Dlouhý covid a jeho těžko předvídatelné dopady

Můj boj s covidem

12. 1. 2023 / Milan Mundier

čas čtení 6 minut

Na sklonku roku 2020 jsem měl nedobrý pocit. Čínský koronavirus, zkráceně covid-19, nabýval na síle a čerstvě vyrobená vakcína byla teprve na cestě. Mnozí lidé už byli ze všech těch lockdownů a děsivých televizních reportáží unavení, někteří navíc podlehli dezinformacím o „obyčejné chřipečce“ nebo nástupu nové totality. Nešlo ani tak o to, jak moc se lišily názory některých lékařů a vědců, ale spíše o to, že se ke covidu vyjadřoval prakticky každý. Nebyl jsem obézní a s nějakou formou alergie se dnes potýká kdekdo. Ale když pracujete v první linii (přestože jste oficiálně vedeni jako úředníci), existuje vysoká pravděpodobnost, že se nákaze nevyhnete. Zejména když se dostáváte do kontaktu s lidmi, kteří riziko covidu podceňují a počáteční příznaky daného onemocnění připisují prostému nachlazení či únavě. V mém případě sehrála rozhodující roli silná virová nálož, jíž jsem byl vystaven. V tomto ohledu jsem nebyl ani první, ani poslední.

Během prvního dne stráveného v karanténě jsem pocítil určitou naději. Nebylo mi sice úplně dobře, ale cítil jsem se jako při klasické viróze. Další den už to bylo horší a ten následující jsem se začal dusit. Cestou z laboratoře, kde jsem se nechal otestovat (objednal jsem se na test hned poté, co jsem zůstal doma), jsem na ulici zkolaboval, naštěstí mě ale doprovázela má žena, které ihned přispěchalo pomoci několik kolemjdoucích. Že jsem pozitivní, jsem se dozvěděl (a jinou informaci jsem už ani nečekal) o necelých 24 hodin později.

Po týdnu stráveném v karanténě už bylo opravdu zle. Špatně se mi dýchalo, měl jsem vysoké horečky a dokonce jsem i jednou doma upadl. Moje žena, bývalá zdravotní sestra, má naštěstí dar pohotově reagovat. Zavolala mi záchranku, která mě hned převezla do nemocnice. Po několika vyšetřeních rozhodl lékař, jenž měl ten večer službu, o tom, že musím být hospitalizován. Byl jsem napojen na kyslík a pořád ještě nemohl uvěřit tomu, že jsem v nemocnici. Lékaři řešili, co se mnou. Ale čas rozhodně neztráceli: udělali mi další vyšetření a na základě jeho výsledků (mimo jiné se ukázalo, že jsem měl těžký oboustranný covidový zápal plic) mi podali onen zázračný lék jménem remdesivir.

V nemocnici se mi dostalo té nejlepší možné péče. Doktoři i sestřičky byli úžasní. Měl jsem problém dojít na toaletu, ale vnitřní hlas mi říkal, že dokud toho budu schopen, nic není ztraceno. Nad vodou mě držely také telefonáty s manželkou a balíčky, které mi po svých rodičích do nemocnice posílala. Spal jsem minimálně, možná jsem měl podvědomě strach, že bych se už nemusel vzbudit. Takže jsem spoustu času trávil na svém mobilním telefonu a byl vděčný za každou SMS od rodiny a od přátel. Z nemocnice mě propustili po necelých dvou týdnech, ovšem pod podmínkou, že budu mít doma oxygenátor. Mé ženě se podařilo jeden tak tak sehnat, kdyby ne, asi bych si v nemocnici ještě dlouho pobyl.

Návrat domů mi samozřejmě udělal dobře, kyslíkovou terapii jsem podstupoval dvakrát až třikrát denně. Myslel jsem, že už mám částečně vyhráno, ale realita byla o poznání složitější. Postcovidový syndrom je totiž stejné – promiňte mi ten výraz – svinstvo jako covid samotný. Poškozené vlasy a nehty se ještě přežít dají, jejich původní stav se časem (ve většině případů) obnoví. Horší je, když se dostaví smečka „černých psů“, jak Winston Churchill říkal těžkým depresím. Je vám do pláče a napadají vás všelijaké myšlenky. Máte pocit, že nic už nemá smysl. Spánek ještě za moc nestojí a zdají se vám zlé sny. Do toho máte problémy s pamětí a s koncentrací. Kdybych se postupně nevrátil k novinařině, šel bych s hlavou ještě víc „dolů“.

Ani návrat do práce nebyl po půl roce jednoduchý (jsem sociální pracovník). Ale s tím musí člověk počítat, ať už prodělá jakoukoli nemoc. Rád bych jen upozornil, že postcovidový syndrom může u někoho přetrvávat déle než „jen“ pár měsíců. A že jeho následky mohou být dlouhodobé (nikoli však trvalé). Úzkostné stavy, nízká odolnost vůči stresu, posttraumatický stresový syndrom, zkreslené vnímání reality (prostě vše vidíte černě), oslabené myšlení, narušená tělesná termoregulace, zadrhávání v řeči. Zeslábnete a zestárnete. Ale o jedno vás, pokud máte takovouto zkušenost, poprosím: nevzdávejte to.

A závěrem několik rad:

  • nebojte se o své zkušenosti mluvit

  • nebojte se vyhledat odbornou pomoc

  • nepodceňujte přínosy psychoterapie

  • využijte možnosti dechové rehabilitace

  • buďte trpěliví, jakýkoli náznak zlepšení ještě nemusí znamenat, že jste z toho venku

  • nepřeceňujte své síly

  • pozor na zklamání vzešlá z mezilidských vztahů, budou vás více bolet

  • udělejte si jasno v tom, pro koho/co budete žít


Díky účinné vakcíně a našemu skvěle fungujícímu zdravotnictví se už asi nemusíme covidu tolik bát. Smutnou pravdou ale zůstává, že některé z nás těžce poznamenal. Krásně to vystihla moje žena, když řekla, že lidé, kteří se po těžkém covidu vrací zpět do života, jsou na tom podobně jako američtí vojáci, kteří se vrátili z Vietnamu. Co dodat? Covid mnohé změnil a postavil na hlavu tvrzení, že v dnešní době obstojí pouze zdraví a silní jedinci. Jako společnost nás ale příliš nepolidštil. Stále však platí, že naděje umírá až jako poslední.

Autor je publicista: http://www.milan-mundier.webnode.cz

4
Vytisknout
7673

Diskuse

Obsah vydání | 13. 1. 2023