Jak může Keir Starmer udržet Británii v bezpečí? Až se USA stáhnou, musí obnovit roli Británie v Evropě

22. 7. 2024

Minulý týden se v Blenheimském paláci sešlo více než 45 vedoucích představitelů pod jeho vedením na čtvrtém zasedání Evropského politického společenství (EPC). Summit EPC je duchovním dítětem francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, který vyzval k tomu, aby tento formát demonstroval evropskou jednotu po invazi Vladimira Putina na Ukrajinu.

Starmer chtěl využít této chvíle k tomu, aby ukázal, že Británie je zpět. V očích mnoha účastníků však nejvíce rezonovala absence Spojených států, nikoli přítomnost Spojeného království. Mnozí z těchto lídrů se naposledy sešli ve Washingtonu, D.C., aby oslavili 75. výročí NATO. V Oxfordshiru jejich největší ochránce chyběl. A mnozí se obávají, že se to stane novým normálem.

Průzkumy veřejného mínění předpovídají Donaldu Trumpovi před listopadovými volbami rostoucí náskok. Slíbil, že na Ukrajině prosadí mírovou dohodu a sníží americkou účast na evropské bezpečnosti. Jeho náhradníci prosazují vizi "spícího NATO" (kód pro NATO s menším počtem amerických vojáků, evropského generála jako vrchního velitele spojeneckých sil a odchod Američanů z vojenského velení aliance).

Je životně důležité, aby se Starmer chopil příležitosti a předložil svým evropským partnerům velkou, historickou nabídku. Před volbami se cítil pohodlněji při mluvení o tom, co by labouristé neudělali v Evropě, ale nyní musí mluvit o tom, jaké jsou ambice labouristů.

Musí jít nad rámec prohlášení o tom, že chce s Evropou spolupracovat. Měl by říci, že Spojené království je evropskou zemí a že pod jeho vedením bude pracovat na tom, aby byla Evropa silnější a jednotnější.

Měl by zahájit kolektivní diskusi o výzvě bránit Evropu s menším zapojením USA. A měl by položit na stůl všechno – včetně zkoumání toho, jak by britské jaderné odstrašení mohlo přispět ke kolektivní evropské bezpečnosti. Británie nemůže doufat, že zaplní vakuum, které by v evropské bezpečnosti vzniklo po odchodu USA. Spoluprací s Varšavou, Berlínem a Paříží však může Velká Británie poskytnout útěchu zemím, které žijí ve stínu Ruska a které se cítí ohroženy. V tichosti lze projednat nepředvídané scénáře pro různé Trumpovy plány a zahájit diskuse o tom, jak by se Británie mohla stát součástí sil evropské reakce.

Starmer má příležitost prohlásit, že Británie nebude v NATO jednoduše spojencem mimo EU (na stejné úrovni jako Kanada, Turecko a USA) a usilovat o zvláštní vztah s EU. Měl by jít dál než jen k vstupu do Evropské obranné agentury a usilovat o to, aby se Británie podílela na většině obranných projektů v celém systému EU (jako je tomu v případě Norska).

Premiér by měl uznat integraci Spojeného království do evropské obranné a technologické průmyslové základny. To by znamenalo změnu oproti zastaralému přístupu konzervativní vlády, která byla hlavním propagátorem transatlantického průmyslového schématu. To by také zahrnovalo podporu prohloubené spolupráce mezi EU a NATO, spíše než se zaměřovat pouze na obranu NATO.

A v 21. století se bezpečnost netýká jen raket, letadel a tanků. Starmer by měl vysvětlit, jak může Velká Británie pomoci rozšířit evropskou moc a bezpečnost mimo jiné prostřednictvím spolupráce v oblasti sankcí, kontroly technologií, dodavatelských řetězců, kritických surovin, energetické bezpečnosti, migrace a společných akcí proti gangům a obchodníkům s lidmi. Spolupráce v těchto nových bezpečnostních oblastech může pomoci poskytnout nový rámec pro uvažování o vztahu, který přesahuje logiku dohody o obchodu a spolupráci. Starmer by měl povzbudit všechny své domácí ministry, aby se setkali se svými protějšky v klíčových evropských zemích a vytvořili si zvyk pragmatické bilaterální nebo minilaterální spolupráce ve svých oblastech, od bezpečnějších ulic a migrace až po program vojenského výzkumu ve stylu Horizon.

Bude-li tato komunikace udělána správně, Británie by mohla zjistit, že v evropských hlavních městech probouzí chuť na odstranění třenic mezi Británií a EU. Některá hlavní města, jako je Paříž a Berlín, jsou pohlcena domácími politickými problémy, ale mnoho členských států, které se akutně obávají o svou bezpečnost, by mohlo být přirozenými spojenci pro reset vztahů. V roztříštěné Evropě by se severské a pobaltské země a Polsko mohly stát vůdci koalice přátel Británie.

Starmer může ve snaze o evropský reset najít jak domácí, tak zahraničněpolitickou příležitost. Dělicí čára je nyní mezi pragmatickou spoluprací v národním zájmu a izolacionistickým sebepoškozováním poháněným ideologií. Průzkumy veřejného mínění mezi voliči pro odchod z EU ukazují, že drtivá většina z nich je ohledně Evropy pragmatická – zejména pokud respektujete červené čáry pro svobodu pohybu. Dokonce i v citlivých otázkách, jako je mobilita mládeže, jsou výsledky povzbudivé. Před volbami provedla Evropská rada pro zahraniční vztahy průzkum veřejného mínění ve spolupráci s Datapraxis/YouGov, v němž se lidí ptala na jejich názor na "nový systém, který by umožnil britským státním příslušníkům ve věku 18 až 30 let žít, studovat nebo pracovat v EU po dobu až čtyř let, výměnou za to, že by občané EU ve věku 18 až 30 let mohli žít, studovat nebo pracovat ve Spojeném království po dobu až čtyř let". Výsledky byly překvapivé: 63 % pro, jen 10 % proti. Dokonce i mezi voliči podporujícími odchod z EU bylo 48 % pro a 19 % proti.

Pokud se Starmerovi podaří resetovat evropskou agendu v oblasti bezpečnosti a brzy dosáhne úspěchů ve spolupráci, jako je návrat do Erasmu, vyřešení front na pasy a snížení třecích ploch pro exportéry, ukáže výhody praktické spolupráce. A mohl by také vyvolat hluboké nadšení v labouristické koalici, která je velmi široká, ale křehká.

Summit EPC v Blenheimu je příležitostí pohřbít psychodrama let brexitu a vytvořit nové pouto s našimi sousedy, abychom udrželi Evropu v bezpečí. Kde jinde se to mělo udělat než v rodném domě Winstona Churchilla? Pokud se Starmer chopí příležitosti a bude vizionářský, může pomoci své zemi konečně dosáhnout vítězství v Evropě.

Zdroj v angličtině: ZDE