Ztráta věcí, které jsem považoval za samozřejmost

21. 2. 2024

čas čtení 10 minut
Po deseti letech mé učitelské kariéry na vysoké škole studenti přestali být schopni efektivně číst, píše Adam Kotsko.

V posledních letech jsme byli svědky po sobě jdoucích vln zákazů knih ve státech ovládaných republikány, jejichž cílem bylo stáhnout z učeben a regálů knihoven jakýkoli text s "woke" tématikou. I když se výsledky někdy zdají být fraškovité, jako v případě zákazu Mause Arta Spiegelmana kvůli tomu, že obsahuje "sprostá slova" a explicitní nahotu hlodavců, agenda zákazu knih není k smíchu. Motivována fanatismem již napáchala prokazatelné škody a slibuje, že udělá víc. Zároveň je však vhodná reakce v zásadě jednoduchá. Jmenovaní jednotlivci mají rozvinuté explicitní zásady s jasnými cíli a výsledky a my je můžeme nahradit lidmi, kteří chtějí tyto zásady zvrátit. Na mnoha místech se to již začíná dít a já doufám, že tyto úspěchy budou pokračovat, dokud nebudou obnoveny všechny zakázané knihy.

Pokud se tak stane, nebudeme ještě moci vyhlásit vítězství. Porážka otevřeného spiknutí, jehož cílem je připravit studenty o fyzický přístup ke knihám, udělá jen málo pro to, aby působila proti rozptýlenějšímu souběhu sil, které studenty připravují o dovednosti potřebné k tomu, aby se s těmito knihami vůbec smysluplně zabývali. Jako vysokoškolský pedagog jsem denně konfrontován s výsledky tohoto spiknutí bez spiklenců. Učím na malých vysokých školách svobodných umění už více než 15 let a v posledních pěti letech je to, jako by někdo přepnul vypínač. Po většinu své kariéry jsem zadával přibližně 30 stran čtení jako základní očekávání – někdy jsem to zvětšil pro čistě výkladové čtení nebo jsem se stáhl pro obtížnější texty. (Žádná lidská bytost například nedokáže přečíst 30 stránek Hegela na jedno posezení.) Nyní jsou studenti zastrašeni čímkoli nad 10 stran a zdá se, že odcházejí od čtení pouhých 20 stran bez skutečného porozumění. Dokonce i chytří a motivovaní studenti mají problém udělat s psanými texty více, než extrahovat poznatky vytržené z kontextu. Hodně času ve třídě zabírá prosté zjišťování, co se stalo v příběhu nebo základní kroky sporu – dovednosti, které jsem dříve považoval za samozřejmost.

Vzhledem k tomu, že tento vývoj velmi přímo ovlivňuje mou schopnost dělat svou práci tak, jak ji chápu, hodně o tom mluvím. A když o tom mluvím s neakademiky, nevyhnutelně se objevují určité předvídatelné reakce, které všechny zpochybňují realitu trendu, který popisuji. Neměla snad každá generace pocit, že mladší kohorta jde do pekla? Nestěžovali si profesoři odjakživa, že pedagogové na dřívějších stupních dostatečně nevybavují své studenty? A nepřeskakují studenti od nepaměti četbu?

Reakce mých kolegů akademiků mě však ujišťuje, že se jen neoddávám mezigeneračnímu reptání. Anekdoticky jsem se doslova nesetkal s profesorem, který by nesdílel mé zkušenosti. Profesoři také diskutují o této problematice v akademických odborných publikacích, a to z různých úhlů pohledu. Zdá se, že se téměř všichni shodneme na tom, že čelíme novým překážkám při strukturování a realizaci našich kurzů, což vyžaduje, abychom tváří v tvář zpřísňování příprav zmírňovali očekávání. Ano, vždy se našli studenti, kteří četbu přeskočili, ale to už jsme na novém území, kdy i vysoce motivovaní studenti s vyznamenáním mají problém pochopit základní argument dvacetistránkového článku. Ano, profesoři nikdy necítí uspokojení z toho, že středoškolští učitelé udělali dost, ale ne každá generace profesorů se musela vypořádat s důsledky No Child Left Behind a Common Core. A konečně, ano, každá generace si myslí, že mladší generace selhává – s výjimkou současné kohorty profesorů, kteří se obecně více zajímají o úspěch a duševní zdraví svých studentů a jsou vnímavější k potřebám studentů než kterákoli skupina pedagogů v historii lidstva. Na naše studenty si nestěžujeme. Stěžujeme si na to, co jim bylo vzato.

Pokud se zeptáme, co tuto změnu způsobilo, najdeme několik zřejmých viníků. Prvním z nich je to samé, co téměř každému vzalo schopnost soustředit se – všudypřítomný smartphone. Dokonce i jako profesionální akademik, který studuje Korán v arabštině pro zábavu, jsem si všiml, že moje vytrvalost ve čtení ochabuje. Jednou jsem se na schůzi fakulty chlubil, že jsem četl celou svou hodinovou cestu vlakem, aniž bych se podíval na telefon. Moji kolegové se shodli na tom, že se jedná o velký výkon, který se jim v poslední době nepodařil. I když jen zřídka dosáhnu tak vysoké úrovně soustředění, jsem schopen ji "zapnout", když je to požadováno, například když se o prázdninách prokousávám velkým románem. To proto, že jsem byl schopen rozvíjet a procvičovat tyto dovednosti rozšířené koncentrace a pozorného čtení před zásahem smartphonu. Naproti tomu dětem, které vyrůstaly s chytrými telefony, tento základ chybí. Pravděpodobně není náhoda, že samotný iPhone, původně uvedený na trh v roce 2007, se blíží vysokoškolskému věku, což znamená, že profesoři mají stále více co do činění se studenty, kteří se stali závislými na dopaminovém hitu všudypřítomné obrazovky dlouho předtím, než by se seznámili s jemnějšími potěšeními stránky.

