Uprchlíci v Česku. Děsivá zkušenost s českými úřady

21. 1. 2022

čas čtení 7 minut
Kdysi jsem psal do rubriky Týdeníku Respekt s názvem Jeden den v...  - dosti absurdní popis pracovního dne v detenci v Bělé Jezové, nyní přidávám pro své FB přátele díl druhý s názvem Jeden den v detenci v Bálkově, píše Martin Rozumek.

„Záskok“ se koná v Zařízení pro zajištění cizinců za účelem správního vyhoštění (ZZC) neboli zamřížované detenci pro cizince bez pobytu, která leží uprostřed lesů mezi Plzní a Karlovými Vary. Na cestě trávím 2 hodiny v autě tam, dvě hodiny zpět. Klienti jsou vesměs lidé procházející Českou republikou putováním na Západ, obvykle za příbuznými.

Už vstup stojí za to, příjezd 9.15. Tečka nefunguje, vyjíždím autem na kopec, Tečka se probírá. Bezpečnostní služba na vrátnici se chová slušně, odvede mě však k policistovi v kroksech, který mě nechává (ne)slušně dlouho čekat za dveřmi. Když hlásím, že jsem z Organizace pro pomoc uprchlíkům, z.s., vypadá, že by si o mě ani neopřel kolo a na půl huby mi bere občanku a nutí mě dát peněženku do jakési uzamykatelné skříňky.

Moc milá romská ostraha mi říká, že peněženku tu ještě právníkovi nikdy neodebrávali.


 
Skříňka nefunguje, nacházím jinou. Po nějaké době mě slavnostně předává do rukou paní z nonstopu, asi úřednice ministerstva vnitra, která na mě záhy vybafne, jestli mám 200 Kč a darovací smlouvu – zřejmě na telefonní kartu pro klienta. Své mobily si zadržení cizinci ponechat nesmí, takže mnozí nemohou třeba měsíc o sobě podat žádnou zprávu. Smlouvu nemám, nabízím, že ji sepíši rukou, peníze bych jí klidně i dal, ale zůstaly zamčené u toho dobrého muže v kroksech, který si nechal i moji občanku, takže paní nakonec nic nepředám. Aspoň ušetřím, ani si nechci představovat tu příšernou administrativu spojenou s vydáním 200 Kč z projektu EU.

Následně dostávám krásný seznam 37 lidí, kteří žádají odbornou právní pomoc v mnoha jazycích. Hned první dva, strýc a synovec z Turecka, mi trvají hodinu – než je přivedou, než si je policie, ostraha a bůhví kdo ještě předají, než seženu tlumočníka, který na telefonu na dálku něco přetlumočí, je to nekonečný proces.

Po hodině beru další dva, opět neumí žádný jiný jazyk než turecky, nerozumí v procesu ničemu, neví, proč jsou tady, dožadují se možnosti zavolat si ze zabaveného telefonu, aby dali vědět rodinám v zemi původu.

Takto pokračuji dál a dál, stále otravuji tlumočníky na telefonu. Do toho poslouchám stížnosti místních pracovníků, jak jsou klienti nevděční, špatně se chovají – no ani se nedivím, skončit místo u příbuzných v Německu či v Holandsku v této díře, kde ničemu nerozumí, to vděku věru nepřidá.

Vzhledem k tomu, že jsou ze zemí jako je Sýrie, Irák nebo Turecko, uklidňuji je, že je tam stejně nikdo nevrátí, že budou po pár měsících propuštěni, je to jen taková hra s cílem znechutit jim a všem ostatním příbuzným a známým průchod či pobyt v naší krásné zemi.

Kolik nás, daňové poplatníky, tato hra stojí, mi první náměstek vnitra odmítl na dotaz podle zákona 106 sdělit. Nevadí, po 2,5 hodinách na místě jsem vyřídil prvních 7 klientů načež mi jiný „milý“ člověk z ministerstva vnitra se škodolibým úsměvem na tváři sděluje, že minimálně hodinu nikoho do mé zamřížované kanceláře nepřivedou, neb je čas oběda, který samozřejmě nemám.

Pobaveně dodá, spíše počítejte hodinu a půl.

Nejbližší restaurace bude možná v Lubenci, ale když si představím absolvování vstupního a výstupního procesu znovu, rozhoduji se pro dietu. Ostraha mi potom sděluje, že stejně nemají lidi, tak mi nikoho dříve vodit nebudou, musí přece všichni hlídat při stolování.

Během pauzy zjišťuji, že se nedostanu ani na záchod – není ostraha, sám těch 10 metrů zřejmě absolvovat nemohu, asi bych ohrozil bezpečnost státu.

V dlouhé volné chvíli se zajímám o aktuální případy covidu v zařízení. To jsem raději neměl dělat, dozvídám se, že v karanténě mají 35 osob a výsledky jejich testů zatím známy nejsou. Nejdříve mi pochopitelně přivádějí klienty z karantény, protože u nich hrozí propadnutí různých lhůt v řízeních na policii nebo na MV. Jsem po dlouhé době rád za respirátor FFP2 pro jistotu větrám jako blázen a dezinfikuju ruce i propisku každou chvíli.

Abych to příliš neprodlužoval, odbor azylové a migrační politiky Ministerstvo vnitra (OAMP) vymyslel, že už v tomto roce budou tuto bohulibou činnost zajištění práva na bezplatnou právní pomoc, včetně zastupování na soudech proti MV a Policii, vykonávat místo OPU za peníze MVČR najatí advokáti, což je v těchto podmínkách naprosto komická představa, která nemá s nezávislostí, mlčenlivostí a důstojností advokátního stavu společného vůbec nic.

Navíc česky z klientů neumí nikdo, řada jich má psychické problémy, zdravotní problémy atd.

4 složky MV a ostrahy jsou s velkými problémy schopny vůbec právníka do poradenské místnosti pustit, takže to vychází na pěknou dvanáctihodinovou šichtu, kterou by absolvoval jen advokát naprostý magor. Nabere si totiž práce na 2 týdny dopředu, klienti absolutně nespolupracují, samozřejmě nebudou nic platit a chtějí se jen dostat z této absurdity ven.

Pokud se mu náhodou podaří na soudu uspět, tak ho půlka ministerstva vnitra, celá SUZka a každý druhý soudce nenávidí, což je tak asi 50x ročně důvodem, proč OAMP touží po tom naši právní pomoc lidem na útěku zlikvidovat.

Změnit to může jen Vít Rakušan.

Kromě hromady papírů a žalob, které klienti vyžadují a na které mají podle evropského práva nárok, se hlavně snažím vše jim pěkně vysvětlit a chovat se k nim slušně. O moc více stejně udělat nemohu. Tak advokáti good luck a velký klobouk až dolů před mými kolegyněmi a kolegy, kteří tuto hrůzu týden co týden za podprůměrnou pražskou mzdu roky zvládají.

P.S. „Platu“ za tento záskok se dobrovolně vzdávám, v opačném případě totiž hrozí kontrola Odborů fondů EU MV, certifikačního a auditního orgánu MF či dokonce NKÚ. Bude mi stačit cesťák za stovku, kterou zcela hladový utrácím večer v zavírajícím krámě v Lubenci.

0
Vytisknout
9021

Diskuse

Obsah vydání | 25. 1. 2022