Co je špatného na českém daňovém systému?

24. 1. 2022

čas čtení 16 minut

Bohumil Kartous:

Vážení diváci, nová vláda má nové programové prohlášení a jak se dalo očekávat vzhledem k jejímu středopravicovému postavení v politickém spektru, mluví se o snižování výdajů státního rozpočtu. Se sociologem Danielem Prokopem se budeme bavit o tom, jak to  je s příjmovou a výdajovou stránkou, jak smysluplné jsou některé výdaje z veřejných rozpočtů v České republice. 

 

 .

Daniel Prokop: Hlavně bych řekl, že podle mě se některé ty výdaje dají redukovat. A v tom vládě asi budu držet palce, protože jde třeba o výdaje neinvestiční podpory a dotace firmám. Zhruba 20 miliard dáváme na podpory stavebního a penzijního spoření, kde jsou malé výnosy, velké poplatky bank, takže tam bych sekal taky.

Institucionalizace dětí do ústavu a pobyty, to, že vytlačujeme matky, které živoří v azylových domech, to jsou taky miliardové náklady ročně. A to, že hrozně zanedbáváme prevenci ve zdravotnictví, takže máme hodně chronických nemocí, to dlouhodobě tvoří obrovské náklady. Tvoří to asi tři čtvrtiny nákladů na zdravotnictví, ty chronické nemoci.

To, že máme spoustu vězňů s velkou recidivou, hodně policistů na standardy takovéhleho státu a máme spoustu obcí a fragmentovanou státní správu, která vytváří hrozně administrativních nákladů.

Pointa je, že ty daňové sekery v posledních dvou letech, to je snížení daně z příjmu, zrušení daně z nabytí nemovitosti, snížení danění nafty, dlouhodobě nizké danění OSVČ, které se časem ještě snižuje tím, že se zavádí různé paušální daně a podobně, to vedlo k sekeře zhruba nějakých 130 miliard, které v tom rozpočtu chybí.

A dohromady ten schodek je ještě větší a nedá se to dohnat škrty drobných věcí a tím, že to budeme dávat jinam. Rozpočet má relativně malé příjmy. My vybíráme - před krizí jsme vybírali nějakých 34 procent HDP, po těch daňových sekerách, ty byly zhruba asi za 2% HDP, takže by to mohlo být kolem třiceti tří. A normální je to v průměru Evropské unie je 41% nebo 40 a těch 33% HDP odpovídá zemím, které jsou buď rozvojové, anebo to jsou země jako Amerika nebo nějaké takové ty malé pravicovější státy, které ale nemají tak velké státní důchody, mají privátní zdravotnictví, nemají takové ty vymoženosti jako velkou rodičovskou a podporu rodin s dětmi. Jsou to výrazně menší státy.

Já vládě fandím v tom, že kdyby proškrtala některé zbytečné výdaje a investovala to do vzdělávání, do vědy, do výzkumu, do sociálních služeb a podobně, tak to je krok dobrým směrem, ale dlouhodobě je to o tom, že stát, kterými chce mít takovéhle veřejné služby, takovéhle transfery typu pomoc rodinám, důchody a atd., nemůže mít takhle zakrnělé příjmy. Takže je to taky o hledání nových daňových zdrojů, které musíme hledat chytře.

Bohumil Kartous:

Kde si myslíte, že by tedy vláda mohla tu příjmovou stránku navýšit? Kde tedy zdaňovat tak, aby to bylo smysluplné a efektivní?

Daniel Prokop:

Ještě k těm daňovým změnám, které oni tam mají v tom programu. Já si myslím, že některé jsou smysluplné, a to je zejména snížení zdanění částečných úvazků. Ony mají procentuálně vyšší zdravotní pojištění, protože tam jsou ta minima. A to tvoří obrovské zdanění částečných úvazků, takže ti lidi jsou, zejména tedy matky a rodiny z dětmi, studenti, mladí lidé jsou vytlačováni do dohod a do nějakých takových nestabilních pozic. V tom bych vládě fandil.

