Pařížská slavnost a Dreyfusova aféra

28. 7. 2024 / Boris Cvek

 

Ten první konzervativec je součástí otevřené, barevné, pluralitní společnosti. Této reálné západní společnosti, jakou představuje Francie a její dějiny. Pokud si to srovnáte s tím, jak společnost, třeba zrovna ta francouzská, vypadala ještě nedávno, třeba za doby Dreyfusovy aféry, tak musíte vidět v té olympijské slavnosti obrovskou úlevu. Nikdy se lidem nežilo lépe. A nejde jen o stránku materiální, zdravotní, ale i mezilidskou, kulturní, duchovní.

Když Zola v roce 1898 publikoval jeden z nejslavnějších textů světové žurnalistiky vůbec, své Žaluji!, v němž se zastával nevinně odsouzeného žida Dreyfuse, vypukly velké protižidovské nepokoje, během nichž se objevovala hesla chválící vraždění židů, a situace došla tak daleko, že muži na jihu Francie ukazovali davu své penisy na důkaz, že nejsou obřezaní (doporučuji knihu Ruth Harris The Man on Devil's Island). Pokud je dnes situace židů ve Francii horší, než byla třeba před 40 lety, není to kvůli hodnotám, které olympijská slavnost oslavovala, ale kvůli jejich popření.

My se právě musíme bát nikoli té plurality a barevnosti, mnohosti životních stylů, mnohosti lidských preferencí a osudů, ale jejich popření. Popření založeného primárně na představě, že kdysi tu byla nějaká tradiční, lepší společnost. Pokud pro vás do kategorie lepší společnost nepatří mučení, vraždění, pokrytectví, strach, nesvoboda, pak žádná lepší společnost nikdy v minulosti neexistovala.

To, co jsme viděli v Paříži, je logický důsledek na lidských právech postaveného právního státu, svobody, veřejné kontroly moci, vědeckého pokroku, který se týká také poznání lidské sexuality a lidských prožitků. Ne že by zde nebyla rizika, protože právní stát, svoboda, veřejná kontrola moci, věda nejsou něco, co se děje samozřejmě. Jsou to náročné procesy, které vyžadují velkou vážnost, odvahu a důkladnost. Jen bychom si vážnost a důkladnost neměli plést s životním stylem v KLDR. Feynman po nocích bubnoval v barech a Einstein vyplazoval jazyk, abych uvedl jen příklady z vědy. Klíčový je výsledek, efekt, věcná debata o tom či onom problému, ne obecné moralizování a idealizování si minulosti.

Viktor Orbán nedávno prohlásil, že Západ nemá budoucnost, že budoucnost patří Rusku a Číně. Tyhle lidi spojuje vědomí, že v právním státu by skončili ve vězení. Orbán, Putin, Si. Armáda v Dreyfusově aféře, ačkoli lidé věřili, že je především chrání před německou říší, měla podobný pohled na svět: co je nám po nějakém židovi, my potřebujeme držet své postavení, a proto budeme falšovat důkazy a manipulovat soudy. Dokonce kryli skutečného německého špiona, jen aby udrželi svá koryta.

Za tímto „principem cti“ se spojili ve Francii na konci 19. století důstojníci, nacionalisté, konzervativci, katolíci. Čest výjimkám, jakou byl Dreyfusův obhájce Demange, konzervativní katolík, nebo důstojník Picquart, který odhalil skutečného viníka, a potvrdil tak Dreyfusovu nevinu, a který se vzepřel se svým nadřízeným, kteří nechápali, co je mu po tom, že nějaký žid (Drefyus se považoval ovšem jednoznačně za Francouze, kvůli tomu také utekl z okupovaného Alsaska) shnije zoufalstvím v brutálním vyhnanství.

Nebylo potřeba sociálních sítí, aby si masy francouzských občanů myslely, že za porážku Francie v roce 1870 mohou židé, že za pády bank mohou židé atd., přitom Francie prošla díky revoluci a Napoleonovi naprostým zrovnoprávněním židů ve společnosti. Bylo ale zapotřebí lidí jako Picquart, Zola, Demange, Lazare a mnoha dalších, kdo hájili právní stát a republiku, abychom se mohli dostat až k dnešní svobodě, pluralitě a lidským právům.

V Česku konce 19. století to bylo přitom ještě horší než ve Francii. Ve Francii došlo k tomu, že naprosto selhala armáda, židovský důstojník byl justičním zločinem vojenského soudu odsouzen za zradu a kauza rozdělila národ. U nás civilní soud odsoudil žida za údajnou rituální vraždu, což by ve Francii v té době neprošlo asi ani v antisemitských kruzích. Aféra nerozdělila národ, nýbrž všichni stáli svorně proti Masarykovi. Židé přece pojídají krev křesťanů. To dá rozum. A znovu opakuji: ani sociální sítě národ nepotřeboval, aby tomu věřil.

Dreyfusova aféra samozřejmě nebylo to nejhorší, co se z plodů tradiční společnosti (připomeňme, že oficiální nenávist k židům se v západní Evropě datuje někdy do doby Třetího lateránského koncilu v roce 1179) mohlo v moderní době vylíhnout. Stačí zmínit jedno slovo, totiž holokaust. Nicméně ještě bych se vrátil zpět k olympijské slavnosti. Někteří říkají, že byla zvrácená. Za zvrácenost bylo ale kdysi považováno ledaco, třeba půjčování na úrok (jeden z nejtěžších hříchů podle konsensu středověkých autorit), tanec (Hus), ateismus, věda, předmanželský sex, rozvod, vzdělávání žen nebo vzdělávání vůbec. Vraždy tzv. „ze cti“ máme v Evropě dodnes.

Co se mi na olympijské slavnosti velmi líbilo, byl důraz na ženy proměňující svět k lepšímu od Kristiny Pisánské po Simone de Bauvoir. Ano, naši (zejména ve střední Evropě) předkové by snad ve shodě napříč věky považovali tyto ženy za zvrácené. Snad se do těch dob a společností už nikdy nevrátíme. Kdo vidí minulost reálně, musí být, byť by jeho preference v osobním životě byly jakékoli, vděčný za to, že žije dnes, a úhlem pohledu této vděčnosti by měl hodnotit také olympijskou slavnost v Paříži. Orbánův a Putinův apel na lepší společnost tzv. tradičních hodnot nemá jiný cíl než nás zničit a podrobit, vrátit nás zpět do minulosti, kdy věrchuška bude využívat tradičních fantasmagorií k šíření a udržování bezpráví a vlastní moci. Jde jim o to zničit konkurenční civilizační model, v němž by skončili ve vězení.