Na bezpečnostní záruky má právo každá země, jinak riskujeme válečný konflikt

8. 12. 2022 / Daniel Veselý

čas čtení 5 minut

Fascinuje mne, jak čeští komentátoři, kteří jsou značně omezeni ve svém přehledu i nadhledu, nasazují psí hlavy politikům přemítajícím o diplomatickém průlomu ve vztazích s Ruskem. Jako by snad měl hlas České republiky, jejíž diplomacie je navýsost nesamostatná a devótní, nějakou váhu při hypotetických jednáních s Kremlem. Obdobně nesamostatná a servilní je i česká komentátorská obec, zvláště ve svém pohledu na ukrajinskou tragédii, když bezmyšlenkovitě přebírá oficiální stanoviska Washingtonu, Bruselu a Kyjivu.

Teodor Marjanovič ve svém komentáři s názvem Pýcha zatemňuje rozum osočuje francouzského prezidenta Macrona z „nebezpečných postojů“, neboť šéf Elysejského paláce hovořil o poskytnutí bezpečnostních záruk Moskvě v rámci budoucího mírového uspořádání na Ukrajině. Svět prý podle Marjanoviče „zalapal po dechu“, když Macron prohlásil: „Jedním ze základních bodů, kterými se musíme zabývat, je – jak Putin vždy říkal – strach, že NATO přijde přímo k jeho dveřím, a také rozmístění raket, které by mohly ohrozit Rusko. To bude jedním z témat při jednání o míru, takže se musíme připravit na to, co jsme ochotni udělat, jak ochráníme naše spojence a členské státy, a jak poskytneme Rusku záruky, až se vrátí k jednacímu stolu.“

Předně: svět je v reakci na ukrajinský konflikt poněkud rozdělen; neexistuje jednotný postoj globální komunity, kterou Marjanovič alibisticky redukuje na Západ, a to ještě ne na celý. Kupříkladu sankční politiku vůči Moskvě podporuje jen něco přes 30 zemí, vesměs ze západního civilizačního okruhu. Velké světové ekonomiky, jako Indie, Čína, Brazílie nebo Indonésie, s Ruskem i nadále čile obchodují a tuto spolupráci pragmaticky prohlubují. Tyto země – ač vesměs ilegální ruskou invazi odsuzují – se v době prohlubující se potravinové a ekonomické krize snaží hledět výhradně na své zájmy.  

Nedovedu vůbec pochopit, co je na Macronově prohlášení „nebezpečného“, jak se Marjanovič snaží čtenářům sugerovat. Vladimir Putin už v roce 2008, kdy byla nastolena možnost případného vstupu Ukrajiny a Gruzie do NATO, deklaroval, že jakýkoliv pokus o rozšíření Severoatlantické aliance bude Moskva vnímat jako „přímou hrozbu“. Putin ale jen oprášil obavy svého předchůdce Borise Jelcina sahající až do roku 1993. A nakonec  – byl to Michail Gorbačov, který po svých západních protějšcích na začátku 90. let požadoval, aby NATO dále nexpandovalo na východ, a na oplátku souhlasil se sjednocením Německa. Sergej Lavrov dva týdny před ruskou invazí prohlásil, že klíčem ke všemu je záruka, že se NATO nebude rozšiřovat na východ. Podle poradce amerického ministra zahraničí Dereka Cholleta se Spojené státy před ruskou invazí na Ukrajinu nesnažily řešit jednu z nejčastěji uváděných bezpečnostních obav Vladimira Putina – možnost členství Ukrajiny v NATO. Ruku v ruce s rozšiřováním NATO jde i případná hrozba raket rozmístěných u ruských dveří. Nevole vůči hostilnímu expandujícímu vojenskému paktu k jeho hranicím je tedy zásadní konzistentní obavou ze strany Kremlu, a nikoliv proruským narativem.

Jestliže má západní společenství nezadatelný nárok na vlastní bezpečnostní architekturu, a tudíž i bezpečnostní garance, mělo by je logicky mít vedle Ukrajiny i Rusko. Jedině tak můžeme v budoucnu dosáhnout kýžené bezpečnostní rovnováhy, a to nejen v Evropě. Pokud v nějaké zemi – nehledě na její politické směřování – budou dlouhodobě vřít obavy o vlastní svébytnost, je to zaručený recept na vznik válečného konfliktu.  

Francouzský prezident Emmanuel Macron hovoří o diplomatických jednáních s Ruskem, což je podle jeho mínění stále možné, čímž patrně zvedl Marjanovičovi a spol. mandle. Vždyť s teroristickým státem se nevyjednává, ten je vždy nutno porazit na hlavu, vzpomeňte si na Hitlera apod., jak neustále slýcháme ze všech stran. Svévolná a kriminální destrukce ukrajinské civilní infrastruktury ruskými nálety ale dokazuje, že Kreml bez ohledu na situaci na frontě může potrestat vzdorující Ukrajince, kdykoliv se mu zamane. Na tuhle zákeřnou strategii se nedá účinně vojensky zareagovat.

Zahájení trnitých diplomatických rozhovorů ale automaticky neznamená kapitulaci Ukrajiny a jejích západních podporovatelů, jak argumentují zastánci vojenské porážky Ruska. Ano, je to gangsterský způsob, jak napadeného přinutit nesílím k vyjednávání, avšak pokud Rusko, Ukrajina, Západ (primárně USA), Turecko a Indie nezasednou za jednací stůl, bude i nadále hrozit nebezpečná eskalace této války – ať úmyslně vyvolaná, či nikoliv – mající globální přesah. A to není v ničím zájmu, protože je snadné si představit, kam až neustálý cyklus trestných ruských úderů a čím dál troufalejších ukrajinských odvet může zajít.

 

 

 

 

-3
Vytisknout
6885

Diskuse

Obsah vydání | 12. 12. 2022