A potom tam je spousta nesmyslů. Jeden nesmysl je snížení sociálních odvodů o dva procentní body. Tam je sice podmínka, že bude konsolidovaný příjem, což nikdy nebude, nebo kontrolované veřejné finance, takže je jasné, že to není reálný slib. Ale nemá cenu vůbec se o tom bavit při současné vyrovnanosti financí.

Druhá věc, podle mě nesmysl, je zavedení paušální daně pro OSVČ do 2 milionů. Já fandím tomu aby se posunul limit DPH, protože kdo ví, kdo dělal reálně OSVČ a měl obrat kolem nějakého jednoho milionu,  zbytečně administrativou stíháme OSVČ, která klidně v obratu kolem 1 až 2 milionů můžou být. Ale zavádět k tomu paušální daň, aby ten člověk platil třeba, kdyby ta sazba paušálně zůstala stejná jako teď, tak on by platil z 2 milionů procentuálně na odvodech a daních kolem 4%. A teď vemte si, zaměstnanec platí i třeba 40%. Což je obrovská motivace ke švarcsystému a k dalšímu obcházení daňového systému. Je to extrémní tlak na firmy, které chtějí být poctivé, v oblasti IT služeb a tak. Takže to je pro mě naprosto destruktivní nápad.

Další úplný nesmysl jsou podle mě ty daňové prázdniny pro rodiče. Dneska už jsme ve stavu, kdy v podstatě rodiče daně neodvádějí, když nemají nadprůměrný příjem. Daně odvádějí rodiče z nejvyššího kvintilu zaměstnanců, protože ostatní to mají redukované relativně velkými slevami na daních. To je opatření, které se týká velmi nadprůměrně bohatých rodičů. Naopak v zahraničních státech sleva na dítě mizí, třeba v Americe, s rostoucím příjmem. My máme rovnou.

Třetí nesmysl: A to je úplně ten největší nesmysl je převod  1 procenta ze sociálních odvodů na důchody rodičů. To v podstatě kritizují i pravicoví ekonomové. On už to se objevilo jednou a kritizoval to i Vladimír Bezděk, kterého nemůžete podezřívat, že extrémní levičák, jak o mně říká třeba Andrej Babiš. Tak ten to kritizuje, je to administrativně je hrozně náročně opatření, které povede k tomu, že si to ty rodiny budou přeposílat zpátky. Žádná solidarita. Je to absurdní ve smyslu, že ty strany říkají, že by neměl být paternalistické, a vlastně to ani nemotivuje k tomu mít děti. Chybí tam jakákoliv motivace, je to nespravedlivé, protože když máte postižené dítě, nebo máte třeba dceru, která má v průměru o 20 procent nižší plat, tak jak na to ten rodič doplatí, bude to zase další transfer.

Ano, takže dvě věci rozumné, na to čtyři věci naprosto destruktivní nebo nesmyslné, ale kdyby se všechny zavedly, tak to je další výpadek v řádu nějakých 50-60 miliard korun z rozpočtu. Takže je vidět, že ten rozpočet je neudržitelný a druhá otázka je, kde hledat ty daně? Tak já si myslím, že pořád vůči OECD máme relativně hodně zdaněnou a zatíženou zaměstnaneckou práci, takže jestli je tam prostor, tak v nějaké vyšší progresi, protože u nás v podstatě chybí progrese daně z příjmů fyzických osob. Nejchudší pětina platí zhruba 37 procent, nejbohatší třeba 39. Podle analýzy IDEI. Díky vyčerpání slev. Takže maximálně posílit nějakou progresi daní z příjmu.

No a potom jsou ty další zdroje, a to je daně z majetku, ze nemovitostí, případně z nemovitostí, kde není trvalé bydliště, vyšší daně z alkoholu, popřípadě z tabáku. Daně z alkoholu mají pozitivní efekt. Existuje třeba taková daň, která se jmenuje minimum pricing unit, že děláte primární daň na prodanou jednotku alkoholu, což redukuje takové to notorické pití levného alkoholu.

