Svědectví: Fyzioterapeutka v Gaze: Můj dům byl bombardován - a můj malý syn a milovaný manžel zemřeli

25. 7. 2024

 

V květnu 2022 jsme odcestovali do Egypta, původně na letní dovolenou, ale zjistili jsme, že náklady na léčbu neplodnosti v Káhiře jsou mnohem nižší. Nakonec jsme tam strávili čtyři měsíce. Dva týdny po přenosu embryí jsme museli absolvovat cestu zpět přes hranice do Gazy, která trvala celé dva dny, přes často nebezpečná kontrolní stanoviště. Byla jsem vyčerpaná a bála jsem se o své nenarozené dítě. V dubnu 2023 přišel Ahmed na svět císařským řezem, po čtyřech letech touhy po dítěti.

Měsíc po porodu jsem se vrátila ke své práci fyzioterapeutky v nemocnici al-Rantisi. Snažila jsem se skloubit mateřství s prací, s čímž mi pomáhal manžel. Staral se o Ahmeda během mých směn a zůstával s ním vzhůru, abych se mohla vyspat.

Co se stalo, když začala válka?

Okamžitě jsem se začala bát o bezpečí své rodiny, sourozenců a jejich rodin. K tomu se přidal stres z toho, že se jako novopečená matka snažím ochránit svého syna před dopady bombardování a otřesy v naší domácnosti, která byla plná hluku a úzkosti.

Během čtyř dnů od začátku války se náš domov stal útočištěm pro více než 60 lidí, většinou příbuzných mého manžela. Někteří byli vysídleni kvůli ohrožení jejich sousedství izraelskou armádou a někteří kvůli ostřelování jejich domů, které je vyhnalo ven.

Ahmed měl problémy se spánkem. Uklidnit a utišit ho byl problém, který ještě ztěžoval [nedostatek jídla a výživy] potřebný ke kojení.

Moje utrpení se vystupňovalo 19. října. V té době se v našem domě ukrývalo 31 lidí, protože ostatní se rozhodli přesunout na jih. [Izraelci se zaměřili na celou ulici; vybombardovali nejméně sedm domů včetně našeho. Někteří z nás byli společně v jedné místnosti poté, co jsem Ahmeda nakrmila, políbila a uložila do postele v jiné místnosti. Nevím proč, ale můj manžel odešel z místnosti, kde jsme byli, aby něco udělal.

O několik vteřin později byl dům bombardován a já viděla naprostou tmu. Několik okamžiků poté mě zpod trosek vytáhli muži, které jsem neznala. Křičela jsem na ně a prosila je, aby zachránili mého syna.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Ahmed tam byl právě se mnou. Když jsem ho ten den ukládala do postele, nevěděla jsem, že je to poslední polibek, poslední objetí. Přežilo jen šest lidí.
Měla jsem silné bolesti, takže mě odvezli do nemocnice Kamal Adwan [v Bejt Lahíi], kde jsem celou noc čekala v posteli a doufala, že dostanu zprávy o svém manželovi a synovi. Druhý den ráno přišli můj otec a matka s bledými tvářemi. Jakmile jsem je uviděla, věděla jsem, že můj život navždy postihlo neštěstí. Řekli mi, že oba zemřeli. Cítila jsem, jak se mi hroutí svět. Mému synovi bylo pouhých pět měsíců a tři týdny. Už jsem mu koupila oblečení, které mu mělo vydržet do dvou nebo více let. Moc jsem se těšila, až je bude nosit. Chtěla jsem, aby rychle vyrostl a stal se mým společníkem a přítelem.

Moje zranění byla neuvěřitelně bolestivá. Zlomenina páteře, zlomená žebra a poškozené stehenní šlachy. Byla jsem objednaná na stabilizační operaci páteře, která měla zmírnit bolesti zad, ale bylo tam tolik pacientů, že k tomu nikdy nedošlo.

Uvnitř nemocnice panovaly zoufalé podmínky. Všude leželi zranění lidé, mnozí bez ošetření kvůli nedostatku léků, které nakonec došly. Viděl jsem, jak se neléčené amputace mění v sepsi a jsou zamořeny červy. Chybělo sterilizační zařízení.

Obávám se, že bez [chirurgického zákroku] by se zlomeniny nemusely správně zahojit, což by mohlo mít dopad na mou schopnost pokračovat v kariéře fyzioterapeuta.

Po 34 dnech v nemocnici jsme byli nuceni se evakuovat do evropské nemocnice [v Chán Júnisu] uprostřed pokračujícího bombardování a hrozící vojenské přítomnosti. Byl to strastiplný útěk před smrtí,.. Poté jsme byli s rodiči nuceni odejít do Rafáhu a poté do al-Mawasi na jižním pobřeží.

Zoufale se snažím zařídit si převoz do zahraničí, aby posoudili můj stav a poradili se s lékařem o operaci, ale to se za těchto okolností zdá téměř nemožné.

Prožívám fyzická muka, ale jsem rozervaná i emocionálně. Jediné, co mě rozptyluje, je, že musím být neustále ve střehu před dalším náletem.

Mohammed, můj manžel, byl pro mě vším - mým společníkem, přítelem, oporou a sloupem. I teď, když je pryč, zůstane mým milovaným až do konce mého života. Ahmed přišel rozzářit můj svět svým krásným úsměvem. Stále si pamatuji jeho smích, jeho hlas a jeho oči. Chci vstoupit do fotografií, které s ním mám, a obejmout ho. Představuji si ho, jak začíná svůj první školní den, pak jako vysokoškoláka. Představoval jsem si, jak se z něj stává lékař nebo inženýr, manžel a otec. Ve svých představách jsem si maloval krásnou budoucnost svého dítěte.