O těch "svatých" pravidlech, aneb formální výkaznictví jako stav světa, který vše podstatné zakrývá

2. 12. 2022 / Pavel Veleman

čas čtení 6 minut

Žijeme ve světě, v němž nic není ušito na míru člověka, existuje monstrózní odlišnost mezi lidským tělem, lidským rozumem a věcmi, které dnes utvářejí prvky lidské existence, všechno je ve stavu nerovnováhy. Neexistuje žádná jednotlivá kategorie, skupina nebo třída lidí, které by se tato zničující nerovnováha netýkala (...)“

(Simone Weilová)

Novinářka,paní Angelika Bazalová včera skvěle napsala na svém fb profilu velmi zajímavou úvahu o špatně přečtené číslice u občanského průkazu prezidentského kandidáta Karla Janečka, což úředník ministerstva vnitra vyhodnotil jako chybu a nezapočítal u Janečka jeho vlastní podpis.

 

Paní Bazalová píše: „Tohle bazírování na formalitách je typické pro tupé diktátorské režimy. Demokracie si naopak může dovolit jít po smyslu, takže Janečkův podpis tam samozřejmě měl zůstat.“ “Dejte už pokoj s těmi svými PRAVIDLY, která v lidech utloukla všechno, co je normální, lidské, pochopitelné.

Je absurdní, když člověk, který sám kandiduje na funkci prezidenta, a pravděpodobně tudíž žije, je úředně shledán jako člověk nesplňující tzv. pravidla pro započtení podpisu u své osoby. To by ani Havel nevymyslel – škoda, že dotyčný úředník není podepsán. Avšak může to ukazovat přesně velký problém ČR v této těžké době:

Lidé se totiž v této nenápadné věci dělí na dvě skupiny:

V té první skupině je daleko více členů, kteří vyžadují vždy jasně daná pravidla, která následně dodržují: Potřebují jízdní řády (metodiky) na vše, kde je tak nutná kreativita, svobodný výklad a správné uvážení, hledání opravdového smyslu, umění vidět komplexitu problému. Formální chyba a její zjištění, ohlídání, stálé obíhání jedné faktury, je pro ně základem praxe dobrého úředníka. I v úřední činnosti je však toto těžko uchopitelné. Oni potřebují k splnění pracovní povinnosti jaksi řešit vždy povrch světa, ten,  který lze změřit, zvážit, najít chybějící písmeno, špatný typ metodického pokynu k používání velikosti písma a mezer a pakliže toto není splněno, následuje – vyřazení nebo neprojednávání dotyčné věci.

Takřka na každém jednání místních zastupitelstev, zákonodárců, členů vlády to vidíme. Nepřipustit opravdové zkoumání smyslu věci samé. Tam najednou musíte opravdu řešit podstatu a smysl daného problému a formální chyba je vlastně mnohdy akt znemožnění této fáze.

A nejen na úřadech zůstává druhá (stále se zmenšující) skupina úředníků, co mnohdy přímo fyzicky a psychicky trpí úředním formalismem a raději časem odcházejí z úřadů a z institucí.

Ke všemu většina moderních technologií pomáhá té první skupině naprosto převzít otěže a strojové odosobnění, kdy to, co je lidské, rozvážné, třeba i chybné, ale udělané v dobrém úmyslu - nejde již prakticky vytvořit - systém Vás nepustí. Odvěký sen všech dohlížitelů nad jasně daným pořádkem světa se tak naplňuje.

V mém oboru (sociální oblast), je nutné se alespoň občas chovat, jako bytost soucitná. Avšak emoce a soucit do práce pomáhajících profesí prý nepatří. Toto mi tvrdil před mnoha lety posudkový lékař, když nechtěl mluvit s klientem/pacientem o jeho příspěvku na péči. „Já musím být objektivní,“ pane Velemane," řekl a zavřel dveře. Nestačil jsem mu ani sdělit, že tato objektivita a snaha potlačit lidské emoce, soucit, pocit studu, psychosomatické problémy při špatném svědomí se jako hlavní problém již objevuje v systému eutanazie v Německu třicátých  let dvacátého století. Hlavně odosobnit vše, co by mohlo probudit jakoukoli lidskou emoci při rasové hygieně.

Za svůj poměrně dlouhý život v úředních službách dnes a denně zažívám rozkvět těchto lidí právě v sociální agendě, kde je tento jev nejsutnější:

  • vyžadování úkonů, které jsou mnohdy jednoznačně nezákonné, jen nikdo nemá sílu je nechat projít soudním přezkumem (klienti nemají  adekvátní právní zastání) a proto  nejvíce ohrožení občané  jsou nejvíce šikanováni

  • obrovská nechuť/neschopnost zkusit věci zjednodušeně řešit. Mnohdy úředník je sám sobě největším nepřítelem, drábem na sebe sama, masochista, který svým strachem z jakéhosi pochybení odmítá vzít iniciativu do vlastních rukou a nebát se obhajovat svoji cestu

  • psychologicky je tato role „kolečka ve stroji“, který jsem  já nespustil - ochraňující. Ta tupá, ale jasná měřitelnost výkonu, což většina z nás žádá i ve svém osobním životě jako hlavní důkaz své úspěšnosti - nám odebírá tu nesnesitelnou tíhu rozhodování a vytvoří lehkost plnění předem jasných pravidel

  • každá instituce chce dokázat svoji důležitost, proto ono neustálé hodnocení a přehodnocování formálních postupů, jimž většina úředníků nakonec uvěří jako primárnímu smyslu své práce a začne uvažovat v dimenzi byrokracie, která vlastně tak smysl naší práce vytuneluje

Jsem přesvědčen, že toto je jedna z hlavních příčin neschopnosti řešit komplexně sociálně/zdravotní problémy u občanů tohoto státu, která vede k obrovské nespokojenosti obyvatel země.

Vzpomínám na slova bývalého předsedy ruské vlády za prezidentování Borise Jelcina, Viktora Černomyrdina. Jeho slavná věta: „Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky“ z roku 1998 by měla být velkou výstrahou pro nás pro všechny  formální vykonavatele úředních předpisů.

V tehdy naprosto ekonomicky kolabujícím Rusku totiž od 16. 8. 1999 vykonával úřad premiéra a 31. 12. 1999 se stal úřadujícím prezidentem jakýsi Vladimír Putin.

4
Vytisknout
9243

Diskuse

Obsah vydání | 6. 12. 2022