Myslím si, že by mělo bejt dvojsložkové zdravotní pojištění, protože lidi, kteří přeskakují preventivní kontroly, třeba nejsou i očkovaní, zatěžují systém více a měli by platit vyšší zdravotní pojištění. To je další příjem.

My bychom těmi chytrými daněmi plus nějaké ekologické daně velkých znečišťovatelů se měli snažit vybrat to, co jsme redukovali těmi daněmi z příjmu. A potom taky nepopulární věc: Je nepřijatelné extrémně malé danění některých pseudo OSVČ, která pracují v IT a podobně. Tam by se měly přehodnotit paušály a nastavit je ze 60 procent, já nevím, na 30 prrocent, jo, aby to bylo trošku realistické, aby ten rozdíl - samozřejmě můžeme mít menší sociální odvody, když budu mít menší důchody a můžou být trochu zvýhodnění tím, že mají ty jistoty a podobně, ale nemělo by to být, já nevím, rozdíl o 50 000 v těch odvodech a daních. Jo, kdyby to byl rozdíl 20 000 třeba.

Bohumil Kartous:


Jak se o tom mluvíte, tak mi to připadá jako nerovnice. Dost výrazná. Je tady, ale ještě jedna věc. My se bavíme o tom, jak z vnitřních zdrojů zvýšit příjem nebo optimalizovat náklady. Ale je tady ještě možnost řekněme zadlužení, nebo nějakého více čí méně efektivního způsobu získávání vnějších zdrojů. Řada zahraničních ekonomů mluví o tom, že se  nelze tomu vyhnout v současnosti, že je to nástroj, který je naprosto běžný a běžně užívaný. A zdá se ovšem, že tato vláda tuhle možnost apriorně vylučuje a aspoň tak je to programové prohlášení postaveno. Co si myslíte o možnosti zadlužení řekněme ve prospěch budoucí prosperity a ve prospěch budoucí vyšší balance rozpočtu?

Daniel Prokop:

Myslím, že to zadlužení může existovat a musí být nějak rozumné, takže myslím, že schodek 50 až 100 miliard by problém nebyl, ale když tam je strukturální sekera 200 miliard, která je daná nepoměrem příjmů a mandatorních výdajů, zejména, tak to udržitelné není. Když to zadlužení je udržitelné, tím, že produkuje nebo udržuje nějaký jiný růst, nebo investuje do toho, že budeme konkurenceschopní přizpůsobit se změně klimatu, nebo investujeme do vzdělání, nebo do vědy a výzkumu, tak je to přijatelné, ale asi není možné, když je to dané nepoměrem daňových příjmů a příjmů z odvodů a těch mandatorních výdajů. Což je v Česku. Ta sekera je daná tímhle tím. Tím se nikam nedostaneme, si myslím.

Bohumil Kartous:

Rozumím, určitě by to muselo být spojeno s nějakým konkrétním plánem na to, do jakých oblastí investovat. Samozřejmě se nabízí vzdělávání, věda, výzkum jako oblasti s největším investičním výnosem z dlouhodobého hlediska a tam by to pochopitelně smysl mělo, pokud uvážíme, že nějaký možný desetiprocentní výnos by za to stál.

Daniel Prokop:


To se netýká zadlužení a myslím si, že bychom měli u těch investic, který jsou Národní plán obnovy, zajistit aby část šla do lidského kapitálu, ty investice, které jdou do betonu, nebo do těch projektů, které jsou v energetice jaderného průmyslu. Že bychom je měli směřovat do strukturálně zaostalých regionů, ať tím zabíjíme dvě mouchy na ráz. Jednak tedy reformu toho průmyslu energetiky a podobně a digitalizaci a druhak regionální rozvoj. O tom v tom Národním plánu obnovy toho chybí skoro nejvíc. To, že tyhlety prostředky mají být investovány v těch strukturálně zaostalých regionech.


