Slovenský seriál Priznanie dráždí dogmatiky skutečností

Co všechno bychom si měli umět přiznat?

20. 1. 2022 / Bohumil Kartous

čas čtení 6 minut
Imigrantská zkáza vyobrazena s lidským rozměrem, cikánská pakáž z děcáku jakbysmet a k tomu homosexuální ideologie ohrožující dospívající mládež. Některé z těchto zločinů seriálu Priznanie, jenž začala před nedávnem vysílat veřejnoprávní Slovenská televize, mohly vést ke znechucení řady těch diváků, kteří očekávali, že volné pokračování série Hniezdo přinese další dramatickou zápletku středostavovské slovenské rodiny. A ejhle, místo toho jsou nuceni překračovat kulturní i sociální hranice, což některým evidentně nedělá dobře. Například pomocného biskupa bratislavské arcidiecéze Jozefa Haľka se natolik dotkly scény z domácnosti homosexuálního páru v prvním dílu seriálu, že obvinil Rádio a televíziu Slovenska (RTVS) z morální devastace mládeže a šíření "homosexuální propagandy" ve stylu "marxisticko-leninských příruček". Nu, místo toho, aby ctnostní odvrátili zrak, druhý díl seriálu sledovalo více než 500 000 diváků, což je při populaci Slovenska srovnatelné zhruba s 1 000 000 diváků v ČR.

Pan biskup své rozhořčení zřejmě následně zrevidoval a ještě během téhož dne zveřejněnou klatbu ze svého profilu na sociální síti stáhl. Jsa digitálně méně gramotný, neuvědomil si, že mezitím bude internetem kolovat spousta kopií. A neuvědomil si zřejmě ani to, že jeho pokus o uvalení klatby postavený na hrubé demagogii a populistické snaze použít co nejvíce slov vyvolávající odpor současné konzervativní části slovenské společnosti povede pravděpodobně k úplnému opaku jeho původního záměru.


Někdy je prostě upřímně míněné, digitálně transformované tmářství k užitku. Zájmu o seriál režiséra Braňa Mišíka nepochybně prospělo, za což patří panu biskupovi dík. Režisér Mišík se totiž rozhodl k poměrně odvážnému kroku. A to v návaznosti na první sérii, ve které rozehrál spolu s předními slovenskými herci drama dvou rodin a jejich životních peripetií, nijak zvlášť překračující hranice toho, s čím se může běžná slovenská rodina setkat. Ano, i v první sérii jde o vážná témata, jako je neplodnost, nevěra či závislost, ale divák není konfrontován s tím, co je pro něj cizí, nezvyklé, co je často příčinou xenofobie v různých formách.

V tomto smyslu se scenáristicko-režisérský tým rozhodl překvapit diváky a vystavit je do role těch, kteří zjišťují, že možná jen o kousek vedle se odehrávají dramata, která přesahují jejich vlastní zkušenost a která je nutně musejí vést buď k tomu, že se v neděli večer dívat nebudou, nebo k tomu, že si uvědomí jednak relativnost vlastních problémů a jednak se nechají uvést do života lidí, jejichž životní zkušenost nesdílí, jejichž bytí z nich pro slovenského (nebo českého) diváka vytváří xenoi, cizince. 

Jakkoliv jde o témata, která jsou běžně předmětem filmové či seriálové tvorby "dekadentního Západu", znalost autora z pozadí vzniku seriálu umožňuje odhadnout, jak těžké bylo si toto rozhodnutí obhájit, zejména vůči námitkám poukazujícím na odmítavost části slovenského (chápejme českého nebo středoevropského) publika vůči tématům, která znepokojují jinakostí, byť mohou být bytostně přítomná. Znepokojovat v ecovsky utěšovatelském prostředí popkultury je vždy otázkou odvahy a přesvědčení, že klátit konvence je potřebné. Zejména tehdy, kdy konvence stojí na fakticky, společensky i kulturně neudržitelných pilířích, jejichž povahu odhalí pomocný biskup bratislavské arcidiecéze s nezištností beránka.

Klátit konvence lze přitom bez patosu a bez potřeby vytvářet obraz bipolárního světa dobra na severu a zla na jihu (případně naopak). Hrdinové seriálu Priznanie nejsou jednoznačnými oběťmi, jednoznačnými viníky, jednoznačnými charaktery temné či světlé strany světa. Seriál se nesnaží o kýč, v němž stereotypy zastávají špatní lidé a ti, kdo se stereotypy bojují, oplývají aurou morální čistoty. Vede k dospělému chápání skutečnosti, v němž jednotlivé charaktery mohou být obdařeny vnitřní silou a charismatem, ale to ještě neznamená, že v určitých ohledech neselhávají. Kdyby se pan biskup přeci jen díval dál a snažil se proniknout přes prvoplánovost chápání toho, co seriál přináší, možná by zjistil, že jedním z poselství je přísně křesťanské "kdo je bez viny, ať hodí kamenem". Stejně tak by zjistil, že přísně křesťanský je seriál ve zprostředkování pochopení a odpuštění, maxim, jež římskokatolickému služebníku božímu zjevně chybí.

Příběh syrské imigrantky Lejly, která společně s dalšími postavami dotvářejícími kontext imigrační problematiky vstupuje do života slovenské středostavovské rodiny, citlivě popisuje těžko pochopitelnou motivaci podstupovat nebezpečí při hledání bezpečí, které je pro většinu Středoevropanů nepředstavitelné, zároveň ale citlivě zapadá do života postav z první série a dává jim nový rozměr. Kromě odvážného scénáře tomu velmi pomáhají herecké výkony Angeliky Sbouli, české herečky a představitelky Lejly, stejně jako Soni Norisové nebo Alexandra Barty, manželů Važanových z první série, stejně jako pečlivý casting takřka všech, byť sebemenších postav, se kterými se s v seriálu potkáte. 

Dojem navíc umocňuje fakt, že RTVS vyrobila seriál za skutečně velmi skromných podmínek, což na hereckých výkonech, kameře, střihu, výpravě ani dalších okolnostech není znát. Pokus vytvořit seriál s aktuálními sociálními tématy se navzdory podmínkám zdařil a úplně stejně jako slovenského diváka může oslovit i toho českého, ať už v archivu RTVS, nebo - snad brzy - na ČT.


-1
Vytisknout
11964

Diskuse

Obsah vydání | 25. 1. 2022