"Starmer for genocide": Islamismus využívá britského politického vakua

21. 2. 2024

čas čtení 7 minut
Naši lídři dovolili, aby fanatismus vzkvétal, píše Ayaan Hirsi Ali.

V roce 2005, kdy jsem byla poslankyní v Nizozemsku, moje strana připravovala strategii ohledně nadcházejících komunálních voleb. Patřila jsem ke středopravicové VVD a obzvláště nám záleželo na tom, abychom oslovili rostoucí komunitu migrantů v zemi. Po dlouhých diskusích se vedoucí představitelé dohodli na Laetitii Griffithové, která nás bude v Amsterdamu zastupovat. Byla černoška a měla kořeny v Surinamu, bývalé holandské kolonii v Karibiku. Mohla by získat kreolské hlasy ve městě. Ještě důležitější bylo, že stratégové VVD se domnívali, že by mohla získat část muslimské populace ve městě.

V naději, že tento úkol usnadní, vydala strategická skupina také zvláštní požadavek: Abych mlčela o všech otázkách týkajících se islámu, alespoň do doby po volbách. Pak šli ještě dál a požádali mě, abych veřejně prohlásila, že islám je náboženstvím míru.

Stačí říct, že jsem odmítla. Vysvětlila jsem, proč odmítání zpochybňovat hrozbu islamismu není zrovna chytrou politickou taktikou. Zdůraznila jsem, že místo toho bychom měli povzbuzovat muslimské menšiny, aby se integrovaly a přijaly nizozemské hodnoty. Ale strana se postavila na stranu Griffithové, já jsem byla postavena do role enfant terrible a prohráli jsme volby. Ani to však nevedlo vedení k zamyšlení, protože jeho hlavním poznatkem bylo: Chceme-li zvítězit ve čtyřech největších městech země, měli bychom i nadále dávat volnou ruku izolacionistickým formám islámu. Jak mi znovu a znovu říkali moji starší kolegové, byl to numerický zdravý rozum.

Za posledních 18 let jsme byli svědky důsledků takového "zdravého rozumu" – a to nejen v Nizozemsku. Na celém Západě rozbíjející síla islamismu způsobuje skřípání kdysi mocných politických tradic. Například ve Francii se nyní Emmanuel Macron ze všech sil snaží mluvit tvrdě o islámu ve snaze získat zpět politickou autoritu, kterou nevyčerpal. V USA zase demokraté takový luxus nemají: Už se začínají vkrádat obavy, že by mohli letošní volby prohrát, pokud propalestinští stoupenci v nerozhodných státech mobilizovaní dobře organizovanými islamisty zůstanou doma. V Michiganu už Rashida Tlaib vyzvala demokraty, aby nehlasovali pro Bidena.

Dokonce i Velká Británie, ostrovní stát, který je často považován za imunní vůči radikálním silám, je nyní nucena počítat s islamismem. V týdnu, který uplynul od chvíle, kdy Labouristická strana pozastavila svou kandidaturu v Rochdale, byla velká část viny připisována mlhavému antisemitismu. Co však chybí, je pochopení toho, odkud tento předsudek tak často pochází: Není to jen produkt aktivisticko-dekolonizační vysokoškolské politiky, ale také ochoty strany usmířit si své islamistické voliče.

Tento fenomén samozřejmě sahá daleko za hranice Rochdale a jedné konkrétní strany. Spíše jsme svědky toho, co Christopher Caldwell označil za "revoluci v Evropě". Již v roce 2009 Caldwell pozoroval, jak masová imigrace muslimů mění kulturu Evropy. Poznamenal, že tito nově příchozí neposilují ducha evropských měst, ale nahrazují ho. Jak napsal: "Když se nejistá, tvárná, relativistická kultura setká s kulturou, která je ukotvená, sebevědomá a posílená společnými doktrínami, je to obvykle ta první, která se mění tak, aby vyhovovala té druhé."

