Paci paci, pacifismus!

12. 1. 2023 / Karel Dolejší

čas čtení 7 minut
"Raději budu prasetem, než se stát fašistou." Porco Rosso

Hvězdný japonský režisér animovaných filmů známý svými pacifistickými postoji, Hajao Mijazaki, po filmu Porco Rosso (1992) původně plánoval ještě druhý díl příběhu. Porco Rosso: Poslední výpad měl vyprávět o boji penzionovaného italského stíhacího pilota Marca Pagota zvaného "Porco Rosso" na španělském nebi proti italským a německým interventům.


Namísto toho se Mijazaki nakonec poprvé loučil se světem animovaného filmu projektem Zvedá se vítr (2013), zatímco v blízké době chystá ve svých 82 letech opravdu poslední titul Jak žijete.

Ale konec s filmovými odkazy. Za starého režimu nás učili, že prý jedině předválečný SSSR byl "důsledným bojovníkem proti fašismu". Za důkaz měla sloužit mj. sovětská podpora španělským republikánům v boji proti frankistům a italsko-německým interventům.

Co nám samozřejmě neřekli bylo, že každou kulku, kterou odeslal na španělské bojiště, si Sovětský svaz nechal zaplatit v tvrdé měně nebo zlatem; dále, že - jak plasticky popisuje Orwell v Holdu Katalánsku (1938) - političtí komisaři a tajná policie urputně pracovali na ovládnutí španělské republiky Moskvou a jejím důsledném "očištění" od čehokoliv autenticky levicového; a konečně že změna sovětské zahraniční politiky v souvislosti s paktem Molotov-Ribbentrop v roce 1939 vedla samotný SSSR k opuštění Španělů, kterým beztak už došly peníze.

Sovětská intervence ve Španělsku byla v komunistické propagandě nehledě na fakta i neslavný konec vždy stavěna do protikladu s tehdejším postojem západních mocností, které legitimní španělské vládě od počátku upřely vojenskou podporu. Británie a Francie tehdy vedly koalici států, která se zavázala k "neintervenci", včetně embarga na dodávky zbraní do Španělska. Jednalo se ovšem o politiku mimořádně pokryteckou, protože frankisté se hned na počátku války zmocnili většiny skladů zbraní a munice - a jejich válku štědře zbraněmi a municí podporovaly fašistická Itálie, nacistické Německo i fašisté v sousedním Portugalsku.

Okřídlené heslo "U Madridu se bojuje za Prahu!" tak vlastně postrádalo doušku "...dokud existuje španělský zlatý poklad, podle not sovětských politruků a jen do doby, než si to Stalin zase rozmyslí".

***

Licoměrný postoj tehdejšího sovětského vedení jistě neměnil nic na faktu, že postoj hlavních evropských mocností ke španělské válce byl pokrytecký a podlý. Leč i toto "ale" má ještě své "alebrž"; státy, které ve Španělsku aktivně intervenovaly, byly samy členy anglofrancouzského Neintervenčního výboru, jakož hlavním smyslem tak v praxi bylo uvalit ekonomické a zbrojní embargo na demokraticky zvolenou španělskou vládu.

Jinak řečeno, tehdejší revizionistické mocnosti podílející se na vedení války byly všechny formálně členy "mírové" koalice zakazující intervenci, aniž jim to sebeméně bránilo ve vojenské podpoře vybrané strany konfliktu. Nakonec původní neintervenční politiku dodržovala fakticky pouze Británie, zatímco i Francouzi přece jen poskytli omezené dodávky zbraní republikánům.

Ať už ohledně poslední ze španělských karlistických válek věříte čemukoliv, faktem zůstává, že politika "tlumení konfliktu" a "podněcování k míru" v praxi pomohla jedině agresorům, na jejichž chování měla nulový vliv.

***

Přečetl jsem si výzvu "mírových aktivistů" nazvanou "Mír a spravedlnost", která vyzývá k zastavení podpory obránců Ukrajiny. Pár dní jsem přemítal, jestli vůbec stojí za to na ni reagovat. Za prvé, dlouho dopředu jsem v této fázi války takový krok naší proruské scény očekával; za druhé, seznam signatářů poskytuje jasnou představu o obvyklých podezřelých, kteří samozřejmě hodlají nastolit "mír v Evropě" za cenu mezinárodní izolace a zničení nezávislé Ukrajiny.

Zatímco v ruských médiích se otevřeně volá po vojenských útocích na další a další sousedy, včetně (seznam je neúplný) pobaltských států, Polska, Německa, Švédska, Finska nebo Británie, signatáři výzvy se tváří, že imperialistické Putinovo Rusko je normální evropský stát, se kterým lze uzavírat normální mezinárodní dohody a v dobré víře očekávat jejich plnění.

Je to stejné, jako když předválečná Británie a Francie předstíraly důvěru v dodržování zásad Neintervenčního výboru. Dobře přitom věděly, že se věci mají zcela jinak.

Naneštěstí pro zmíněné "anděly míru" Kreml ještě před samotným zahájením intervence 24. února loňského roku v mnoha prohlášeních jasně a srozumitelně oznámil, že žádné mezinárodní závazky ohledně evropské bezpečnostní architektury přijaté po rozpadu SSSR už nehodlá dodržovat. V době, kdy si byl ruský imperialismus před katastrofálními vojenskými neúspěchy ještě jist v kramflecích a ministr zahraničí Lavrov ohledně mnohaletého zbrojení otevřeně prohlásil "Dlouho jsme zapřahali, teď pojedeme", vyřvával kremelský režim své cíle do světa s nebývalou otevřeností.

Zajisté je třeba brát Rusko vážně. To ale právě znamená pozorně si všímat všeho toho, co bylo a co je řečeno. Včetně Putinovy doktríny o "neexistenci" Ukrajiny a jejím "vynalezení" Leninem. Putinův esej z léta 2021 sám o sobě jasně demonstruje genocidní smysl pokračovací intervence proti Ukrajině.

Západ je ovšem tentokrát poněkud lépe zorientován než v roce 1936 a s těmi, kdo hodlají ničit cizí státy a přivlastňovat si vojenskou silou cizí území, se z pozice pokryteckého pacifismu nemaže. I velmi váhavým politikům jako je německý kancléř je totiž jasné, že Rusko za žádnou cenu nesmí z této války vyjít jako vítěz - protože jinak už v Evropě nebude žádný stát v bezpečí.

Výzva "Mír a spravedlnost" se fakticky netýká ani míru, ani spravedlnosti. Pouze skládá na hromadu nepřesvědčivé záminky zopakovat tragikomickou politiku Neintervenčního výboru z roku 1936, tj. ponechat napadeného bez podpory a odměnit agresora.

***

K filmovému výroku Porca Rossa uvozujícímu článek v podstatě nelze nic dodat. "Andělé míru" předstírají morální povznesenost a čistotu úmyslů, kterou jim ale nikdo příčetný nemůže uvěřit. Nelze se dotknout reality a "neušpinit se" od ní. Po andělské čistotě prý snad sahají kláštery, často situované na fyzicky špatně přístupných místech, tlustými zdmi oddělené od ošklivého světa venku. Pokud lze soudit podle toho, co občas pronikne navenek, s velmi střídavými úspěchy.

Teprve dějiny nakonec rozhodnou, kdo je tu vlastně prase.

6
Vytisknout
7038

Diskuse

Obsah vydání | 13. 1. 2023