Nevytahujme se na Německo

8. 12. 2022 / Karel Dolejší

čas čtení 3 minuty
Zátah proti extrémistům, kteří plánovali převrat proti úřadům Spolkové republiky Německo, přinesl šok. Od roku 1961, kdy francouzský prezident Charles de Gaulle čelil puči důstojníků - včetně ultrapravicové Organisation armée secrète - bychom těžko v západních zemích hledali podobný promyšlený pokus o násilnou likvidaci demokratického zřízení.

"Říšští občané", kteří podle odhadu úřadů mají asi 21 000 příznivců, včetně 500 držitelů zbrojních pasů, si za účelem převratu budovali kontakty v armádě a policii a dokonce zřídili stínovou vládu. Během násilného převzetí moci plánovali vyjednávání s vítěznými mocnostmi 2. světové války, o nichž věří, že dodnes v Německu vládnou. Naštěstí pro Německo byl jejich plán prozrazen a struktury sledující protistátní aktivity včas rozhodně zasáhly.


Než se ale kdokoliv začne věnovat rozvíjení úvah o tom, že se náš západní soused "nezbavil minulosti", jestliže se u něj doma dějí takové věci, bylo by dobré zamést si před vlastním prahem.

V návaznosti na hysterii kolem uprchlické krize vznikly v České republice tzv. domobrany. Jeden z několika takových spolků, Národní domobrana, má podle vlastních údajů nejméně 2 500 aktivních členů (tj. ochotných k ozbrojeným aktivitám ve jménu "obrany vlasti") a těžko zjistitelný počet pasivních příznivců. Jeho program a požadavky se v mnohém podobají německému hnutí tzv. říšských občanů.

V souvislosti s organizací "Českoslovenští vojáci v záloze za mír", u níž v minulosti existoval významný personální průnik s dnešní Národní domobranou, se dokonce po odhalení kauzy Vrbětice zatýkalo. Skupina plánovala vyhnat nebo vyvraždit podstatnou část občanů ČR podporujících západní orientaci státu. Proti tomu, o čem diskutovali zmínění čeští militanti, jsou němečtí pučisté s plány na selektivní likvidaci lokálních politiků doslova žabaři.

Sluší se podotknout, že na rozdíl od českého prostředí, kde se "domobranci" v atmosféře kolektivní antiimigrační psychózy dlouho těšili shovívavému přehlížení bezpečnostních orgánů, ale dokonce byli také v mediálním a politickém mainstreamu vyzdvihováni a oceňováni, v Německu Spolkový úřad pro ochranu ústavy dělá svou práci jak má a k vychvalování extrémistů neuznávajících současné státní zřízení se tam propůjčila pouze notoricky proruská strana AfD.

V Německu s jeho dlouhou historií reflexe neblahých politických událostí minulosti existuje jasné povědomí o tom, že nenávist a výzvy k násilí nepatří do "normální demokratické rozpravy".

Naproti tomu v Česku máme mnoho "chytrých a ještě chytřejších" osob kdykoliv ochotných poučovat Berlín nebo Brusel o tom, co že je to ta správná demokracie a svoboda slova. Jakýkoliv zásah proti propagaci extrémismu a násilí nebo vychvalování zločinných utlačitelských režimů se okamžitě setkává s absurdními odkazy na praxi komunistického státu v boji s tzv. vnitřním nepřítelem.

Německo se z roku 1933 poučilo, že se demokracie musí umět bránit. A tato historická lekce nebyla zapomenuta. 

V Česku je nicméně stále trendy předstírat, že k obraně demokracie před extrémisty a násilníky postačí "svobodná diskuse" s nimi.

1
Vytisknout
8646

Diskuse

Obsah vydání | 12. 12. 2022