Druhým vysvětlením je masivní narušení v podobě uzavření škol během pandemie COVIDu-19. O nezbytnosti těchto opatření se stále diskutuje, ale o čem se již nediskutuje, je velmi reálná ztráta učení, kterou studenti utrpěli na všech úrovních. Dopad bude nevyhnutelně pociťován i v příštím desetiletí nebo déle, dokud poslední kohorta postižená masovým "příklonem k internetu" konečně nedostuduje. Pochybuji však, že pandemické uzávěry byly samy o sobě rozhodujícím faktorem. Nejen, že výrazný pokles odolnosti vůči čtení začal před pandemií, ale studenti, které vidím, by již byli na střední škole v době uzavření škol. Byli by tedy lépe vybaveni k tomu, aby z online formátu něco získali, a co je důležitější, jejich základní čtenářská kompetence by již byla vytvořena.

Méně diskutované než tyto širší kulturní trendy, nad nimiž mají pedagogové jen malou kontrolu, jsou zásadní změny v pedagogice čtení, k nimž došlo v posledních desetiletích – některé jsou motivovány stále rostoucí poptávkou po "výuce na zkoušku" a některé módními výstřelky vycházejícími ze škol. Do druhé kategorie patří široce diskutovaný úpadek fonetického vzdělávání ve prospěch přístupu "vyvážené gramotnosti", který prosazuje odbornice na vzdělávání Lucy Calkinsová (která v poslední době přijala potřebu foničtější výuky). Výsledky této neuvážené změny jsem začal pozorovat před několika lety, kdy se studenti náhle přestali pokoušet vyslovovat neznámá slova a místo toho se zastavili, dokud nerozpoznali celé slovo jako celek. (Na nedávném vyučovacím hodině byl jeden chytrý a schopný student zaskočen slovem okolnosti, když četl text nahlas.) Výsledkem této gramotnosti založené na vibracích je, že studenti nikdy nedosáhnou skutečné plynulosti ve čtení. I když odhlédneme od vlivu chytrých telefonů, jejich zážitek ze čtení je neustále narušován jejich záměrně pěstovanou neschopností zpracovat neznámá slova.

Přes všechny nedostatky metody vyvážené gramotnosti ji pravděpodobně zavedli lidé, kteří si mysleli, že pomůže. Je těžké vidět podobnou motivaci v sílícím trendu přidělovat studentům pouze takové krátké pasáže, které lze zahrnout do standardizovaného testu. Částečně kvůli změnám vyvolaným nechvalně známými standardy Common Core musí nyní učitelé bojovat o to, aby svým studentům přidělovali delší četbu, natož celé knihy, protože tyto aktivity se přímo nepromítnou do toho, že studenti získají lepší výsledky v testech, což vede k tomu, že školy získají více finančních prostředků. Důraz na standardizované testy byl vždy přinejlepším rušivým elementem, ale dosáhli jsme bodu, kdy aktivně kanibalizuje vzdělávací zkušenosti studentů – což je výsledek, který nikdo nezamýšlel ani neplánoval a pro který neexistuje žádné možné ospravedlnění.

V tuto chvíli se nemůžeme vrátit v čase a udělat pandemii jinak, ani neexistuje žádná realistická cesta, jak vrátit džina smartphonů zpět do láhve. (I když poznamenám, že my jako společnost se alespoň snažíme udržet jiné návykové produkty mimo dosah dětí.) Musím si však myslet, že přinejmenším můžeme přestat aktivně bránit mladým lidem v tom, aby rozvíjeli schopnost sledovat rozšířené příběhy a argumenty ve třídě. Bez ohledu na jejich profesi nebo nejvyšší úroveň vzdělání budou tyto dovednosti potřebovat. Svět je komplikované místo. Lidé – jejich historie a identita, jejich instituce a pracovní procesy, jejich strachy a touhy – jsou prostě příliš složití na to, aby se dali zachytit v pracovním listu s odstavcem a několika otázkami na čtení s porozuměním. Psaní prózy ve velkém měřítku je nejlepším médiem, které máme k dispozici pro zachycení této složitosti, a vzdělávací systém by neměl bránit studentům, aby se naučili, jak se do ní efektivně zapojit.

To není otázka snobství, ale základní spravedlnosti. Uvědomuji si, že ne každý soustředí svůj život na knihy tolik jako profesor humanitních věd. Myslím, že o něco přichází, ale jsou dospělí a mohou si vybrat, jak budou trávit svůj čas. To, co se děje se současnou generací, není to, že by si jednoduše vybrali TikTok před Jane Austenovou. Jsou zbavováni možnosti volby – bez skutečného důvodu nebo prospěchu. Můžeme a musíme přestat páchat tento zločin na našich mladých lidech.

Zdroj v angličtině: ZDE

1
Vytisknout
8212

Diskuse

Obsah vydání | 26. 2. 2024