Za to byl (stejně jako mnoho dalších) mnohými zavržen jako xenofob šířící strach. A evropští političtí lídři si všimli, jak s ním zachází, a pokračovali v prodeji falešných slibů o multikulturalismu – aniž by si uvědomili, že tím umožnili, aby proces islamizace zapustil kořeny.

Při pozorování této sestupné spirály je v módě obviňovat Ameriku. Je to koneckonců národ, který zrodil mantru multikulturalismu. Jestliže však Amerika vytvořila semena dnešního chaosu, evropské klima mu umožnilo rozkvést. Není náhodou, že evropská vlna islamismu přišla právě v době, kdy se na kontinentu začala projevovat dechristianizace. Tento vzrůstající fanatismus se setkal s duchovním vakuem – a proto vzkvétal.

Tváří v tvář příchodu nového společenství s tak silným systémem víry hledaly evropské politické elity útočiště v měkkém fanatismu nízkých očekávání. Tím, že jsme jim odepřeli svobodu jednání, jsme muslimské imigranty zahalili do rétoriky oběti. Byl vyvinut soubor falešných předpokladů, které je charakterizovaly jako oběť vyloučení a diskriminace. Stal se jen další formou "zdravého rozumu".

Po roce 2001, kdy se v Evropě začal odehrávat džihádistický terorismus a jeden průzkum za druhým ukazoval, že většina muslimů tiše podporuje systém víry, který ospravedlňuje teroristické aktivity, evropští lídři tyto předpoklady zdvojnásobili. Pravidla se uvolnila, standardy se snížily a vymlouvali se, kdykoli se jejich odcizení překlopilo v násilí.

Mezitím se fenomén manipulace s daty stal politickou normou. Akademici a think-tanky se postavili do fronty, aby na papíře vyprodukovali uklidňující výsledky, které odmítaly uznat rostoucí vlnu islamizace, a to buď tím, že ji zcela ignorovali, nebo zlehčováním počtu muslimských migrantů. Zřizování soudů šaría bylo sotva registrováno, zatímco nám bylo řečeno, že výstavba gigantických mešit, madras a islámských center je vedena a obsluhována umírněnými muslimy. Ti, kteří měli dost odvahy na to, aby promluvili – například kvůli znásilňovacím gangům – byli umlčeni nebo vyhoštěni.

To je pozadí vzestupu islamistických útoků v Evropě a na Západě, ale je to také příčina dnešní politické krize v Británii. Po celé zemi – od Rochdale po Tower Hamlets, od Salisbury po Manchester – začínáme být svědky toho, co se stane, když islamismus dostane povolení k rozkvětu. Mnozí se nechali oklamat a mysleli si, že rok 2024 bude pro Británii "nudným rokem": Že po turbulencích konzervativců bude Starmerova vláda přinejhorším vlídně mdlá.

Ale to byla vždycky fantazie. Starmer, stejně jako mnoho jeho předchůdců a protějšků v Evropě, se jednoduše soustředí na krátkodobý cíl vyhrát všeobecné volby. A stejně jako mnozí z nich se i on nyní potýká s muslimskou základnou, která bude vyžadovat kompromis, má-li získat jejich hlasy: Ještě včera vyzval k "trvalému příměří" v Gaze, aniž by vysvětlil, jak by k němu mohlo dojít. Jinými slovy, stále více to začíná připomínat rok 2005: Opakování volebního hlavolamu VVD a údajně "selský" rozum, který se nevyhnutelně obrátí proti němu.

Je těžké nedojít k závěru, že toto je "nová Británie", kterou slibuje její příští premiér, kde se scény podobné těm, jichž jsme byli svědky v Rochdale, opakují znovu a znovu. To je koneckonců to, co se stane, když jsou základní principy národa narušeny – a když je tváří v tvář morálnímu a politickému vakuu islamismus jedinou mocnou silou ve městě.

Zdroj v angličtině: ZDE

1
Vytisknout
1817

Diskuse

Obsah vydání | 23. 2. 2024