Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Hrozí nám druhorepubliková deprese a jak z toho ven

26. 2. 2024 / Boris Cvek

čas čtení 6 minut

Není to tak dávno, co předmětem debat bylo, zda Ukrajinci získají zpět „jen“ všechno to, co jim bylo vzato po 24. únoru 2022, nebo zda si k tomu vezmou ještě Krym. Zločiny musejí být vyšetřeny, Putin musí stát před tribunálem, Krym musí být zpátky. Musí. Jděte na oddělení ARO, na onkologická oddělení a zopakujte tam všem, lékařům i pacientům, že se musí, prostě musí uzdravit. Musí.

Dnes se diskutuje hodně jinak, v duchu tzv. realismu. Jan Macháček v sobotních Lidovkách dokonce píše o tom, že Západ je dobrý v předstírání ctností, ale skutek utek. Prý ukrajinští politici musejí najít nějaký nový narativ, za co vlastně umírat. Krym už to asi nebude. Jenže měnit narativy, aby se jim věřilo, nejde jen tak podle potřeb. Kdo bude chtít za takový kaleidoskop naivních hesel bez obsahu umírat?

Generál Šedivý zase v rozhovoru v tomtéž čísle Lidovek tvrdí, že Rusko může reálně změnit ukrajinský režim a pohltit také Moldavsko a Gruzii směrem k obnovení SSSR. Dokonce už i v pořadu dříve triumfalistické paní Tachecí na Českém rozhlase Plus se mluví jinak, jak prý Putin posílil, jak z toho všeho vyšel dobře, jaký je to mocný chlapík – a na Seznamu čteme pesimistické zprávy z bojiště nebo články o tom, jak se Rusku ekonomicky daří, ačkoli jsme byli na jaře 2022 médii krmeni, že se musí co nevidět zhroutit. On třeba český obchod se zeměmi střední Asie se v některých oblastech zvýšil o desítky tisíc procent a v ČR na začátku roku 2024 tvořil ruský plyn z celkového objemu plynu asi 60 procent. To jsme borci, že?

Šéf generálního štábu Řehka mluví o blížící se válce s Ruskem (ale stejné zprávy jsou na veřejnosti také od skandinávských tajných služeb) a jiný expert na Seznamu sdělil, že v horké válce s Putinem budeme už za dva tři roky a že nakoupené americké stíhačky nám proto budou k ničemu. Neměli by politici tedy férově začít lidem říkat, že se budou muset připravit na rozbombardované nemocnice a školy, že ženy a děti by měly začít utíkat za hranice – a kam? Zapomeňte na své plány, připravujte se na smrt a zmrzačení. Nebo když by tohle začali lidem říkat, dojde ke zhroucení demokracie a Putin nás bude mít na lopatě? Bojím se, že ano.

V sobotních Lidovkách najdeme také svědectví od Tomáše Vlacha o tom, jak se lidé na Ukrajině začínají bát dříve tak populární a milované armády. Bojí se totiž, že by mohli být odvedeni na frontu. A zkušení vojáci na frontě se zase bojí toho, že jim budou krýt záda zcela nezkušení a násilím odvedení amatéři. Je to logické.

Co z toho všeho vlastně může plynout pro nás? Nabízí se únik do mentality druhé republiky. Ostatně o zrádném Německu, které Ukrajině ovšem dává hned po USA druhou největší vojenskou pomoc, se u nás vehementně mluvilo hned od začátku války. Dnes by titíž museli mluvit o zrádných USA, což se jim nechce, přitom Američané už v době pádu Mariupolu dávali jasně najevo, že mají své meze: žádný letecký most pro hlady umírající v tom městě, žádná kontrola vzdušného prostoru. Na zoufalé volání Ukrajiny byla americká odpověď jasná: ne.

Stále je tu ale ve vzduchu představa, že západní Evropa není tou cestou, že málo zbrojila, že nás nechá, že se spojíme s Polskem a Pobaltím a budeme… budeme co? Není jasné z toho, co se děje na Ukrajině, že bez Západu to nejde? Kdo nám bude financovat chod státu, kdo nám bude dávat zbraně, když budeme s Polskem a Pobaltím porážet Rusko? Bojím se, že už jen při té představě, pokud tomu veřejnost skutečně uvěří, se u nás, ale i v Polsku a Pobaltí, zhroutí demokracie a nastoupí režim kolaborantský k Moskvě. Orbán. 1939, 1969. Jako mávnutím kouzelného proutku.

Představme si, že by západní Evropa v 90. letech zbrojila na horkou válku s Ruskem. Jak by se asi vyvíjela ta západní společnost? A vzali by nás do NATO nebo do EU? Těžko. V takovém kontextu bychom byli jen přítěž. Oni by museli myslet na vlastní životy a zájmy. Možná by se rozpadla Evropská unie jako taková. Klid a optimismus západní Evropy, její prosperita, v 50.-80. letech byly dány právě Američany garantovanou bezpečností. Politici ve Francii a Německu museli čelit maximálně mírovým protestům, ne skutečné válce.

Je-li z toho našeho současného stavu nějaká cesta ven, ven z pasti druhorepublikové deprese, je to zpytování svědomí nad tím, že jsme se nedostatečně integrovali do západní Evropy, že jsme integraci ze zcela malicherných důvodů házeli klacky pod nohy, že vlivní politici u nás doma živili a živí zcela absurdní nacionalismus, který se kupříkladu raduje z úspěchu k neonacismu směřující AfD v Německu.

Musíme si vybrat: buď je Západ zrádný a obejdeme se bez něho v Orbanistánu, nebo je třeba se vzpamatovat a dělat maximum pro integraci. Možná jsou ve Francii, Británii a Německu u moci blbci, kteří nechápou, jak moc je nutné zbrojit a bojovat s Ruskem, ale těžko jim budeme diktovat a zapřahat je do našich zájmů. Můžeme veřejnost přesvědčovat stále dokola, jak nás zradili a zradí, jak nic nechápou, jak to neumějí, ale pak nemáme k Putinovi už žádnou alternativu, nebo se můžeme pokusit o osud Rakušanů, Bavorů či Belgičanů.