Bohumil Kartous:

A to jste navázal na moji poslední otázku, kterou jsem chtěl položit. A to je právě dopad podobné finanční politiky na stav sociálních nerovností v České republice, které jsou vnitřně strukturálně hodně podmíněné. To my víme velmi dobře, jsou popsány situace v těch nejohroženějších krajích, Karlovarském, Ústeckém a Moravskoslezském. Pak samozřejmě v určitých místech dalších krajů ve vnitřních vyloučených lokalitách. Určitě řada lidí dlouhodobě apeluje na to, aby ty mimořádné prostředky, jako je třeba Národní plán obnovy, byly investovány zde, aby nedocházelo k udržování nebo zvyšování těch nerovností daných strukturálně, ze kterých se ty jednotlivé regiony samy nedokážou bez vnější pomoci dostat. Kde v těch regionech podle vás, kam by bylo dobré nasměrovat ty investice?

Daniel Prokop:

Tak já si myslím, že jedna věc je změna daňového mixu. On má velké regionální dopady. Ne tím, že se snižují sazby, což spodní pětině zaměstnanců vůbec nepomohlo, nebo takřka nepomohlo, ale udělá se to tím, že se zvýší sleva na poplatníka a převede se do bonusu, nebo se zavede takzvaná ta podlaha v sociálních odvodech. To nejvíc pomůže těm chudým regionům a míň Praze. Tahleta sleva, co jsme udělali, pomáhá Praze. To samé většina těch kroků vlády ta dvě procenta sociálních odvodů, procento na důchody rodičů, daňové prázdniny pro některé rodiče. To pomáhá v těch regionech, kde to nepotřebujeme. Potřebujeme nechat v těch regionech kupní sílu a míň danit a zatěžovat nízko placené úvazky. Tak to je jedna věc.

Druhá věc je, že podle mě musíme investovat tam do toho vzdělání, ale jednodušším způsobem, aby to nebylo přes vykazování každého žáka a přes šablony, a dotacemi. Já jsem zastáncem indexového financování, abychom to posílat do škol. Podle toho, kolik víme, že je v nich sociálně znevýhodněných dětí, aby byly peníze na profese, jako jsou školní psychologové, speciální pedagogové, sociální pracovníci. Aby tam ty profese byly normálně definované a placené státem, ne lepené z nějakých prostředků jednoročních, a podobně.

Tak to je další věc. Třetí věc je oddlužení. Musíme udělat oddlužení nevymahatelných exekucí a zpřístupnit oddlužení insolvencí, do kterých dneska nechodí skoro nikdo. 20 000 lidí ročně. Abychom oddlužili ekonomiku, aby ty lidi nebyli mimo. V některých regionech je 30 procent pracovní aktivní populace v šedé ekonomice nebo v exekucích. Často v šedé ekonomice. To omezuje i rozvoj průmyslu, protože dobré firmy nemůžou platit na ruku. Takže my musíme oddlužit ekonomiku v těch okrajových regionech.

A čtvrtá věc. Myslím si, že musíme jednat, když máme právě ty národní plány obnovy, po vzoru Němců, kteří v Sasku budují zelený průmysl, který je zaměřený na recyklaci. Tak když budeme budovat tyhlety typy průmyslu, které potřebujeme, tak je budovat tam, kde ony nahrazují ten starý fosilní průmysl. Protože je iluzorní si myslet, že se se nějaká významná část obyvatelstva přeučí na IT specialisty. Musíme budovat nové typy zeleného průmyslu v těch oblastech, kde to je potřeba.

Bohumil Kartous:

Tak to je další otázka. Vztah současné vlády ke green dealu a posilování udržitelné obnovitelné energetiky, k čemuž samozřejmě také v České republice máme dost specifický přístup s ohledem k diskuzi o jádru. Děkuji vám pro tento okamžik. To byl Daniel Prokop a jeho pohled na finanční politiku nové vlády. Děkuji ještě jednou a budu se těšit s vámi i s diváky Britských listů zase u dalšího rozhovoru nebo u některého z dalších rozhovorů na viděnou. Hezké dny.

 

1
Vytisknout
11974

Diskuse

Obsah vydání | 11. 2. 2022