české prózy publikovaný platformou CzechLit konstatuje, že po roce 2000 se objevuje „méně děl prodchnutých duchem postmoderny, hravosti, nespoutané imaginace a fantazie“ a že dominantní trendy se přesunuly k sociálnímu realismu, memoárové literatuře a k tomu, co badatelé označují jako „ostalgií“ — nostalgickému vztahu ke komunistické éře.

Současní autoři jako Karel Hůlka či Pavel Hájíček jsou v české literární kritice často s Hrabalem srovnáváni, ale samo toto srovnání je výmluvné: jsou chápáni jako pokračovatelé jeho způsobu, jako spisovatelé, kteří používají vozidlo hospodské řeči jako hlavní nástroj konstrukce vyprávění, avšak nedokázali — a možná ani nemohou — překonat mistrovu schopnost proměnit tento materiál v cosi skutečně objevného.

Důvodem není nedostatek talentu. Je strukturální. Hrabalův výkon vyžadoval nejen výjimečný sluch pro českou lidovou řeč, ale také hlubokou a širokou četbu evropské filozofie a literatury — od Rabelaise po Célina, od Schopenhauera po Rolanda Barthese, od francouzských surrealistů po Jamese Joyce. Na materiál českého každodenního života aplikoval intelektuální rámec mimořádné šíře a právě tato kombinace — hospoda a knihovna, lidové a filozofické — vytvořila jeho jedinečný hlas. Zopakovat takovou kombinaci znamená být zároveň hluboce ponořen do české kultury i z ní vystoupit — a tyto dva imperativy jsou v napětí.

Zdá se mi, že většina českých „komentátorů“ trpí jakýmsi hrabalovským syndromem.

Důkazy z literární i novinářské tradice směřují k jedinému strukturálnímu závěru: česká komunikační kultura, mimo úzký okruh pražské intelektuální elity, funguje v normách, které znesnadňují dosažení trvalé analytické hloubky a činí její veřejné předvádění společensky neobratným. A to se promítá i do „schopnosti“ českých „komentátorů“ psát či vyslovovat komplexní názory namísto pouhých provinčních osobních soudů.

Není to proto, že by Češi byli méně inteligentní nebo méně schopní složitého myšlení než lidé v jiných kulturách. Je to proto, že komunikační normy, v nichž český veřejný diskurz funguje — důraz na přímost, na rychlé vyjádření soudu, na sarkastický humor jako způsob vztahu ke světu — vytvářejí rétorické prostředí, v němž se určité typy uvažování prostě nemodelují, necvičí ani neodměňují.

Výsledkem je v žurnalistice přesně to, co Hvížďala pojmenoval: kultura komentáře, v níž se názory vyjadřují s vtipem a sebejistotou, ale zůstávají na úrovni sympatií a antipatií, místo aby se povznášely k opravdovému analytickému uchopení složitosti událostí. Petr Kolář v tomto ohledu není výjimkou. Je spíše velmi zdatným praktikem dominantního českého komentátorského módu — módu, který je zábavný, často bystrý v povrchových hodnoceních, ale strukturálně omezený komunikační architekturou, v níž operuje.

Martin Komárek zosobňuje stejnou tendenci. Jeho profesní dráha — od novináře přes hlavního komentátora Mladé fronty DNES až po politika — ilustruje, jak se v kultuře, kde nejsou jasně rozlišeny, stírá hranice mezi vyjadřováním názorů a skutečným veřejným komentářem. Komárkovy texty, podobně jako Kolářovy, směřují spíše k artikulaci postojů než ke konstrukci argumentů. Jeho občasné pokusy o provokaci — včetně kontroverzního facebookového příspěvku, v němž ironicky použil rasové nadávky, aby „zachytil mentalitu národa“ — selhaly právě proto, že tolerance české kultury k ambivalenci ve veřejném diskurzu je nižší, než předpokládal. Ukázaly riziko záměny chytrosti za hloubku.

Hvížďala sám tento problém chápal z obou stran. Dvanáct let strávených v exilu v Německu — v prostředí, kde tradice veřejné intelektuální debaty, od Frankfurtské školy přes feuilleton až po kulturu seriózní rozhlasové žurnalistiky, nabízely modely dlouhodobé analytické argumentace, jaké česká média neznala — mu poskytlo rámec, díky němuž po návratu dokázal pojmenovat, co českému diskurzu chybí. Jeho knihy o médiích — například Moc a nemoc médií — představují přesně ten typ vytrvalé analytické práce s českým veřejným prostorem, jehož absenci sám diagnostikoval. Hvížďala byl v tomto smyslu „importem“: českým intelektuálem formovaným německou intelektuální kulturou, který toto formování přenesl zpět do českého kontextu.

Paradox, který je jádrem celé této úvahy — že země s tak bohatou literární tradicí produkuje tak málo autorů či komentátorů schopných dlouhodobé analytické hloubky — se vyřeší ve chvíli, kdy si uvědomíme, že tato literární tradice byla do značné míry vytvořena lidmi, kteří odešli. Kundera do Paříže. Škvorecký do Toronta. Hvížďala do Bonnu. I Čapek, který zůstal v Praze, budoval svůj intelektuální svět skrze intenzivní kontakt s tradicemi mimo český mainstream.

Hrabal je velkou výjimkou — spisovatelem, který zůstal a dokázal proměnit komunikační svět českého každodenního života v literaturu skutečné hloubky. Jeho výkon byl však jedinečný, neopakovatelný a závislý na kombinaci mimořádného talentu a mimořádně širokého vzdělání, která je ze své podstaty vzácná.

Současní čeští komentátoři a novináři — s několika výraznými výjimkami — v tomto světle nejsou selháním. Jsou praktikanty komunikační tradice, která má vlastní inteligenci, vlastní vtip i vlastní druhy vhledů. To, co jim chybí, není talent, ale architektura — strukturální rámec trvalého uvažování, který by umožnil, aby se jejich postřehy skládaly v něco víc než jen v soubor bystrých hodnocení.

Vytisknout