Co nám říká hemenex, aneb Ukrajinská krize očima Husákova dítěte

21. 1. 2022 / Karel Dolejší

čas čtení 6 minut
  • Když má generace v roce 1977 nastupovala do škol, vysvětlovali jí, že prý životní šance hned na počátku zvýší "revoluční" výuka teorie množin. Poprvé se dostávám do situace, kdy tuto teorii vůbec k něčemu použiji. 

Bývalý americký velvyslanec v Rusku Michael McFaul vypráví anekdotu o tom, jak svého času ještě s viceprezidentem Bidenem pobýval v Moskvě na jednání v Kremlu. V jeden okamžik si Putin prstem ukázal na tvář a řekl Bidenovi, že se mýlí, pokud má za to, že stejná barva kůže znamená stejný způsob uvažování. Rusové přece uvažují úplně jinak než Američané.


Neumělá rasistická poznámka představovala jeden z řídkých případů, kdy se vyplatilo naslouchat tomu, co ruský prezident říká.

USA a Evropa jsou v zásadě kulturně nejpodstatněji zformovány fenomény řazenými k postmoderně. Ve sféře diplomacie to znamená prioritu ekonomické racionality a nadnárodní perspektivy, preferování míru před válkou, oceňování kompromisu. Ne že by Západ občas neválčil, ale válka rozhodně nestojí v centru jeho zájmu. Boj byl "outsourcován" profesionálním organizacím a totální mobilizace celých společností do válek, kterou objevila napoleonská epocha, už dávno neexistuje.

Tradice ruské diplomacie a státovědy je převážně formována Metternichem, carem Mikulášem I., stalinsko-molotovovským prosazováním nacionalistického "socialismu v jedné zemi". Na konci 90. let k tomu ještě přibyly teorie "Hitlerova právníka" Carla Schmitta čerstvě přeložené do ruštiny. Tato tradice se vyznačuje prioritou mocenské a ideologické motivace před ekonomickou racionalitou či představou "jediného avantgardního státu" opírajícího se o dichotomizující náboženskou ideologii. Použití násilí v mezinárodních vztazích je považováno za normu, dokonce za vrchol všeho státního snažení, myšlenka existence mezinárodního práva je a priori odmítána, každá "dočasná" mezinárodní norma je odvozována od "velmocenského prostoru", tj. od vlivové sféry. Důraz je položen na vynucování vůle suveréna. Suveréni, tj. vládcové států, jsou mezi sebou navzájem neustále v hobbesovském "přirozeném stavu", tj. v mezinárodních vztazích existuje nepřetržitá válka, bellum omnium contra omnes. Kompromis v této tradici nemá žádné místo.

Otázka "stabilních vztahů" s Ruskem, o nichž se tak často na Západě hovoří, je tedy nesmírně komplikována faktem, že komfortní zóny západních a ruských elit v zásadě představují disjunktní množiny - množiny bez společných prvků. To znamená: Nějaký stav světa, který vyhovuje Západu, téměř automaticky vůbec nevyhovuje Rusku, a naopak.

Na příkladu Ukrajiny se to ukazuje stejně dobře či špatně jako na kterémkoliv jiném. Západ považuje za normu a je spokojen se stavem, v němž každý jednotlivý stát v Evropě disponuje legitimní politickou reprezentací vzešlou z demokratických voleb, která sama rozhoduje o zahraničněpolitické a bezpečnostní orientaci takového státu. Preferovaným stavem je dále "svobodný mezinárodní obchod" v podmínkách všeobecného míru na kontinentě.

Tím je ale současně takřka dokonale popsána situace, který ruským mocenským elitám naprosto nevyhovuje. S diktátory, pokud jsou proruští, je Moskva spokojena mnohem více než se střídajícími se demokraticky zvolenými vládami, které proruské být sice mohou, ale nemusejí. Dále trvá na tom, že skutečně suverénní jsou pouze velmoci, kdežto malé státy nedisponují výsadou rozhodovat o své zahraniční politice a aliancích. Protože válka je v hobbesovské tradici nejvyšším účelem státu, případný mír je od ní pouze odvozen a jedná se z definice o přechodný stav.

To co Západ považuje za cenný pokrok dosažený v půlstoletí po 2. světové válce vidí v Kremlu jako děsivé projevy dekadence a úpadku kdysi silných mocností, které si zasluhují jedině pohrdání. Lidská práva, zrovnoprávňování etnických či sexuálních menšin, vylučování nátlaku z veřejného prostoru, preferování diskuse a ústupků, dekolonializace, to všechno má postsovětská tradice navracející se ke koncepcím z dob carismu za politováníhodnou slabost.

Západ už nemá dobrého slova pro imperialismus, kdežto v myšlení ruských mocenských elit je impérium vším.

Evropa se děsí násilí a rozpakuje se nad rozbíjením vajec, kdežto Moskva sleduje výhradně přípravu vlastního hemenexu, při níž se bez násilí prostě neobejdete.

Existuje jen opravdu málo věcí, na nichž se se stávající ruskou mocenskou garniturou, která si déle jak dvě dekády pečlivě pěstuje vlastní "výmarský syndrom" a vlastní vylhanou variantu Dolchstoßlegende, může Západ dohodnout. Také proto, že situace, které považujeme za problémové či dokonce naprosto nepřijatelné, jsou pro druhou stranu naopak cennými výdobytky, jejichž odstranění ani dost málo nespěchá, není namístě.

Průnik množiny stavů světa spadajících do komfortní zóny současného Západu a stavů světa spadajících do komfortní zóny ruských mocenských elit je naprosto minimální. Ve většině situací jej proto můžeme zanedbat. Ve formalizovaném zápisu tedy platí stručně:

Z ∩ R = Ø

Veškerá případná diplomatická jednání, která jsou pro Západ hledáním oboustranně přijatelného kompromisu na pozadí platných mezinárodních pravidel, kdežto pro ruskou stranu prostředkem normalizace zisků získaných vojenskou expanzí vlastního velmocenského prostoru, se musejí vypořádat s faktem, že návrhy dohod zpravidla vůbec nebudou vyhovovat jedné, druhé, případně dokonce oběma zúčastněným stranám.

Takové mezinárodní dohody, pakliže se je vůbec podaří uzavřít, budou vždy extrémně nestabilní a otevřeny revizím přesně v tom smyslu, jak je chápala cynická diplomatická praxe 19. století, kterou ruská strana považuje za naprostý vrchol diplomatického umění.

Je důležité si uvědomit, že z ruského pohledu platnost stávajícího systému mezinárodního práva končí s americkou velmocenskou hegemonií. 

Smlouva s Ruskem, která by postrádala velký vojenský klacek k případnému vynucení, nebude napříště mít ani cenu papíru, na němž by byla napsána. 

Jednat s Putinovým Ruskem o "míru v Evropě" je tedy stejně obtížný úkol, jako chtít si ponechat v zásobě celá vejce a současně z nich pro návštěvu udělat hemenex.

2
Vytisknout
5502

Diskuse

Obsah vydání | 25. 1. 2022