Postoj Čechů ke znásilnění se lepší, spoluvinu obětem přesto přisuzuje nejméně 40 procent lidí   

6. 12. 2022

čas čtení 6 minut

Podle nového průzkumu veřejného mínění se postoje Čechů a Češek k problematice znásilnění mění v mnoha ohledech k lepšímu. Přesto u české veřejnosti nadále převládá řada rozšířených a častých mýtů i předsudků, které se kolem tématu dlouhodobě šíří. Vyplývá to z průzkumu, který pro českou pobočku organizace na ochranu lidských práv Amnesty International zpracovala výzkumná agentura FOCUS. 

 

Nejméně čtyřicet procent obyvatel České republiky si stále myslí, že oběť může být za znásilnění spoluzodpovědná. Například vyzývavým oblečením, koketováním, opilostí, výskytem na opuštěném místě nebo tím, že neřekla jasné 'ne'. Přestože se jedná o stále vysoké číslo, v minulosti bylo ještě vyšší. V roce 2015 šlo o 63 procent a při průzkumu v roce 2018 se jednalo o 58 procent (vzhledem k odlišné technice sběru dat v roce 2022 je časové srovnání pouze orientační). 
 
“Vinu za znásilnění má ve všech případech jen a pouze pachatel. Jakékoliv přehazování viny z pachatelů na přeživší a oběti prohlubuje jejich traumatizaci, ospravedlňuje jednání pachatelů a zlehčuje takto závažný čin, který má na člověka často podobný dopad, jako kdyby se ho někdo pokusil zavraždit,” říká za českou Amnesty Irena Hůlová, která je koordinátorkou kampaně Chce to souhlas.  
 
Jedna z dalších otázek průzkumu směřovala na to, kdo podle veřejnosti nejčastěji znásilnění páchá. Přestože největší procento lidí (37 procent) odpovědělo, že podle nich je nejčastějším pachatelem znásilnění neznámá / cizí osoba, tento názor dlouhodobě slábne. Při průzkumu v roce 2015 šlo o 55 procent lidí a v roce 2018 uvedlo tuto odpověď 44 procent dotázaných.  

“Podle statistik se drtivá většina znásilnění neděje pozdě v noci po diskotéce v odlehlé části parku a s neznámým pachatelem. Znásilnění v devadesáti procentech případů páchá člověk, kterého oběť dobře zná - kamarád, partner, manžel, spolužák, kolega nebo příbuzný. Největší hrozba tak paradoxně číhá tam, kde bychom naopak čekali bezpečí - například doma a s někým koho známe,“ doplňuje Irena Hůlová z české Amnesty. 

Podle odborných výzkumů je v České republice každoročně spácháno přibližně 12 000 znásilnění, což v průměru znamená 34 znásilnění denně. Policii je však každoročně ohlášeno jen okolo 5 procent případů. 
 
„Znásilnění v Česku zažije každá desátá žena a každý třicátý muž. To dokazuje, že se skutečně jedná o celospolečenský problém a že má s nekonsenzuálním pohlavním stykem zkušenost velké množství lidí,” říká ředitelka české Amnesty Linda Sokačová. 
 
Z výzkumu dále vyplynulo, že 69 procent Čechů a Češek považuje sex bez souhlasu za neospravedlnitelný. Toto číslo se ovšem liší v odpovědí mužů a žen. Sex bez souhlasu považuje za neospravedlnitelný 77 procent žen a mužů 61 procent. 

“Pokud chceme žít ve společnosti, kde nedochází k tolerování sexuálního násilí, je třeba jednat. Jedním z konkrétních kroků, který by měli zákonodárci neprodleně schválit je náprava trestní definice znásilnění, protože ta současná nestačí,” dodává ředitelka české Amnesty Linda Sokačová a připomíná on-line petici požadující nápravu definice, kterou už podepsalo téměř 16 000 lidí. 

Trestní zákoník v České republice nedefinuje znásilnění absencí souhlasu, ale donucením či zneužitím bezbrannosti. Taková definice ale není podle nevládních organizací i mezinárodního vývoje dostatečná, protože nezahrnuje velkou část případů, ve kterých přímo nedošlo k fyzickému násilí. Podle statistik až 70 procent obětí znásilnění tzv. zamrzne a z důvodu velkého šoku, stresu a strachu se nemůže bránit. Definici znásilnění založenou na souhlasu má v současnosti již 13 evropských států. 

Výsledky průzkumu veřejného mínění dnes prezentovali představitelé Amnesty v Poslanecké sněmovně členům a členkám Podvýboru pro problematiku domácího a sexuálního násilí.  

„Znásilnění či jiné sexuální násilí nelze normalizovat ani tolerovat. Nehledě na to, jaké jsou okolnosti a jaké nosíme oblečení, vždy jde o zcela neomluvitelný zločin, kdy jedinou odpovědnost nese pachatel. Podle průzkumu bohužel 40 procent Čechů stále věří, že si za napadení může oběť nějakým způsobem sama. To jen dokazuje, jak zásadní roli hraje osvěta a vyvracení zaběhlých mýtů, o což musíme usilovat. Politici by v tom měli jít příkladem. Za Piráty proto krom osvěty prosazujeme i zpřísnění trestů za sexuální násilí, zlepšení ochrany obětí, zvyšování informovanosti odborných složek a postupné posilování důvěry obětí v systém,“ uvedla pirátská poslankyně Klára Kocmanová s tím, že důležitým symbolem by také byla ratifikace Istanbulské úmluvy, kterou Česká republika stále odkládá a která právě tuto závažnou problematiku řeší. 

“Jistě se shodneme na tom, že v této souvislosti je nutná změna trestního zákoníku a také zavedení nových skutkových podstat, které by tato jednání postihovala. Pokud do konce února vláda sama nenavrhne potřebné změny, uděláme to my poslanci napříč politickým spektrem poslaneckým návrhem. S Ministerstvem spravedlnosti o tom jednáme, pan ministr změny přislíbil a já věřím, že se potřebné právní úpravy brzy dočkáme, uvedla předsedkyně podvýboru pro problematiku domácího a sexuálního násilí Taťána Malá (ANO).  

Znásilnění je jeden z nejzávažnějších a nejvíce zraňujících trestných činů. Často má dlouhodobé negativní zdravotní i společenské dopady. Zasahuje nejen oběť, ale i její okolí. S traumatem se většina obětí vyrovnává velmi dlouhou dobu, velká část dokonce celoživotně. K dlouhodobým následkům dochází až u 90 procent přeživších. Podle britského průzkumu se jedná o zločin, kterého se ženy obávají více než kteréhokoli jiného. 

 

0
Vytisknout
5712

Diskuse

Obsah vydání | 8. 12. 2022