Naučíme se někdy číst západní země konečně vstřícně?

7. 12. 2022 / Boris Cvek

čas čtení 4 minuty

Teodor Marjanovič píše na Seznamu o tom, jak pýcha zatemnila francouzskému prezidentu Macronovi rozum. Macron totiž vyzval západní země k debatě o bezpečnostních zárukách pro Rusko, přičemž komentátorům je vesměs jasné, že bezpečnostní záruky potřebuje Ukrajina a že Rusko nebylo nikdy po konci studené války Západem skutečně ohroženo. Já s tím zcela souhlasím, a přesto si myslím, že Macron si zaslouží vstřícnější čtení

Pozn. JČ: Česká média zkreslila Macronovy výroky. Doporučoval všeobecné vyjednávání všech po ukončení války na Ukrajině s cílem vytvořit solidní bezpečnostní rámec pro celou Evropu. Neusiloval o žádné ústupky Rusku.

 

Předně vyzvat k debatě není předjímání, jak ta debata dopadne. Poskytnout bezpečnostní záruky Rusku také není žádný problém, je to jen přiznání reality: Rusku od Západu vůbec nic nehrozí. Samozřejmě nebezpečí debaty, ke které Macron vyzývá, je v tom, že by se měl nějak legitimizovat Putinův narativ o tom, že Rusko vede vlastně na Ukrajině obrannou válku. Ale v debatě se může vyjasnit, že právě tohle nelze připustit. Je to podle mne také jeden z důvodů, proč ukončení války neproběhne prostřednictvím mírové smlouvy, ale prostě příměří (Japonsko a Rusko dodnes nemají mírovou smlouvu od konce druhé světové války).

Ale zpět k textu Teodora Marjanoviče. Ten na jedné straně ukazuje, v jak slabé mezinárodní situaci Francie je, na druhé tvrdí, že Macron z toho dostal záchvat pýchy a chce otáčet kolem dějin bezmála jako Napoleon. Co když ale Macronovi jde primárně o to, aby udržel západní veřejné mínění na ukrajinské straně? Tvrdě protiruským postojem, jaký zabírá v Polsku nebo Pobaltí, to ve Francii, Německu nebo dokonce ani v Británii nebo USA nemusí jít. Pozice, v níž Západ vypadá aspoň částečně vstřícně, zatímco Rusko je ten absolutně tvrdý, zabedněný stát, který odmítá diplomacii, je mnohem lepší pro potřeby západních politiků, jak držet veřejnost svých zemí na ukrajinské straně.

Co kdybychom se snažili číst politická prohlášení našich klíčových spojenců vstřícně vůči nim a přestali jim podsouvat všechny ty vlastnosti, které v našem veřejném mínění mohou postupně vypěstovat tak velkou nedůvěru a pohrdání Západem, že spadneme přímo do náruče Putinova Ruska? Budeme-li předpokládat, že Francie je pyšná a impotentní (bez ohledu na to, jak to má Macron vnitropoliticky těžké, bez ohledu na to, že po něm může přijít k moci krajní pravice a proputinovský fašismus), že Německo je zrádné, že z Ameriky přichází falešná politická korektnost a děsivý progresivismus, před nímž nás fakticky ochrání jen Trump, můžeme taky brzy skončit na Putinově lopatě, kdy nám američtí a evropští krajní pravičáci hezky zamávají, až budeme padat během jejich líbánek s ruským tyranem do ruské pece.

A když už jsem zmínil ten progresivismus, včera jsem na ČRo Plus slyšel od paní Tachecí záludnou otázku, kterou položila panu Dobrovskému: co je to vlastně pokrok? Žasl jsem, že si hned sama neodpověděla: třeba volební právo žen a právo žen studovat na univerzitách. Taky se to tehdy mnoha lidem zdálo špatné a nepřijatelné. Taky nadávali na pokrokářství. Kdyby nebylo pokroku, není ani rádio, nejsou ani ženy novinářky, nejsou antibiotika ani moderní věda.

Jenže podle paní Tachecí i pana Dobrovského „progresivismus“ je prostě zlo. A zlem bylo pro většinu společnosti kdysi i zrušení otroctví nebo povinná školní docházka. Taky to byly nepřijatelné, zvrácené novoty. Hezké je vidět, že třeba práva homosexuálů jsou jak pro paní Tachecí, tak pana Drobrovského v pořádku, ale kdyby právě nebylo pokroku, žádná práva by nebyla. Kdyby nebylo pokroku, negramotná paní Tachecí by trávila život praním prádla na valše.

0
Vytisknout
7218

Diskuse

Obsah vydání | 9. 12. 2022