O Adventu a kole Štěstěny

28. 11. 2022 / Boris Cvek

čas čtení 5 minut

V neděli začal Advent, slyšel jsem různé rady o tom, co se má dělat, v jakém směru zapalovat svíce na věnci atd. Viděl jsem v lese lidi řezat různé větvičky z jehličnatých stromů, aby si mohli udělat ten adventní věnec. Připadá mi, že je to podobně jako s těmi normalizačními gauči: má to soused, musíme to mít taky, patří to k bontonu.

Trhy začaly leckde už dávno, punče, koledy, brzy budou hospody plné vánočních večírků. Slyšel jsem v Radiožurnálu, že zejména luxusní hotely a restaurace jsou na tom dobře, jejich klientela si zjevně krizi užívá. Bodejť ne. Po každé krizi v posledních desetiletích chudí více zchudli a bohatí více zbohatli. Pan premiér říkal v neděli v Otázkách V. Moravce, že v této těžké době není dobré zvyšovat lidem daně. Na druhé straně podle něj rozpočet těžko utáhne případné snížení DPH u jídla. To byl jeho komentář k hromadným nákupům potravin, za nimiž jezdí Češi do Polska.

Tomáš Prouza za obchodníky zase na Českém rozhlase Plus říkal, že lidé přestávají kupovat zeleninu a ovoce, protože šetří. Uchylují se k co nejlevnějším potravinám bez ohledu na kvalitu. Představuji si adventní rohlík s jakýmsi procesovaným výrobkem plným různých levných náhražek a aditiv. Samoživitelka ve studené garsonce, z níž ji mohou každý chvíli vyhodit na ulici, si o ovoci pro své děti může nechat tak snít.

Za okny se mi točí ruské kolo, krásná vyhlídka na město z výšky jeho kabinek. Jako kolo Štěstěny ve středověku, jak jsem o něm právě četl v Le Goffově Kultuře středověké Evropy. Marnost, bezcílnost, chaos. Středověký člověk, jenž se neustále bojí toho, kdy se mu zjeví ďábel, kdy ho ovládne nějaký čaroděj, kdy propadne peklu.

Jenže Advent, i když to tak někdy mezi křesťany vypadá, není očekávání návratu středověku, tradiční rodiny, vrchnosti, moru, víry v hejkaly a čaroděje. Advent je očekávání příchodu Krista, který porazí bezpráví, smrt, nemoc a bídu, dá najíst hladovým a napít žíznícím, dá život umírajícím, vzkřísí zemřelé a bude nás všechny soudit.

Advent není očekávání závěrečné fáze dějin, jako by dějiny dospěly ke svému cíli a smyslu, jako by v dějinách byl nějak zakódovaný konečný účel věčného míru a blahobytu. Dějiny jsou pořád stejné, jen se v nich občas objevují kapsy klidu a prosperity, zejména ta naše západní kapsa po druhé světové válce.

Advent vyhlíží překonání dějin, vítězství nad smrtí, které dějiny nemohou nikdy dát. Je to pohled dopředu, pohled naděje, je to naděje v to, že nikdo, ani oběti nacistických lágrů, ani poslední chudák zemřelý někde v temné díře hlady, ani lidé před tisíciletími umučení zhoubnou nemocí, nikdo nebude zapomenut, nikdo nezůstane pohřben v absurdní bezcílnosti dějin.

Kristus jako ten, který sestoupil na dno, který se stal posledním z posledních, přijde, aby na prvním místě právě tyto lidi objal do své náruče, aby právě jim se podíval do očí a dal jim věčný život. To je Advent. Když jsem kdysi začal věřit v evangelní zvěst, měl jsem to zcela naopak než mnozí z válečné generace: pro ně koncentráky byly koncem víry v Boha, pro mne je Bůh nadějí, že ti, kdo byli umučeni v koncentrácích, nezažili tam v té hrůze poslední slovo svého života.

Adventní očekávání nás ale na prvním místě vede k tomu, že nad utrpením, bídou nebo bezprávím nelze mávnout rukou. Sociální romány minulosti přinášejí lidské osudy těch posledních, jak by se na ně díval Kristus, a právě odtud přichází velký pokrok, osvěta a zájem veřejnosti bojovat za lepší život pro chudé, uražené a ponížené. Ten, kdo je na samém vrcholu ruského kola dějin a kdo nevyhnutelně jako všichni ostatní stejně míří do hrobu, není ten, koho Kristus spěchá obejmout a na koho upíná naši pozornost. Advent nám staví před zraky to, co z rozhledu kola Štěstěny není vidět: hlubinu pádu jeho otáček.

2
Vytisknout
7261

Diskuse

Obsah vydání | 1. 12. 2022