O Hegelovi v Leningradě a civilizačním významu násady od smetáku

30. 11. 2022 / Karel Dolejší

čas čtení 7 minut
V ruských televizních "diskusních" pořadech cenzurovaných Kremlem stejně přísně, jako filmy ze sovětských časů, "experti" a propagandisté debatují o vymazání Ukrajiny z mapy, obsazení Polska, Balkánu, Pobaltí nebo švédského ostrova Gotland, případně o výsadku ruských paranautů a kosmošutistů v Berlíně. Mezitím západní míroví štváči vymýšlejí plány na to, jak se s ruskými imperialisty jako slušný člověk dohodnout na ukončení jejich dobyvačných tažení, která prý už v Evropě nikoho nebaví.

Ruský diktátor Vladimir Putin vyrůstal v Leningradě na ulici - a opakovaně se ve svých politických vyjádřeních vrací ke zkušenostem, které přitom nasbíral. Tato část jeho kulturního zázemí bývá mírotvorci zvlášť důkladně ignorována. Pojďme se tedy podívat alespoň na ty nejzákladnější věci.

   


Zdržuje-li se nedospělý hoch na ulici mimo "dobrou čtvrť", kde se na sebe obvykle všichni usmívají a zvou se navzájem na čaj, oslavy či sportovní podniky, brzy zjistí, zač je toho loket. Jestliže se nezvládne ubránit útočníkovi, je v prostředí pouličního gangu bit stále znova a znova, protože byl zařazen do kategorie slabochů, na něž si lze cokoliv dovolit.

V prvé řadě mu je tedy upřen právě ten základní respekt k člověku, který - byť třeba ve značně pokrytecké podobě - ovládá veškeré vztahy v lepší čtvrti. Defaultní situací v dobré čtvrti je nějaká forma, byť vachrlatého, respektu pro všechny (pokud zrovna nejste bezdomovec). Naproti tomu na ulici dělnické, či ještě horší čtvrti s výskytem gangů je zpravidla defaultní situací absolutní absence respektu.

Jestliže vám lze beztrestně namlátit, nikdo z gangu se s vámi nebude bavit z jiného důvodu než proto, aby si ještě vylepšil požitek z mlácení naivním očekáváním dychtivého otloukánka, že se mu konečně dostane jakéhosi základního uznání. Když se ale ti dva potkají příště, otloukánek je bit úplně stejně jako dříve. Nic se nezměnilo. Jen si šikanátor užil trošku zvrhlé zábavy. Osvěžil rutinní zneužívání novým komickým prvkem.

Ti kdo navrhují, aby Ukrajina nyní jednala s Ruskem o míru, ačkoliv ještě vyhnáním okupantů ze svého území neprokázala, že se dokáže ubránit, navrhují zhruba to, co jsem popsal v předchozím odstavci. Tedy aby šikanovaný prokázal dobrou vůli a až do dalšího zmlácení (které číhá za rohem) naivně uvěřil, že se konečně dočkal základního uznání ze strany šikanátora vyrostlého na leningradské ulici.

Jenže tak to na ulici nechodí. Buď ten, kdo je napadán, dokáže dát agresorovi s prominutím pořádně přes držku - a pak se teprve dočká respektu. Nebo to nedokáže - a pak bude mlácen stále znova a znova, bez ohledu na představení typu "přijetí u dvora", jakými se agresor baví vesměs v dobách, kdy má zrovna na pěsti příliš omlácené klouby a potřebuje se rozptýlit jiným způsobem.

***

Ruský historik filozofie Genrich Volkov tvrdil o slavném německém mysliteli Georgu Wilhelmu Friedrichu Hegelovi, že prý byl jako malé dítě na ulici z ničeho nic napaden. Údajně k němu přiběhl úplně cizí kluk, kterého nikdy neviděl, a jednu mu vrazil. "Proč jsi to udělal?", zeptal se udiveně Jiříček. Dostal další, načež útočník zase odběhl.


Hegel byl ovšem povahou hoch hloubavý, nikoliv beznadějně tupý. Jednou mu to stačilo. Když potom v Tübingenu kamarádil s básníkem Friedrichem Hölderlinem a ještě později v Jeně pracoval na svém nejslavnějším spisu Fenomenologie ducha, už by ho ani nenapadlo předpokládat, že k tomu, aby vás někdo absolutně nerespektoval a nedodržoval vůči vám žádná pravidla slušného chování, snad musí mít nějaký racionální důvod. Už se také mezitím u Fichta dočetl, že sama intersubjektivita teprve vzniká vzájemným uznáním obou stran.

Slavná tematika "dialektiky pána a raba" z Fenomenologie ducha možná odráží právě Hegelovu dětskou zkušenost. Autor zde popisuje, jak se ještě ne lidští tvorové střetnou v konfliktu o uznání vlastní svrchovanosti a důstojnosti, které sami druhým odpírají. Následuje boj na život a na smrt, v němž jedno individuum setrvá na svém požadavku navzdory nebezpečí ztráty života, zatímco druhé se vzdá. To které se vzdalo, protože pouhé přežití je pro něj důležitější než vlastní lidská důstojnost, upadlo do otroctví.

Na tyto pasáže, na něž se ve druhé polovině 19. století pozapomnělo, znova upozornil v době nastupujícího nacismu v Německu francouzský hegelovský badatel ruského původu Alexandre Kojève. Ano, emigrant Koževnikov, který se netajil názorem, že jedinou zemí na světě, kde ještě funguje Marxův kapitalismus 19. století, je právě SSSR.

Nejčastěji se pak Kojèvem oprášené téma dočkalo marxizujících výkladů ohledně otrockého charakteru práce a jejích potenciálně emancipačních důsledků. Střet "heroicko-parazitního sebevědomí" a "pracovního sebevědomí" byl čten především prizmatem střetu kapitalisty a dělníka. - Jenomže řekněte mi prosím, co je na takovém průměrném kapitalistovi vlastně "heroického"?

***

Návrhy na mírové urovnání aspirací ruského imperialismu by se možná spíše než všelijakými mearsheimery měly znova poučit Hegelem. Jejich autoři požadují vyřešit věc tak, aby si ruský imperialista mohl dál beze změny uchovat své heroicko-parazitní sebevědomí a nikdy nemusel uznat, že i druhá strana opravdu zasluhuje lidský respekt.

V rámci heroicky-parazitního sebevědomí ruského imperialismu nicméně neexistuje žádné rozumné urovnání asymetricky dysfunkční parodie intersubjektivního vztahu. Protějškem ostřelování neposlušného cizího území raketami a střelami s plochou dráhou letu je v domácí politice svévolné vraždění a mučení politických oponentů, které se jen málo liší od zločinů páchaných okupačními silami na Ukrajincích.

Análně sadistický charakter tohoto imperiálního vědomí demonstruje plošná posedlost znásilňováním bezmocných zajatých mužů násadou od smetáku, případně hrdlem skleněné lahve. Dochází k tomu v ruských policejních služebnách, věznicích a mučírnách stále znovu a znovu.

Propagátoří diplomatického urovnání ruské invaze na Ukrajině by tedy měli sami poctivě odpovědět na otázku, jak by se jim vlastně líbilo být znásilňováni násadou od smetáku.

Teprve by se vidělo, zda dokáží opravdu dostát svému historickému úkolu a všem s vážnou tváří vysvětlit, že násada smetáku vlastně v posledku slouží vznešenému účelu uchování světového míru - a má proto, stejně jako u Hegela institut otroctví, v dějinách lidstva ohromný civilizační význam...

4
Vytisknout
9107

Diskuse

Obsah vydání | 2. 12. 2022